Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

annie:
já tábory nesnášela - nic se mi tam nedělo, ale mně prostě dodnes nesedí "organizovaná zábava". Byla jsem spokojenáu babičky, ale naši měli pocit, že musím jaksi někde zapadnout do kolektivu. Za komančů se jezdilo na tři neděle, teď už se dělají i kratší tábory, dá se vyzkoušet třeba jen na týden, jak to bude dítě snášet.

Bratr kamarádky psal a volal, že chce domů. Rodiče taky hodně přemýšleli, jestli to není jen chvilkový stesk. Nakonec se jeli o víkendu na tábor podívat.
Okamžitě si syna vezli domů. Měl rozbitou hlavu, samá modřina....Šikanovali ho tam nějací starší kluci, dělali mu naschvály, fyzicky ho napadali. Když se rodiče ptali vedoucího, proč to všechno nechal tak, tak odpověděl, že je normální, že se kluci trochu poškorpí.

Ahoj, já jsem zrovna plná toho, jak jsme byli za devítiletou dcerou na táboře včera. Je tam podruhé, a opakoval se stejný scénář jako loni při návštěvním dnu. Celé odpoledne v pohodě, všechno nám ukazovala, ale jak se přiblížila chvíle odjezdu, začala brečet, že chce jet s náma. Manžel je na tohle měkčí než já, ten by jí vzal domů hned. Mně taky nebylo lehko, ale vím, že loni pak těch zbývajících 14 dní zvládla, ani neměla čas napsat. Já myslím, že dítě snad ani nemusí být ufňukaný rozmazlenec, jen některé snáší odloučení líp a některé hůř, ale pokud je to v nějaké únosné míře, klidně bych ho na táboře nechala. Je to právě o tom vedení k samostatnosti.

Já jezdila na tábory každý rok a velmi ráda na to vzpomínám, také si pamatuji na to, že se tam vyskytli děti, které nezapadli do kolektivu a těm se tam pochopitelně nelíbilo, či ufňukaní rozmazlenci kteří nechtěli poslouchat či ohrnovali nos nad jídlem atd. Pokud dítě není již z domova od mala vedeno k samostatnosti, pohybu, zdravému sebevědomí v kolektivu, tak tam trpí a nemělo by na tábor jezdit.

Když jsem byla malá, byla jsem na táboře jen 2x. Bylo mně tam tak smutno, že jsem jen tesknila a chtěla domů.Naši mě tam poslali, abych přibrala a já jsem přijela domů ještě hubenějšíí.Naše dětti na tábor nechtěly jezdit, nenutila jsem je.A kldyž jsem jezdila na tábor jako vedoucí, děti, kterým bylo moc smutno a trpěly tím, jsme posílali domKažddá dětská dušička je jiná, já bych pro něho jela aspoň se přesvědčila, jakk na tom je.

Z prvního tábora napsala dcera dopis, že se jí tam nelíbí a že pro ni máme přijet. Než jsem se rozhoupala, abych pro ni jela, tak přišel druhý, ten už byl věcný. Třetí nepřišel, neměla čas. Když jsem si ji vyvedávala, z dálky volala, že to bylo skvělé a že příští rok pojede zas. V únoru se pak připomínala, že ji rozhodně musím na tábor přihlásit. Ale určitě jsou děti, pro které je to jednou a dost.