Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

JInak můj muž byl u prvního porodu - celého a byli jsme oba šťastní, že to tak bylo. U druhého porodu byl se mnou celý den v porodnici, protože mi odtekla voda a neměla jsem kontrakce. Povídali jsme si, procházeli se po zahradě, zabával mě, opečovával, byla jsem ráda, že ho tam mám. Bohužel na samotný porod to nestihl, jelikož jsem ho v přesvědčení, že se ještě celou noc nic nestane, poslala domů, načež se syn za 13 minut narodil. Manžel sice hned přijel zpátky a byl se mnou ještě na sále a choval si malýho, ale viděla jsem na něm, jak mu to bylo hrozně líto, že to nestihl.

Jinak co se mě týče, byla jsem pokaždé vděčná za jeho společnost v první době porodní, ale pokud jde o samotné porození miminka, v tu chvíli mi bylo úplně ukradené, je-li tam nebo není, byla jsem ve svém vlastním světě - to byl zážitek spíš pro něj a bylo na něm, chce-li tam být nebo ne, mně to bylo fuk

Milá Anno, otec u porodu je přínosem, pokud ty máš pocit, že přínosem bude. Pokud ten pocit nemáš, jeho přítomnost ti neprospěje. Takhle jednoduché to je.

Do ničeho se nenuť. Rodíš ty a Tvůj muž možná bude zklamaný, ale nemá právo ti diktovat, jak máš rodit. Cítíš-li, že je to jen ženská záležitost, nemá cenu se přemáhat. Přeju hodně štěstí a zdravé miminko

Já rodila za totality a dobré vzpomínky nemám,navíc žádné návštěvy,jen pohled ze zavřeného okna,člověk byl sám a měl pocit,že obtěžuje.Měla jsem těžké porody a litovala jsem ,že muž u toho nebyl,aspoň by viděl "zač je v Pardubicích perník".Ale je fakt,že by se asi složil.Ale pokud porod probíhá normálně,měl by tam být,je to i jeho dítě.

Když se měla narodit dcerka, tak manžel k porodu nechtěl. Tenkrát jsem to brala jako zradu. Porod jsem zvládla v pohodě. U porodu synka manžel byl - sice vlastně omylem, ale byl. A popravdě řečeno, kdybych čistě náhodou měla jít rodit ještě jednou, tak chci být zase sama. Mám pocit, že jsem to nějak líp zvládala :-)

Mám půlročního syna a porod probíhal celkem normálně. manžela jsem měla u porodu - ale přišel až na sál - to hekání jsem si nechala pro sebe, nechtěla jsem ho vidět ani zanic. Na sále mi bylo šumafuk, jestli je tam on, nebo ještě parta deseti německých turistů. Stál mi za hlavou, já jsem ho ale vůbec nevnímala. Když se malý narodil,manžel plakal jak malé dítě a děkoval mi, že to byl ten nejhezčí zážitek na světě.

zdá se mi rozumný, co píše Maci - domluvit se,že když ti to bude nepříjemný, řekneš a on poslechne a odejde.

porod pro mě je věc dávno minulá, rodila jsem za hluboké totality , bylo to dost hrozný, hlavně nezájmem lékařů a sester. Kdybych se sama nehlásila, syn by se v cestě udusil. Na štěstí, díky mé dobře proříznuté puse, se tak nestalo, ale jak bych byla tehdy šťastná, kdyby mohl být manžel se mnou. Připadala jsem si naprosto opuštěná a vydaná na pospas "péči" nebo spíše nepéči zdravotního personálu.
Ale je to dávno, a já můžu jen závidět, jaké to mají dnes maminky podmínky a vymoženosti.

Ahoj Anno,já na tom byla stejně jako ty.Dlouhé roky čekání než to konečně vyšlo a pak jestli mít manžela u porodu.Nejdřív se na to necítil,mě to nevadilo,radši jsem chtěla byt sama.Ale pár dnů před porodem jsem proležela v nemocnici a on najednou,že si to rozmyslel,že tam být chce.Domluvili jsm se ale na tom,že když bych mu během porodu řekla,ať jde radši pryč,tak že půjde.Nakonec tam se mnou byl od začátku až do konce a dnes jsem ráda.Pomohl mi tolik se nesoustředit na bolest a opravdu mi to pomohlo.Zkus se s ním domluvit,že kdyby ti to bylo nějak nepříjemné,aby radši odešel.A uvidíš... Držím palce.

