Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi pětapadesát let, manželovi o tři roky víc. Jsme spolu už třicet let. Vychovali jsme dvě děti, máme tři vnoučata.  Naše manželství bylo asi jako každé druhé. Ničím jsme se nevymykali, žili jako většina rodin. Chodili do práce, starali se o děti, o víkendech jezdili na chatu a v létě na dva týdny na dovolenou.

Když se děti osamostatnily, zůstali jsme s mužem sami a najednou bylo doma takové divné prázdno. Hlavně mně dost dlouho trvalo, než jsem si na ten klid zvykla. Ubyla mi práce a starání o početnou rodinu a já nevěděla, co si mám s tím volným časem počít. Manžel na tom byl podobně, i když to asi neprožíval tak intenzivně jako já.

Po nějaké době jsme se s tím nějak srovnali a začali si užívat samostatného života. Ale asi jsme to vzali za špatný konec, místo, abychom se zaměřili na společné trávení volného času (zůstaly nám jen ty víkendy na chatě), našli jsme si každý nějaké rozptýlení sám. Já začala chodit pravidelně cvičit a plavat, manžel se dal u nich v práci dohromady s pánskou partičkou a chodí společně hrát košíkovou a pak vždycky zajdou někam na pivko.

Všechno bylo v pohodě, nestěžovali jsme si, bylo nám fajn. Jenže pak se manželova košíková stávala čím dál častější, začal kvůli ní vynechávat i naše společné víkendy a po čase mi došlo, že to asi nebude košíková, ale něco jiného. Začala jsem pátrat a přiznám se – i trochu špehovat v mobilu a v mejlu – a brzy jsem věděla, na čem jsem.

Když jsem zjistila, že má manžel milenku, bylo mi strašně. Vyčítala jsem si to pátrání, kdybych žila v sladké nevědomosti, asi by mi bylo líp. Jenže už jsem to věděla a musela s tím nějak naložit. Tak jsem to mužovi řekla a zeptala se ho, jak si to představuje dál. Byl hodně zaskočený, zpočátku nebyl schopný mi k tomu cokoli říct. Pak z něj vylezlo, že se nejedná o žádný vážný vztah, bere to jen jako rozptýlení. A že to ukončí.

Souhlasila jsem, dala mu ultimátum a slíbila, že pokud ho dodrží, pokusím se na to zapomenout a budeme žít jako před tím, jako by se nic nestalo.

Jenže minulý týden jsem zjistila, že manžel svůj vztah neukončil, ačkoli mi už před třemi měsíci tvrdil, že ano. Uvěřila jsem mu, trávili jsme spolu opět každý víkend, košíková se rovněž vrátila do normálu. Nenapadlo by mne, že mi lže.

Teď jsem docela dost zoufalá, protože nevím, co mám dělat. Žít s mužem, který mi zahýbá, pro mne není vůbec příjemné, myšlenky na rozvod mne doslova děsí. Jako bych si měla vybrat ze dvou zel to menší. Jenže které to je?

Připadám si hrozně. Stará, opotřebovaná, použitá a odkopnutá. Nikdy bych si nepomyslela, že budu v tomto věku řešit takové problémy a bude mi hrozit, že zůstanu na stará kolena sama.

O tom, že vím, že manžel svůj vztah neukončil, jsem mu zatím neřekla. Připadám si jako v pasti a nevím, jak se zachovat. Myslíte, že má naše manželství šanci tento karambol přežít?