Mami, přijeď si pro mě!
.jpg)
Náš osmiletý syn je letos poprvé na táboře. Moc se těšil, jenomže tábor asi bohužel nesplnil jeho očekávání. Pár dní po odjezdu nám přišel srdceryvný dopis, ve kterém nás syn úpěnlivě prosí, abychom si pro něj přijeli.
Hned jsme tam volali a mluvili s vedoucím. Ten tvrdí, že Petr je v pořádku, s dětmi vychází dobře a do všeho se aktivně zapojuje. Nemáme si dělat starosti, děti prý občas přepadne stesk, a když v takovém rozpoložení píší dopis, odrazí se to v něm. Za chvíli už o ničem nevědí a dobře se baví.
Vím, že je to asi pravda, ale nemůžu si pomoci. Jeho dopis si čtu stále dokola a mám nutkání se sebrat a jet pro něj. Manžel mi domlouvá, abych se uklidnila, prý jsem přehnaně starostlivá a úzkostlivá a Péťovi je tam určitě dobře.
Co byste dělali na mém místě? Také vám děti píší z tábora srdceryvné dopisy? Neumím si poručit, opravdu to těžce nesu a vyčítám si, že jsme ho na ten tábor vůbec posílali.
7.7.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 66 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mami, přijeď si pro mě!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Myslím si, že je to planý poplach 
jako malé dítě sem taky jezdila na tábory a pokaždé jsem domu psala srdceryvné dopisy, aby si pro mě naši přijeli. Nikdy nepřijeli a nemám jim to za zlé 
naopak mě to po pár teskných nocích přešlo a na táboře jsem se nakonec dobře bavila
Stanik: co? to tě někdo chtěl zavražďovat?
kareta: také jsem psala, že dceru na tábor ano, pokud to sama bude chtít a pokud třeba pojede s jiným dítětem, které zná...) ale poslat jí někam na blind, já budu řvát už jen když půjde do školky první den
jsem ten typ, co se přilepí na školku na okno a bude lkát přes sklo tajně nad dceruškou, která v nocvém kolektivu dětí hned zabaví jinému dítěti hračku a bude kápo a na mne si ani nevzpomene
kareta: nebo aspoň s kamarádem, když nějakýho prcka frknou mezi úplně cizí a do neznámého prostředí, tak se z něho milovník táborů nejspíš nestane.
Inna: no o tom mluvím, měly by se znát a nejezdit moc malý
Na vašem místě bych tam zajela a z nějakého úkrytu pozorovala, jak se tam moje dítě chová. Podle toho bych se potom zařídila.
Šťastná Baronka: pamatuju si "chutnej" caj z jehlici a jahodovych listu.... 
kareta: když se sejdou úplně cizí děti, tak je to složitý, ale většinou jezdí ty samý, já jezdila na tábor od táty práce a většina oddílu jsme byly stejný. Od podniku co dělám já taky jezdí pořád stejný děti i vedoucí. A stěma skautama taky, to mi přijde úplně nejlepší, schází se celý rok.
Já jezdila na tábory ráda, jako dítě, pak jako praktikantka nakonec jako vedoucí. Syn jezdí se skautama taky moc rád. Myslím, že zakázat tábor by byl nejhorsí trest. Chystají se na to dlouho dopředu. Ale doporučovala bych poslat dítě nejdřív po druhý třídě nebo ještě líp po třetí. Ty po první často špatně snášejí.
Stanik: 
Já byla ve stanu na dovolený jedinkrát v životě a to byl zážitek jak sviňa)
Kdysi jsem bafla tehdy 14letého bratrance v super pubertě,že potřebuju,aby mi pomohl kámošovi něco odvézt do Prahy
že to sama neunesu...jen tak na autobus, že si jako pak zajdem někam na zmrzku a pak domů.Bratránek neměl tucha, že to je bouda,ten batoh,co táhne je plný jeho a mých věcí, chvíli koumal, na co táhnu mini stan áčko, ale jel.Teta a strejda vše věděli a nic mu neřekli, v Praze jsem na Florenci odš´touchala bratránka s báglem k zastávce s linkáčem do Neapole začla jsem jako hledat zapalovač a čvaňha a vytáhla jsem z džísky JEHO a mou jízdenku s jménem...A říkám - podrž to... Ty bláho, jemu se začly klepat nohy a málem tam omdlel radostí, tekly mu slzy a nevěřil, že ho beru k moři pod stan
brečel až do Rakouska
Stan jsme rozbili v jednom super kempu asi 70km od Neapole, Italové se řehtali tomu ministanu a my měli vegáč)plavání, papání,opalování,stopem do města stopem z města)nádhera
Ale člověče, stan někde u lesíka s komárem a aluminiovýma ešusama, vedoucí, soutěže,smrádek...táborák a buřty a gytára???NIKDY
Šťastná Baronka: jak ja ti rozumim.. jazkovej tabor to sice nebyl.. ale.. ranni rozcvicky a nastupy, blby kolektivni hry rovnez
to je těžké, dát dohromady cizí děti a chtít po nich, aby se skamarádili a basta, protože budou v družstvu- vždyť nemají NIC společné- pro mě to bylo pokračování školy a ne prázdniny. Nebylo to prostě dobrovolné, kamarády jsem měla doma na ulici...neříkám, že tam byly špatné hry, soutěže, zábava, měla jsem i skvělé vedoucí, instruktory, snažili se, ale odstrčená jsem se od rodičů cítila a příjezd byl VELMI rozpačitý.