Milá Anno, již to tady zaznělo. Jde především o postoj tvého muže. Jestli u porodu chce být nebraň mu. Můj manžel také od začátku počítal s tím, že chce být přítomen u porodu našeho prvního dítěte. Já jsem to brala jako samozřejmost. Je pravdou, že opravdovým přínosem mi nebyl. Bylo to ale způsobeno spíše tím, že dobu čekání na častější kontrakce střídané pauzami jsem nějak přeskočila a nic než prodýchávat ty 30 vteřinové jsem nestíhala. Porod nebyl úplně hladký a já sedm hodin jen dýchala a dýchala. Občas mi lezl na nervy, přiznávám. Taky mu nebylo nejlíp, když viděl jak občas mám slzy na krajíčku. Ale určitě bych se podruhé nerozhodla jinak. Byl první, kdo viděl našeho syna, byl první, kdo si jej pochoval. Byl první kdo jej přebaloval a koupal, když jsem se vrátila z porodnice a měla sama se sebou dost zdravotních komplikací. Viděl, že přivést dítě na svět není procházka růžovou zahradou. Myslím, že to všechno má vliv na to, že je tím nejbáječnějším tátou na světě. Za pár měsíců čekáme druhé miminko. Hrozí mi sice císařský řez, ale i tak se pokusím udělat pro to, aby mohl u porodu opět být. Ráda bych, aby měl také příležitost přestřihnout pupeční šňůru. Myslím, že by Tvého muže opravdu velmi mrzelo, že si mu tento jedinečný okamžik odepřela. Už na porodním sále se totiž tvoří silné pouto mezi rodiči a dětmi a to v obou případech. Rozhoduj se srdcem a hlavně správně.

myslím, že se lze vyhnout přehnanému soucitu a účasti. Mně dělal dobře pocit, že ho tam mám, občas jsem ho poslala pro PA, nebo mi pomohl se dovalit na záchod, pak mi vyměňoval na čele mokrej hadr. Soustředila jsem se na porod a na miminko, manžel se držel v pozadí, jen když jsem ho potřebovala, byl tam.

Moc mě mrzí,že to tenkrát nebylo. Myslím,že to je pro ženu i trochu uklidňující a taky pro měj zkušenost a víc si možná všeho váží.

me spis napadlo, jak to bude vnimat ten chlap. tesil se na mimco stejne jako ty, chodil na vysetreni stejne jako ty, stejne jako ty byl zklamanej ze to nevychazi, a ted to vyslo, on se tesi a ty ho tam najednou nepotrebujes.
no me na jeho miste by to asi dost zklamalo.
osobni zkusenost mi sice chybi, deti nemam, ale myslim, ze to muze byt i tak, ze prvni doba porodni muze trvat desne dlouho a prakticky nic se treba nedeje. tam ti muze docela pomoct, kdyz uz nic jinyho, tak te muze aspon bavit. a ve finale ho muzes pozadat at jde chvilku ven. domluvte se, ze te nebude uklidnovat a kdyz ho pozadas, tak bude mlcet, nebo co ja vim. ale dovol mu byt aspon trochu blizko. nechat ho samotnyho doma by pro nej asi bylo obrovsky zklamani.

PS: rodila jsem ve Varech, krásné pokoje - žádná hekárna s dlaždičkama a sprchou...Byly jsme na pokojích po 2 rodičkách, rodilo nás 14najednou a KDYKOLIV jsem potřebovala, sestry tam byly do vteřinky a tak hodné, že to X hodinové lezení po 4ech, balon, žíněnku atd a dýchání a stahy jsem díky nim zvládla celkem dobře... na pokoji bylo WC,sprcha, lednice, televize,pomůcky pro cviky...a opravdu všechny asistentky byly super. Dostala jsem i epidural do páteře, ale odezněl těsně před porodem, tak mi byl na nic

Můj manžel u porodu malé Baronky nebyl na mé přání, vlastně ze stejného důvodu jako má pisatelka, nesnáším při bolestech všeho druhu fňukání a ňuňání Nejsem žádný tvrďák, ale kdyby mne tam manžel držel za ručičku, tak bych byla akorát vzteklá
Porod naší dcery byl ale tak strašný, že manžel sám pak prohlásil, kdyby u toho byl, že by tam dal asi i někomu pěstí
Bohužel jsem měla u porodu velké komplikace, otvírání a stahy trvaly od pátku 16:30 do soboty 19:30...dcera se v cestách špatně otočila, zažila jsem si skákání na břicho,ztrátu vědomí a nakonec kleště, dcera se narodila až ve 20:51, roztrhání od kleští je chuťovka, nevyšlo mi ani pak lůžko, tak mne uspali a operovali a ze sálu jsem se dostala až v neděli ráno v půl třetí...
Manžel by tam asi bezmocně stál a nevydržel by to, měla jsem kolem sebe fakt moc lidí a skvělého pana doktora, ale ke konci volali pro jistotu ARO a primářku z kojenců...

Na druhou stranu, manželka spolužáka rodila s ním a měli vše bez komplikací a on dodnes vzpomíná, jak byl šťastný a plakal s ní radostí,když jim synek vykoukl na svět :-)

Kajkule: 28.11.2008 11:55 tak to potvrzuji....