Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná, na mateřské dovolené s půlroční dcerkou. Bydlíme v Praze v třípokojovém bytě. A jak to vypadá, pravděpodobně budeme mít „podnájemníka“, z čehož nejsem moc nadšená.

Syn manželovy sestry nastoupil letos v září do učiliště v našem městě. Jelikož bydlí poměrně daleko, dostal místo na internátě, kam na začátku roku také nastoupil. Jenže teď přišla švagrová s prosbou, zda bychom Honzu nevzali k nám, jelikož na internátě trpí.

Podle toho, co říkala, tak tam panuje cosi jako šikana a Honza se stal jednou z obětí. Je spíš drobný, působí neprůbojně, i vzhledově se od svých vrstevníků dost odlišuje: silné brýle, odstáté uši… Chápu, že už od dětství musel hodně vytrpět.

Situace na internátě se prý vyhrocuje, kluk se tam nechce v neděli vracet a hlavně apeluje na rodiče, aby v žádném případě nikam a nikomu nic nehlásili, měl by pak prý ještě větší peklo. Osobně s takovým postojem nesouhlasím, myslím, že by se to naopak nahlásit mělo, jinak se nevyřeší vůbec nic.

Sestra s manželem nás tedy požádali, zda bychom nebyli tak laskaví a neposkytli po dobu studia jejich synovi ubytování u nás. Pravda, pokojík, se kterým počítáme jako s dětským, je zatím volný, malá spí s námi v ložnici a minimálně do dvou let ještě bude. Místo tedy máme, v tom problém není. Ani ve financích, Honzův pobyt u nás by jeho rodiče samozřejmě plně hradili, jimi navržená měsíční částka by byla zcela dostačující.

Manžel souhlasil zcela bez výhrad, takřka okamžitě. Považuje za správné Honzu k nám vzít vzhledem k situaci, ve které se nachází. S svou sestrou mají hezký vztah, to mám konec konců i já, žádné spory mezi námi nikdy nebyly, naopak, vždy se všichni rádi vidíme.

V podstatě nemám s Honzovým bydlením u nás problém, ale obavy přesto jsou. Klukovi je šestnáct, co jsem měla možnost pozorovat, puberta s ním docela mlátí. Mám strach, abych ve svých pětadvaceti letech byla pro takového výrostka dostatečnou autoritou, aby nám nepřerostl přes hlavu. Manžel je od rána do večera v práci, všechno by tím pádem leželo na mně. Na víkend by Honza jezdil domů.

Jsem na vážkách. Chtěla bych jim všem a hlavně Honzovi pomoct. Ale nerada bych tak učinila na svůj vlastní úkor a třeba i na úkor naší dcerky, která je zatím miminko. Honza není náš, ta odpovědnost je tam hodně velká. Zároveň přiznávám, že vzhledem k mateřské by se peníze za „podnájemníka“ hodily.  

Ráda bych se zeptala čtenářek, jak by se v takové situaci zachovaly. Zároveň bych chtěla požádat o vaše zkušenosti s výchovou puberťáka a také o nápady, jak přesně stanovit podmínky jeho pobytu u nás. Nerada bych narušila dobré rodinné vztahy a šlápla tzv. vedle.