Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Noo, já jsem pedant, detailista a pořádek lahodí mému oku, takže ty komínky z prádla mám ve skříni zcela dobrovolně. Ale stav, kdy jsou všechny věci čisté, umyté, vyprané a uklizené na svém místě, pokládám za nedosažitelný ideál. To jsem měla naposled na mateřské, kdy jsem měla fůru času na to, mít vzorně uklizeno, vypucováno, navařeno, a děti byly příliš malé na to, aby dělaly doma chlív. To jsem mohla mít i sněhobílé záclony na oknech a květiny ve vázách. Jenže to už je dávno. Posledních 15 let to žádná sláva nebyla, zvláště když potomci dorostli puberty a v jejich pokojích vzrostla entropie měrou nevídanou. To jsem řešila pouze doporučením, aby veškerý chaos zůstal za zavřenými dveřmi, co přeleze přes práh, bude obratem zlikvidováno, než se to rozmnoží a rozleze ve zbytku bytu. No a dneska, když si nepořádek dělám jen sama, potažmo kočky, tak už jsem zas rezignovala na estetično, takže ty záclony nemám žádné, květiny jen v květináčích, a spokojuju se s tím, že je čisto a o nic nezakopávám.

celina: tak to já s tím nádobím pravý opak...umýt hned a pak siesta....pak se mi to zaschlé nechce drhnout, myčku nemáme tak musí nastoupit manža nebo já...

a mě když to popadne tak vysmějčím celý byt do puntíku...no a pak jsem dlouho lemra líná....

denda04: 8:18....tak to jsme na tom stejně....nevěsta na starosti dvoupatrový dům a tři děti...a klobouk dolů před ní a přitom je to holka jak panenka Barbie.......nesmírně si jí vážím , a dcera obdobně

Anahir: "Výlet má přednost před luxováním" - to je přesně můj přístup. Jako malá jsem nesnášela uklízecí soboty, kdy jsme vždycky celé dopoledne strávili celá rodina velkým úklidem a odpoledne byli tak unavdení, že už na nic nezbývala energie. To pak z toho víkendu člověk nic nemá. Takže u mně prostě když se vyvrbí lepší program, dostane před úklidem přednost. Uklízet se dá v mezičase, když nic lepšího na práci není, ale brát to za hlavní program dne / večera to teda ne

A nutnost umýt nádobí HNED po obědě jsem nenáviděla taky. A ještě víc maminčino citové vyděračství stylem "no jo, když to nikdo neumyje, tak to holt zbyde na mě" a ostentativní stavění se ke dřezu doprovázené hlubokým vzdycháním. To vždycky končilo tím, že jsme se teda se sestrou zvedly a šly to udělat, ale pořádně jsme tím nádobí třískaly a s mámou pak celé odpoledne nemluvily. Dneska máme myčku, ale i do té to nádobí skládáme až nám trochu vytráví, v klidu si po jídle popovídáme a tak.

Heleno, tak v tomhle se naprosto poznávám. Teda až na toho otce-vojáka, místo něj byla maminka-učitelka, což je skoro totéž . V naší domácnosti to vypadá velmi podobně, jako u tebe (akorát my teda ještě nemáme děti) a já jsem taky dřív měla výčitky, že jsem špatná hospodyně a vůbec šaptná žena. Ale časem jsem se naučila, že domácnost není jen moje, ale i mého muže a když nás to oba nechává chladnými, tak je to pro nás asi v pohodě. Klidně si čisté prádlo budu stahovat rovnou ze sušáku, kdo by se s tím skládal do skříně, aby to tam pobylo dva dny, pak se to obléklo a znovu hodilo do pračky? A jestli to někomu vadí, je to jeho problém. Naučila jsem se moc neplánovat, protože když si ráno řeknu, že večer musím vyluxovat, tak na to celý den myslím a večer přijdu už předem tak znechucená, že jen pohled na vysavač mě vytočí do běla. Nebo se objeví nějaký jiný zajímavější program a já pak mám výčitky, že jsem neudělala, co jsem měla - přitom to, že to udělat mám, jsem si určila sama a mám taky právo ten plán změnit. Takže domácí práce dělám náhodně, když mě zrovna něco cvrnkne do nosu a docela to funguje.

