Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

já tábory nesnášela, zejména proto, že jsem byla introvertní. Některý činnosti mě bavily, jako výjimečný koupání v řece, procházky po lese, ale sportovní odpoledne jako ve škole v TV, kde nás nominovali do disciplín na "olympiádě", a pochod s těžkýma batohama na jiný místo, kde jsme spali pod stanama, byl pěknej opruz Naštěstí jsem absolvovala jen 2.
Ono to chce s dětma mluvit, než se tam pošlou, a hlavně si zjistit co a jak, dnešní tábory už jsou různorodý, takže nějaký smutek může být jen takový ten večerní stesk, a celej další den si pak nevzpomenou...

kominice: Hrůza, to se nedivím, že se ti všechny tábory znechutily navždycky...

Romča71: tk ti nevim, ja tabory nenavidela a nikdy nasim neodpustim, ze me tam nutili jezdit.. bylo to peklo na zemi.. bodovani uklidu, nemoznost jen si tak precit knizku, vsecky ty pitome behy po faborcich... kdyby mela deti, bnidky bych je nenutila tam jezdit, podku by samy nechtely

JarkaP: přesně tak, a hlavně od určitého věku je pro děti kolektivní zábava prospěšnější než jsou babiččiny buchty a knedlíky ... teda jak pro které.

kareta: No, s tím odkladištěm dětí bych úplně nesouhlasila. Jasně, že člověk musí vědět, kam je posílá a s kým. Dcera je se skautským oddílem, kde jsou super vedoucí, kteří se jim věnují a vymýšlejí jim různé akce celý rok. A s tím věkem je to asi individuální, jak jsem psala, je jí 9 a není to bez probléů,u a jsou tam i 7leté děti, které jsou ve svém živlu. Ono je to těžké, každý nemá hlídací babičku. My třebas ano, ale ta bydlí v paneláku, to si myslím, že v přírodě je dětem líp, a jak už tady bylo psáno, trocha té samostatnosti taky neuškodí...

Byla jsem na táboře jednou a víckrát mě tam nikdo nedostal.
Nejenom že mě ve změti autobusů horlivá soudružka vedoucí strčila do jiného a kufr s věcma do správného ale byl to horor od začátku do konce.
Při rozdělovacím nástupu jsem samozřejmě nikam nepatřila a stála na place sama jako totální blbeček. Oblečení jsem měla jen to co jsem měla na sobě. Protože mi bylo 7 let, věděla jsem kulový kam jsem to vlastně měla jet.Tak mě dali do chatky k 15ti letým holkám. Ty měli šíííílenou radost
Z domova mi nepřišel jediný dopis, neměla jsem peníze, oblečení, koresponďáky prostě nic.
Nikoho z vedoucích nenapadlo mámě napsat že se stal malér a já jsem na jiném táboře.
Domů jsem se vrátila o den dřív než z plánovaného tábora, takže na mě nikdo u autobusu nečekal, byla jsem špinavá, umolousaná.....30km od domova.
Nakonec zavolali veřejnou bezpečnost a ti mě dopravili domů. Bulela jsem celou cestu protože jsem se bála že mě zavřou. Máma měla šok když mě viděla vystupovat z auta.
Prostě noční můra.

kareta: v osmi letech není brzy, záleží na osobnosti dítěte, průbojný kolektivní typ je na táboře jako ryba ve vodě, samotáři a domácí typy nepřijdou podobným akcím na chuť ani ve 13. To by rodiče měli uznat a nenutit dítě na tábor za každou cenu. Ale nemyslím si, že by tábory byly odkladiště dětí, pro spoustu dětí jsou přínosem a užijí spoustu dobrodružství.

já bych své děti na tábor neposlala, stačí, když je vezme manžel na týden NĚKAM- možná v 11ti, ale 8 leté dítě. Možná, kdyby to bylo soustředění z nějakého sportu nebo kroužku, co dělá celoročně, jinak mi to připadá jako odkladiště dětí. Jako dítě jsem byla poprvé v 10ti na 3 týdny, neužila jsem si to, nejsem kolektivní typ. Atletická soustředění mi ale vyhovovala, i když jen na týden - tam jsme se všichni znali

