Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Floriela: A jak moc je pro Tebe důležité aby to táta věděl? jak moc je to důležité k tomu, aby jsi se sebou začala něco dělat?
podle své odpovědi se zařiď.
ale opravdu, vím o čem píšeš, znám to. Je to nekonečný boj. Ale věř mi, na gauči ho nevybojuješ.
zkus nového psychologa, cesta se jistě najde jak se k jinému dostat.
Jsi doma, máš střechnu nad hlavou a co jíst. využij této možnosti, ne každý ji má. Je to šance, jak s tím začít něco dělat.
A bude to tvrdý boj, ale když ho nesvedeš, nepoznáš jestli můžeš vyhrát.
Budu ráda, když sem budeš dál chodit.

Mimochodem, snad si nemyslíš, že otec žije v domnění, že je s Tebou všechno v pořádku - to by musel být úplně tupý

Florielo, žiješ sama za sebe - ať už se to týká partnerství, rodičů, kamarádů, okolí, ... třeba i nás tady - můžeme Ti říct, co bychom udělali my - ale každý jsme jiný, jinak vnímáme, jsme v jiné situaci ... názor je jen názor, svoji situaci žiješ Ty, Ty nejlíp víš, jak se věci mají

Udělej, co cítíš, že udělat chceš. Dnes jsi dospělá a sama za sebe - co si myslí rodiče, to už Tvůj život nijak ovlivňovat nemusí - nemusíš se bát, že otec něco nepochopí - když ne, je to jeho nepochopení, jeho předsudky, jeho stará škola. Pokud máš chuť, klidně mu vše řekni - nestane se vůbec nic - zeměkoule se bude točit dál, slunce ráno vyjde a jediné, co se možná změní, bude nepříjemný pocit Tvého otce, že má dceru cvoka - JEHO pocit

Floriela: ahoj, to je fajn, že jsi se ozvala S tím tátou to je těžké, jak tu někdo psal, ono se to snadno radí od stolu. Ale když to vezmu podle sebe, nerada se svěřuju s něčím, co je pro mě citlivé, a když bych měla oprávněný důvod si myslet, že se nesetkám s pochopením, asi bych to nedělala. To jedině, že by na to v nějaké slabé chvíli přišla řeč. Ono to tátovi není divné, že jsi pořád doma, a nijak to nekomentuje? Ale jak správně píšeš, musíš začít sama u sebe, to je to, na co se musíš soustředit. Jak psaly holky, jako první krok by bylo asi nejlepší vyměnit psychiatra a léky. A pak začít něco dělat. Co říkáš na ten nápad se cvičákem? Mojí dceři je 25, taky je momentálně bez přítele, a chodit se psem na cvičák je její velký koníček. Třebas by se ti to taky zalíbilo. Nebo klub turistů, cokoliv....

Ahoj milé ženy, děkuji vám všem za příspěvky. Máte pravdu v tom,co píšete. Je to ostuda nechat se ještě ve 30 ti živit svými rodiči. Musím začít sama u sebe. Nikdo a nic to za mě neudělá. A teď abych doplnila odpovědi na některé vaše otázky. Bydlím s rodiči v rodinném domku, máme zahradu. Živí mě bohužel rodiče, žádný ID nepobírám. Na psychiatrii se léčím s depresí a obsedantně-kompulzivní poruchou. Ještě je tu jeden problém a to TÁTA. On o ničem neví - o žádných těchto mých psychických problémech, neví,že jezdím k psycholožce,neví,že docházím na psychiatrii. Bojím se mu to říct, že by to možná nepochopil - je starší,navíc ze "staré školy". Nevím, třeba by názor na tyto "věci" změnil, ale dříve měl k "této" oblasti předsudky, proto se mu to bojím říct,jinak bych s tím neměla problém. Tátovi se s ničím osobnějším ze svého života nesvěřuji - ani tenkrát jak to bylo s přítelem,ani s dalšími mými problémy. Říkám mu jen to nejnutnější. To mamka o mých psychických problémech-že beru AD, chodím na psychiatrii a jezdím k psycholožce,ví - té se svěřuji skoro se vším. Myslíte prosím,že mám tátovi o všem také říct, nebo to před ním lze i nadále tajit? Děkuji

Nez proctu prispevky, priznam se, ze jsem sama byla v poporodni depresi vic jak rok (chudinka dcerka se v tom svezla se mnou) a musim rict, ze je to teda sila. Nakonec jsem se z toho vyhrabala, protoze jsem proste musela.
Otazka je, jestli bych se z ni nevyhrabala o dost driv, kdyby k nam nejezdila tou dobou tchyne, ale to uz je jina kapitola.
Deti, a hlavne dcera, jsou pro mne hnacim motorem a velkymi uciteli. Letos me ceka nekolik kurzu, par jich mam za sebou a zvazuju, ze se nebudu vracet do prace, ale budu delat sama na sebe.
Ale clovek se opravdu musi prekonat.
Mimochodem, musela jsem to zvladnout bez medikace, kvuli kojeni.
Takze zatnout zuby a kazdy den, krucek po krucku zivotu vstric a hodne

no těžké deprese jsou, když ležíš v posteli a nejsi schopná vstát, když je ti tak zle, že se nedokážeš ani učesat. Pokud slečna vstane, uvaří oběd a občas jde se psem, odpoledne surfuje po netu tak to není těžká deprese a je ve stavu kdy si je schopná sama pomoci. Kdyby na tom byla opravdu tak zle tak je v léčebně, slečně se prostě nechce, je dlouho nezaměstnaná a nemá žádnou pracovní morálku.