PEGG: jo, dát něco na místo, kam to patří, to je věc - vytáčí mě manžel, když dělá něco třebas se šroubovákem a není schopen ho vrátit tam, kam patří a položí ho někam s tím, že ho uklidí "potom". Myslíte, že to "potom" nastane v dohledné době? Naučila jsem se nemít takovéhle odkládací mezičasy a všechno odnést rovnou na svoje místo.. Na druhou stranu tomu, aby se všude něco válelo, nezabráním - i když uklidím, pořád se líhnou nové a nové věci. Myslím si, že pokud člověk není uklízecí maniak, je malý byt při běžném provozu rodiny neukliditelný

Pořiď si myčku, prádlo skládej, většina se ho vůbec žehlit nemusí, nakup při procházce s dítětem(ven snad chodíte?) větší nákup s manželem,ať ví,že např.prášek na praní sám domů nedojde i do běžného úklidu zapoj manžela. Když už máš něco v ruce, dej to na místo kam to patří, je to při jedné práci a nemusíš se k tomu vracet. Já tě neodsuzuji,ale osobně nemám ráda,když se všude po bytě něco válí. Pro mě je nejhorší prádlo, to nemám ráda,ale při 4 lidech v domácnosti ho je pořád dost. Takže já(pračka) ho vyperu a pověsím, někdy děti., manžel ho složí a každý si čapne svou kupičku a tu si uklidí.
Vím,že s malým dítětem(pochopila jsem to tak,že jsi na mateřské) je to pořád dokola,ale moc se tím nestresuj. Já znám paní,která se vdala v 19ti,nic neuměla a ještě se pyšnila tím,že mají doma bordel, její domácnost byla otřesná. No dneska má 3 děti a vše je v normálu. Doma nemusí být sterilní prostředí,ale musí tam být spokojenost.

Jo a když měla moje maminka kritické poznámky ohledně stavu mé domácnosti, nechala jsem jí volnou ruku (ona k nám jezdí na delší dobu). Po 14 dnech ti vzdala a prohlásila, že naše domácnost je prostě neukliditelná s těmi aktivitami, které tam provozujeme , tak mě to uklidnilo, zhodnocení od odborníka potěší

chce to pračku, sušičku, umývačku riadu, automatický vysávač... dokonca existuje automat na žehlenie košieľ, len stojí dosť peňazí... máš šťastie, Tvoj manžel je zlatíčko, iný by už stresoval... ja som napríklad celý život na bojovej nohe so žehlením, ale riady napríklad umývam rada.. to je taká moja malá úchylka

Verera: Jen se pořád vynořují nové a nové věci, které nemají místo a které je mi líto vyhodit, protože jsou funkční a třeba budou potřeba- ďábelská kombinace To taky znám

Ono to bylo nějaké dlouhé:

Taky dost pomůže v motivaci, kdy uklízíme oba s manželem- ono je to dvakrát rychlejší, mnohem dřív je vidět, že se něco udělalo a člověku to nedá- sedět, když druhý kmitá.

Tak tohle mi něco připomíná

Ne tedy že bych se tři dny přemlouvala k úklidu něčeho,ale dělám to jen když na to mám náladu.

Pořádek miluju, toužila bych mít uklizeno doma tak jako v mém dětství, ale postupem času jsem dospěla k názoru, že toho nejsem schopna a že si nebudu ničit nervy a zdraví touhou po něčem, co prostě nejde.

