Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

caira: To co píšeš, je zbytečně tvrdé a je z toho znát, že nic nevíš o depresi. Autorka dochází k psychiatrovi a byla jí předepsána antidepresiva - takže má depresi diagnostikovanou a ne, na nemoc zvanou deprese skutečně nepomáhá makání na baráku, chození se psem na cvičák a tak podobně Je to podobné, jako bys člověku se zlomenou nohou místo sádry a klidu doporučila, aby to rozběhával kolem bloku.
Na depresi zaberou jedině správné léky, pak se může pustit do toho ostatního.

Cairo, píšeš "být rodičema" ......... mám dotaz - jsi rodičem ?

Máš pravdu v tom důsledku - že se momentálně dospělá žena nechá živit a nepracuje, ale druhá věc je, že ten stav musel někdy vzniknout. Určitě to nebylo v okamžiku, kdy se rozešla s přítelem. Milióny lidí se někdy rozešli s přítelem, ale většina z nich do toho nespadla až takhle. Musí tam být něco jiného v tom jádru - myslím, že chorobný je ten model závislosti - abych byla šťastná, potřebuji NĚKOHO - závislost už od jádra, žádný zdravý, vzájemný vztah - jen braní - já někoho potřebuji, aby mi dával ... lásku, pozornost, nebo třeba i to jídlo do postele - a co ten druhý ? Co mu dávám já ? Pokud nic, nemůžu se divit, že odejde. V tom je ta chyba - ať už je to přítel, spřízněná duše, rodiče.... A na tomto jejím vnímání mají rodiče svůj podíl - vychovali ji - naučili ji jen brát. Teď je na ní, aby objevila kouzlo dávání - teprve potom bude možná umět být šťastná. Až místo toho, co všechno sama postrádá, začne přemýšlet o tom, jak udělat radost nebo připravit pohodu druhému - ne proto, aby jí neodešel (podbízením), ale jen tak - pro potěšení

Jak z toho ven? Překonat lenost a pohodlnost. A to za tebe nikdo neudělá. ani psycholog ani psychiatr. Nelze léčit někoho, kdo se léčit nechce. Musíš se rozhodnout zda se chceš léčit a uzdravit a nebo je přednější pohodlnost.
Já jsem ten poslední kdo by nechápal o čem píšeš. Ale nechci takhle žít a proto si pohodlí na gauči dávám za odměnu. Za odměnu že jsem šla na dlouhou procházku, že jsem každý den cvičila, že jsem zvedla telefon a sešla se s kamarádkou a měla hezké odpoledne a pro změnu se věnovala jejím starostem než svým. Že jsem napsala článek, Že jsem něco vyrobila. Že jsem uvařila a poklidila.Že jsem se neválela na gauči ale dělala NĚCO. Za odměnu si dojdu PĚŠKY do města, pokoukám po bižu a koupím si blbost za pár kaček co mi neohrozí peněženku ani náhodou, ale já mám radost.
Vyrábím dárečky pro neziskovou organizaci.
Ale všechno je potřeba se naučit, zlepšovat se, chápat, že ne všechno jde hned...a to za Tebe nikdo neudělá.
pokud se budeš chtít uzdravit, uzdravíš se. ale bez trochy námahy to holka nepůjde.

Na lenost s invalidní důchod naštěstí nedává!

Vůbec nechápu, kdo F. živí...? Rodiče? Se divm, že je to baví!
Milá pisatelko, já bych Tě hnala!
Já pochopím, že není lehké najít si práci, ale aby si se doma válela denně do deseti a od oběda dvě hodiny zase, odpoledne pročumněla na net!
Odpojit internet, se psem na cvičák, do ruky, hadr koště, hrábě a makat na baráku... ona by Tě deprese hned přešla...
Bý rodičema, dala bych ultimátum, pak holt vyhazov z tepla rodinného krbu.
To, co provozuješ zavání příživnictvím!

Almega: 12:17 Kdyz s tema rodicema to je tezky, treba do ni huci, domlouvaji... ale to je tak vse co muzou, aktivni zmena opravdu musi jit od Floriely. Na okoli to svalovat nelze. I kdyby ji nosili talirky az do postele, ona to jist nemusi.
Reseni je v jejim rozhodnuti neco udelat, at uz za pomoci doktoru nebo bez nich, ale maknout musi ona. Na to vsak musi mit silu a to je prave problem deprese. To je zacarovanej kruh, takze menit doktora, medikamenty nebo se nechat zavrit do lecebny. Ale zustavat a pokracovat ve stavajicim stavu, leceni, nikam nevede. A nevede k nicemu ani si myslet, ze ji z toho nekdo pomuze - expritel, novy pritel, kamaradky...
A mit se rada, tam tkvi mozna jadro pudla...

Almega: Pozorněji jsem si to přečetla, má rodiče. A že s nimi žije se dá usoudit z toho "máme zahradu", pokud tím nemyslí toho psa.