Já dceru na tábor nikdy nedám,dokud si sama neřekne či kdyby chtěla s kamarádkou apod. Osobně nesnáším organizované zábavy a sama jsem byla na "táboře" jen jednou, chodila jsem na jazykovku - takže - na jazykovém táboře se sovětskými ribjátami a enderáckými kindry Nemuseli jsme naštěstí spát v žádném stanu se škvorem a v zapařeném spacáku, kde visí vlhké fusekle a odpočívají promáčené kecky Dopoledne jsme se každý den 3 týdny učili dle rozdělení na skupiny Nj.RJ,ČJ...po obědě jsme museli s debilkama vedoucíma buď jít 200km k požární nádrži převlečené za koupaliště, nebo podnikat typiš pionýrské aktivity a stupidní hry. Pionýr jsem nebyla, hry jsem neznala. Vedoucí nás neustále popoháněly a buzerovaly, ječely na nás, na čas byla koupelna, na čas bylo jídlo, na čas na WC, mezi tím skákat v pytli a podobné blbosti,na čas byl "nástup", hlášení, poslední týden jsme opět dle skupin nacvičovali vystoupení na závěrečný ceremoniál,vzhledem k mé bravurní ruštine jsem nafasovala roli v nějaké bajce, která byla náročná na rýmovaný dlouhý text a FAKT s radostí jsem se učila...kristova noho
Neplakala jsem tam, ale po příjezdu domů jsem doma řekla, že v životě nejedu na žádný tábor ani za zlatý prase
natož na vícejazyčný.
Jsem holt ten líný typ, co nechápe, proč ve stanu nejsou zásuvky, proč zrovna mne musí hryzat komáři,proč zrovna moje plavky prdnou a proč nemůžu být doma) když les máme za barákem vpravo, řeku vlevo, hrad ve vedlejší vsi a skákat v pytli můžu klidně před barákem
Já bych se určitě přijela na něho podívat. Třeba zjistíš, že to tam fakt nemůže vydržet, nebo tě uvidí, proberete to a bude to v pohodě a ty pak odjedeš v klidu. Já jezdila na tábory pořád, matka se nás (mě a sestry)neptala, šoupla nás tam. Nechtělo se nám. Sice umím dodnes některé uzly a zapálit oheň bez sirek, ale některá traumata jsem si odžila až na výcviku terapeutů(SUR). Pro osmiletý dítě není tábor fakt legrace. Vzpomínám na svůj první tábor v II. třídě, který jsem dost probrečela. Je-li syn citlivý a méně průbojný, může tam trpět. Některé děti dokáží být fakt kruté. Mně se třeba stalo, že jsem utopila berušku a celá skupina dětí mě za to potrestala tak, že jsem musela jít na hlídku v noci sama, nikdo se mnou nechtěl být a vedoucí to neřešil. Těžko jsem mohla vysvětlovat, že jsem pozorovala berušku na stéble ve vodě, jak leze a jestli ještě dýchá z entomologického hlediska (otec entomolog od dětství jsme sbírali spolu broučky do smrtiček:(..). Takže radím (ad tvůj syn) poslechni své srdce...
Romča71: ja to nenavidela, a poznamenalo me to natoli, ze dneska kdyz slysim slovo teambuilding, normalne dostavam koprivku... fakt bych ty blaznivy amiki poslal na tabor, kam nechteli , museli poslouchat na slovo jak ovce.. bovali jim, na kterou stranu maji ulozenej kartacek.. a ponizovalůi ji, kdyz je nabvilo, nebo jim neslo behani do vrchu
Stanik: já jsem jezdila ráda, akorát po osmičce už mě to nebavilo, páč udělali smíšený družstva a já tam byla s osmiletýma holkama a taky už jsem nebyla tak hravá jako o dva roky nazpátek .... ale syn třeba tábory zbožňuje, čím míň civilizace, tím líp