U nás se dalo jíst z podlahy, nikde ani smítko, nikde se nic neválelo. Jenže maminka dělala na 6 hodina zbytek času strávila uklízením. Sobota byla vždy věnována prádlu a to i když jsme měli pračku. Hračky jsme měli vydávány na požádání a jen když jsme uklidili předchozí, věci, které maminka neuznala za nutné schovávat nám tajně vyhazovala. Doma s e nesmělo dělat prakticky nic, co by dělalo větší nepořádek.

Já chodím domů o půl 7, když se zadaří, někdy i později, než jdou děti spát, tak se chci věnovat jim a kdybych měla pak uklízet až by bylo všechno dokonalé a někdy k ránu padnout do postele, za to mi to fakt nestojí.

Nechat úplně všechno taky nejde, ono se to pak přeroste přes hlavu a je nutné obětovat víkend, což je škoda.

Takže jsem najela na systém jedna místnost denně- hrubý úklid, max. čtvrt hodiny, a k tomu jedna větší práce (vyprat jednu pračku) a menší (třeba vynést smetí). Tyhle práce podle potřeby a nálady. Přece jen člověk má občas k něčemu odpor, ale něco je přijatelné, třeba žehlit u televize.

Manžel se zapojuje podobně, pokud má dojem, že je něco potřeba uklidit, tak to udělá, že bych mu o něco říkala, to mi připadá trochu divné, žije v domácnosti jako já , tak má přece oči, nepotřebuje úkolovat. To je jako kdyby mi on říkal, že mám umýt nádobí.

Plný koš na prádlo naprosto chápu, spíš mi není jasné, jak dosáhnout toho prázdného. Já jsem ráda, když můžu zavřít víko a to peru skoro denně.

Osobně nejvíc bojuju s povalujícími se předměty, protože to nesnáším a současně ještě víc nesnáším ukrytí věcí někam s tím, že to tam není vidět a časem se přebere, protože to podle mě není úklid. Jen se pořád vynořují nové a nové věci, které nemají místo a které je mi líto vyhodit, protože jsou funkční a třeba budou potřeba- ďábelská kombinace.

Taky dost pomůže v

Heleno, jestli Ti to nevadí....ale mám pocit, že vadí,viď?Jinak bys sem nepsala.
Moje máma taky byla metr. Do teď mi to hlava nebere. Jak pročítám příspěvky tak mytí nádobí okamžitě po jídle snad bylo všude. Moje máma doslova trpěla, když jediný den v roce (Štedrý večer) nemohla po večeři k umyvadlu a mýt a teprv pak jít ke stromku - to i náš táta už jí řekl, že je bláznivá. Výlet - kdepak, okna se musí mýt (naposled se myly před měsícem), tak jsme jezdili s tátou. Dodnes všechny nekompromisně zouvá přede dveřmi. Při svém stěhování do menšího trpěla jak zvíře, že se ,,stěhováci" nezouvali balancujíc se skříní či postelí. Moje první vánoční vzpomínka co mi naskočí je moje máma s hlavou ve skříni kde srovnává srovnané.
Já na vánoce neuklízím, na nádobí mám myčku a pračku na 7 kg prádla a to jsme 2(a vždy ji naplním). Zouváme a obouváme se v předsíni. Výlet má přednost před luxováním.
Nebaví mě uklízet (koho jo) ale beru to tak, že když všechno vyperu, vyžehlím, tak pak se tím minimálně týden nemusím vůbec zabývat. Když se na to koukneš takhle - chodíš kolem toho všeho a zřejmě ti to vadí, tak to vyper, vyžehli, povalující krámy shrň do krabice a máš pokoj.

Lubar: taky se radsi vyburcuju ke trem, ctyrem hodinam zuriveho uklidu a pak mam klid a pocit, ze TED uz je tu krasne... ale ten pocit trva chvilku, predevsim diky provoznimu neporadku, staci dva dny a je to kde to bylo... jen nechapu kdy to nabordelime, kdyz porad nejsme doma????