Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná šest let, máme dvouletého syna. S manželem jsme spolu skoro dvanáct roků, když připočítám i dobu, po kterou jsme spolu chodili. V poslední době mezi námi došlo k velké rozepři, kdy mi muž vyčítá, že jsem se změnila, a považuje to za zradu.

Abych byla konkrétní. Možná mne většina z vás odsoudí, ale přiznám barvu na rovinu. V době, kdy jsme spolu s mužem ještě jen chodili, i krátce po té, co jsme se vzali, jsme žili poměrně bohatým a bouřlivým sexuálním životem. Vyhovovalo nám to oběma, v tomto ohledu jsme si vždycky dokonale rozuměli a dokázali o svých potřebách i nejtajnějších snech jeden před druhým otevřeně mluvit.

Vyzkoušeli jsme snad všechno, co se dalo. Od různých praktik až po sex ve třech – s ženou i s mužem. Pak jsme přišli na chuť skupinovému sexu a stali se členy jedné uzavřené skupiny, která pravidelně pořádala swingers párty. Nikdy jsme na sebe v tomto ohledu nežárlili, naopak, bylo to pro nás obohacení našeho života.

Když jsme pak začali uvažovat o dítěti, tyto skupinové aktivity jsme zcela vyškrtli z našeho života. Narodil se nám syn, kterého jsem do roku a půl kojila. Mateřství mne docela vyčerpávalo, takže jsem na sex v podstatě ani nemyslela, posunulo se to u mne do zcela jiné roviny než dřív. Miluji se ráda, nevyhýbám se tomu, ale už nemám potřebu nějakých závratných akcí, tak jako tomu bylo dříve.

Jenže manžel to vidí jinak. Před dvěma měsíci nadhodil, že by bylo dobré obnovit naše kontakty z minula a začít si znovu užívat sex tak, jak jsme to dělali kdysi. Přiznal, že ho naše manželské radovánky sice uspokojují, ale potřebuje něco víc. A teď, když už nekojím, by byl rád, kdybychom naše sexuální aktivity obnovili a začali si zase užívat.

Jenže já jsem už asi někde jinde. Nestydím se za to, že jsem žila dřív tak sexuálně odvázaně, to ne. Byla to moje volba, líbilo se mi to, bavilo mne to. Ale nyní mne už nic z toho neláká. Necítím potřebu účastnit se nějakých orgií a užívat si. Když na to pomyslím, je mi ta myšlenka nepříjemná. Možná je důvodem to, že jsem se stala matkou a přistupuji k životu odpovědněji a možná usedleji.

Pokoušela jsem se to manželovi vysvětlit, ale on mé důvody, pocity a argumenty nechápe. Tvrdí, že si mě bral takovou, jaká jsem byla, a teď je ze mne někdo úplně jiný, což je pro něj dost nepřijatelné. Jakoby sex byl jedinou alfou a omegou života. Hodně mne jeho postoj zklamal, myslela jsem, že i on se s věkem a svým otcovstvím bude chtít už trochu usměrnit.

Jenže on něco takového nemá v úmyslu. Když po několikerém naléhání narazil na neproniknutelnou bariéru, oznámil mi, že pokud svůj postoj nepřehodnotím, bude nucen se zařídit podle svého a najít si partnerku, která by s ním swingers párty navštěvovala. Podmínkou vstupu je totiž ucelený pár, jednotlivci se tam dostat nemohou.

Nemyslí to tak, že by ode mne odešel, to ne. Jen by si prostě našel něco jako „sexuální kamarádku“. Něco takového bych ale neskousla, to už je příliš. Když jsme tam chodili oba, byli jsme na tom stejně. Ale to, co by chtěl aplikovat nyní, je už o něčem úplně jiném.

Jsem z jeho postoje a přístupu k celé věci jako opařená. On je zase nešťastný ze mne. Mé kategorické odmítání stylu sexuálního života, na který jsme byli dříve zvyklí, bere jako zradu. Nemůžeme se dohodnout, hádáme se, obviňujeme jeden druhého.

Když se na naši situaci podíváte nezaujatýma, objektivníma očima, na čí stranu byste se přiklonily? Je změna v mém chování pochopitelná, nebo jsem zrádkyně, jak tvrdí můj manžel? Předpokládám, že budu pro hodně čtenářek vzhledem k tomu, jak jsem dřív žila, dost nepřijatelná, přesto jsem se rozhodla zeptat se, jak náš spor vidí někdo „z druhé strany“. Za všechny vaše názory vám předem moc děkuji.