Renee: Tak to nevím, z čeho ta paní žije. Zbývají rodiče, nebo žije z nějakého dědictví.

To,co teď napíšu je možná trošku mimo: Dívala jsem se,jak v USA chtějí takoví ti morbidně obézní zhubnout,když už jsou na krok od smrti.Nepochopila jsem,kde berou na to žrádlo peníze,kdo jim ho nosí až do postele a jak se to k nim ohavně chovají všichni jejich blízcí,když je nechají léta vyžírat,dívají se na tu zkázu a teprve za 5 min celá se probudí a slibují a chtějí pomáhat ??? Tak u sl.F. mi chybí informace,zda žije opravdu sama,nebo jsou někde nablízku rodič(e),a jen se dívají,jak klouže s kopce ??!!

Deafina: Po pouhém roce docházení na psychiatrii s depresí se invalidní důchod nedává. To by musel být v ID každý druhý Chození k psychologovi se nepočítá vůbec.

Kadla: Možná má paní nějaký invalidní důchod "na hlavu", když dochází na psychiatrii a k psycholožce a z toho žije či živoří.

dokončení: psychiatrovi a pozítří začni aktivně hledat práci

Jak už tady zaznělo, typická deprese. Autorka nemusí být vůbec líná, je prostě nemocná. Co mě zaráží, je neschopnost jejího psychiatra. Léčí se rok, bere léky, a doktor nevidí, že je to čímdál horší? Za rok léčby by měly být vidět značné pokroky. V první řadě bych tedy vyměnila psychiatra, protože tenhle je evidentně k ničemu. Chce to nejspíš úplně jinou medikaci a úplně jiný přístup
Zadruhé by se autorka měla zaměřit na samostatnost. Žít ve 30 s rodiči a nechat se od nich už léta živit, to je minimálně na pováženou. Přístup rodičů taky nechápu - většina rodičů by tohle nepřipustila. Takže: urychleně si jít hledat práci. To bych udělala hned po výměně psychiatra Upnout do toho všechny zbylé síly a tu práci si najít. Být takhle dlouhodobě bez práce je MNOHEM horší než být dlouhodobě bez partnera. To do té deprese hodí prakticky každého.
Až se najde práce, okamžitě si najít vlastní bydlení. I když to bude ta nejmenší pronajatá garsonka, to je úplně jedno. Hlavně se postavit na vlastní nohy, začít se sama o sebe starat a začít řešit běžné provozní životní záležitosti, které řeší každá zdravá dospělá osoba To je klíč k nabytí sebevědomí.
Na hledání partnera se vykašlat - ten vysoce pravděpodobně přijde potom sám, až autorka bude žít život normální 30leté ženy. Teď by stejně každý okamžitě utekl - žádný chlap nestojí o vydeptanou třicítku, která nemá zájmy, přátele, dlouhodobě nepracuje a žije s rodiči, kteří ji živí. Ta váha tam je v tomto případě úplně podružná - to už by byl jen takový malý poslední hřebíček do rakve jakéhokoliv případného vztahu, všechno ostatní je mnohem závažnější. Až se postaví na vlastní nohy a zbaví se deprese, některá kila třeba samy odpadnou a i když ne, nebude už působit tak strašně zoufale a odpuzujícně. Jsou i pohledné tlusté ženy, které mají jiskru v oku, energii a chuť do života a je s nimi dobře
Bude to běh na delší trať, ale včera začít bylo pozdě. Tak hodně štěstí a první krok udělej hned zítra - objednej se k novému ps

PEGG: souhlasím

ven s pejskem pejskarů je hodně dávají se do řeči a je se o čem bavit navázat přátelství přeji ti hodně

mashanka - 7.1.2013 10:07

Milá Florielo,
je nejvyšší čas se probrat k životu, psychiatrická léčba evidentně nezabírá .. změň lékaře, tohle není v pořádku.... věř mi, léčba depresí je věc dlouhodobá, ale ne na čtyři roky... a zatím to vypadá, že se spíš potápíš ještě hloub ... takže začni týdenním plánem ... navštiv lékaře a dohodni se s ním na změně léčby, na to máš právo, to je v zásadě jednoduchá akce, přejdi k dennímu plánu, na každý den si naplánuj nějakou akci, alespoň procházku, nebo nákup, ale za každou cenu to musíš dodržet, já jsem třeba šla alespoň na půl hodiny a třeba v půl desátý večer, ale šla jsem, ten pocit vítězství sama nad sebou stojí vážně za to
no a další fáze je plán hodinový : žádný spaní do 10, prostě vstaneš a budeš mít každou hodinu, po osm hodin denně nějakou činnost, musíš na sobě máknout holka, nikdo jinej to za tebe neudělá ... !!!
Ale především opravdu změň lékaře nebo aspoň léky, tohle přece není k žití ... držím ti palce