Už asi bylo řečeno vše včetně soudů a hodnocení "od stolu".
Řeknu Ti poslední věc, milá Florielo. Vlastně možná může být pro Tebe prvním "zákonem" - třeba Ti do budoucna pomůže

Nikdy nedopusť, aby byl někdo pro Tebe vším. Když ho ztratíš, nezbude Ti nic

Deprese je vážná nemoc, při které se nemocný nedokáže donutit ani vyhledat toho psychiatra. To je většinou úkol pro jeho blízké, aby ho tam dovlekli. Pak ale nastupuje léčba, která by měla být vidět tak po cca 2-3 měsících. Čtyři roky se plácat v depresích, to je špatná vizitka doktora, který jenom píše léky a nestará se o skutečnou léčbu pacienta.
Jestliže Floriela žije u rodičů, je i jejich chyba, že jí nenutí ke skutečné léčbě, a svým ochranitelským přístupem její plácání se v depresi jen prohlubují.
Myslím, že by Ti pomohla ústavní léčba, kde by Ti nastavili pevný léčebný režim, a skutečně Tě léčili s cílem vyléčit, né udržovat v současném stavu.
Děvče zlaté, nejsi jediná, kdo si depresí prošel. Musíš se ale chtít uzdravit především sama. Máš hodné rodiče, kteří Tě mají rádi, máš střechu nad hlavou, co jíst, pejska pro radost...to je víc, než má spousta jiných lidí.
Překonej svou únavu a nechuť k životu a požádej svého lékaře o změnu léčby. Tyhle léky Ti evidentně nepomáhají, a Ty se utápíš v křivdách minulosti. Zkus si každý den udělat nějakou malou radost. Třeba připrav rodičům něco dobrého, nového, podle receptu. Uvidíš, jakou jim uděláš radost, že zase začínáš tvořit a žít.
Prášky Ti možná pomůžou doplnit serotonin, ale radovat se musíš naučit sama.

Renee: i se zlomenou nohou Tě budou honit aby Ti neochablo svalstvo ... já měla přeražený obratel a i s krunýřem jsem denně musela cvičit ruce, nohy, po pár týdnech přibyly i cviky na břicho. S depresí se léčí moje sestra a chození ven se psem pomáhá, pokud je správná medikace tak se lehké domácí práce, cvičení, plán dne doporučuje, s opravdu těžkou depresi byla v léčebně a poté musela dodržovat léčebné předpisy. Pokud pisatelka není po takové době odeslána do léčebny a podle dr. jí stačí ambulance 1x za 3 měsíce tak to tak děsný není aby jen zobala pilule a koukala z okna. Takže ano, příkrá slova jsou na místě, když to nechá takto tak to lepší určitě nebude, musí si promluvit s dr. popř ji vyměnit, ale pak už bude muset makat sama to za ni nikdo a nic neudělá.

Renee: pravda pravdoucí ... ale aktivizace je součást každé léčby depresí a nechat se uvláčet životem není ta nejlepší cesta ... musí se holka taky trochu snažit ..

Renee: jo, každej má jiný problémy ....dcera má 36 a zase jí prý bolí záda od toho že je hyperaktivní....

sharon: Ale tak jistě, ale někdo je na tom tak špatně, že prostě nevstane. Což nevím, jestli je případ pisatelky. To musí poznat její doktor, jak na tom je.

Renee: ano správné léky a trochu pohybu a ne se jen válet.....pohyb ještě nikdy nikomu neublížil , hlavně se prokrví mozek.....

no mě zaráží že psychiatr antidepresiva předepíše a to je asi tak všechno....nezlob se na mě milá pisatelko ale být 4 roky doma a jen se vyvalovat , možná máš ty deprese i z toho.....
jak tu někdo píše - kdo tě živí ?...rodiče ?.....což takhle bydlet ve 30 někde v pronájmu a sama ?.....nedonutilo by tě to se sebou něco dělat a zamyslet se nad sebou , to chceš tesknit po příteli ještě jak dlouho , 20 let ?......
nezlehčuju deprese - ale tady mi to tou leností zavání !!!
Hlavně se nelituj a nerouhej a začni na sobě makat takhle se nediv že nikoho nemáš .............kdybys měla jít třeba jen roznášet letáky.....
přeju hodně štěstí a zdravého rozumu !