Hmmm, já řeším spíš opačný problém. Přijde nám dopis maximálně na 3 řádky, napsaný nejspíš v letu na zádech některého z kamarádů a jediná starost je, co dělá .... jen klid, já vím, že je to rve , ale třeba ho zrovna naštval kamarád, nebo nevyhrál v soutěži, tak ho chytil splín. Hlavně zdraví a žádný úraz, stesk se překoná.

já vím, i rodičům se stýská, že jo...to chápu (ono je to podobný jako v MŠ - příjdeš pro dítě a brečí jen co tě spatří, přitom si celý den pěkně hrálo a ani neplakalo - případ mého syna)
ale být tebou, tak bych si nic nevyčítala, dcerka se určitě oklepala, zvlášť, když byla do vaší návštěvy v pohodě
letos jede syn poprvé na tábor, zatím jen na jeden týden, tak jsem zvědavá, jak to bude zvládat on (a my)

sweet: No, s tou návštěvou rodičů si myslím, že máš pravdu, když jsme přijeli za malou, tak byla v pohodě, a když jsme odjížděli, tak tolik brečela, že jsme z toho s manželem celý večer nestáli za nic. Ale nejeď tam, když mají vyhlášený návštěvní den a úplně za každým někdo přijede... Tak já fakt nevím, co je lepší... Musím věřit, že už je to dneska zase dobré

annie: Já jsem taky byla závislák,pprotoo jsem naše děěti nenutila na tábory. Vyloženě jsem to tam protrpěla, neužila jsem si to. Dcera z chmelu, když měli osobní volno, přijela domů, protože jí bylo smutno.

Já jsem byla na táboře jen jednou a bylo to strašný - vedoucí jen chlastali a na nás nehleděli, kolikrát jsme neměli ani jídlo, o programu nemluvě.
Moje děti byly naprosto rozdílné, dcera tábory milovala, jezdila nejdřív na takový ten skautský, kde si všechno dělai sami, stavěli si podsady pod stany, kuchyň i latrínu, hráli hru na pravěk apod. potom začla jezdit na koni a jezdila na koňské tábory, od 15-ti let jako vedoucí. Moc se jí to líbilo. Syn byl na táboře 2x, jednou na tom skautském se sestrou a jednou v chatičkách, teplé jídlo 3x denně, bazén, softbal a obojí tábor příšerně nenáviděl, odmítal se přizpůsobit, neuznával autoritu a děsně trpěl. Pak už jsme ho na žádný tábor nedostali.

Jezdila jsem na tábory jako dítě a to děsně ráda, vždycky jsem se s bráchou těšila, až bude čas odjezdu na tábor. Na návštěvy za náma naši nejezdili a nijak nám nechyběli.
Jezdila jsem na tábory i jako vedoucí a jeden rok jsem měla v oddíle děti, který se hůř zapojovaly do kolektivu a stýskalo se jim - většinou po první návštěvě rodičů odjížděly domů...ale myslím si, že to bylo dáno z větší části počasím, skoro každý den pršelo a pro děti nebylo takový vyžití, takže měly čas plakat a smutnit. Jinak mě děsně štvali rodiče, co se o víkendu přijeli podívat na děti a ty, i když byly bez rodičů v pohodě a veselé, tak po návštěvě brečely....a kdo je musel uklidňovat? Já!!! ...ale byly to krásný časy, moc mě to bavilo, jako dítě, i jako vedoucí - to byla brigáda za odměnu, ráda na to vzpomínám

Křeček - já na tábory nejezdila. Byla jsem "závislák" a zůstat tři týdny bez rodiny....
Když mi mamča chtěla zajistit tábor přes ROH, tak jsem probrečela týden, než pochopila, že v rámci zachování mého zdravého rozumu bude lepší mě nechat doma