Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem rozvedená, je mi 33 let, mám sedmiletou dceru. Před půl rokem jsem se seznámila se svým současným přítelem. Je mu 31 let a před dvěma měsíci jsme spolu začali bydlet. S dcerkou si na sebe docela rychle zvykli a vycházejí velmi dobře.

Ačkoli je vlastně všechno v nejlepším pořádku, objevilo se něco, co mne dost znepokojuje. V podstatě hned, jak se ke mně Mirek nastěhoval, začal mluvit o našem společném dítěti. Prý by si ho moc přál.

Já také nejsem proti, ale nepřipadá mi rozumné plánovat dítě po půlroční známosti. Snažila jsem se Mirkovi vysvětlit, že je to na mě ještě příliš brzy. Chtěla bych, abychom se více poznali, nechci hned spadnout do mateřské dovolené a povinností kolem miminka. Na to podle mě zatím není vhodná doba.

Mirek ale začíná být velmi urputný, říká, že mé odmítání chápe tak, že o něm pochybuji. Prý se cítí nedůstojně, jako by dělal nějaké přijímačky na partnera a otce. Neustále mě ujišťuje, že mne miluje, i mou dcerku, tak na co bychom měli čekat. Jeho naléhání a obviňování z nedůvěry je mi velmi nepříjemné.

Nevím, co mám dělat. Druhému dítěti se nebráním, Mirka miluji, ale zároveň mám také velkou obavu. V prvním manželství jsem se spálila, nechci opakovat stejnou chybu podruhé. Vím, že stoprocentní jistotu nezískám nikdy, ale nechci se vrhat po hlavě do něčeho, na co se zatím vnitřně necítím.

Zajímalo by mne, jak by se na mém místě zachovaly jiné ženy. Jsem přehnaně opatrná, nebo uvažuji správně? Mirka ztratit nechci, jen bych potřebovala, aby trochu zmírnil tlak, který na mě vytváří. A nějak se mi nedaří ho přesvědčit.