Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já si umím docel a dobře představit, že v rámci stěhování svých věcí popadla všechno co měla a odsunula to do nového bydliště, v tom nevidím žádné strkání ničeho manželovi pod nos,prostě jedna krabice navíc.

Kdyby se můj manžel o tohle zajímal, tak mu obsah taky ukážu, zřejmě s nějakým zlehčujícím komentářem, protože takové dopisy opravdu nejsou ohrožením vztahu ,jen vzpomínka na někoho, s kým jsme něco prožili, ale už víc prožívat nemíníme. Pokud by se s tím nechtěl smířit a požadoval likvidaci, tak by měl smůlu, na to bych z principu nepřistoupila, stejně jako bych nepřistoupila na likvidaci jakýchkoli mých jiných věcí bez vážného důvodu.

Pokud on by si byl jistý vztahem a sám sebou, tak možná nahlídne a mávne nad tím rukou. Takže problém je v něm, ne v dopisech.

Mimochodem, manžel má doma taky krabici dopisů, které mu psala jeho první láska na vojnu. Řekl mi o co jde, nahlídla jsem, ale nějak nechápu, proč by to měl vyhazovat. Stejně je ta krabice časem zastrčená čím dál víc za novými věcmi, pochybuji, že se do ní za dobu našeho manželství vůbec podíval. Je to jen něco na úrovni fotek ze školy, z vojny, suvenýrů z dávných dovolených s rodiči.

škoda, že už si ho Blanka vzala

já jsem asi úplně blbá, ale já opravdu nevidím duvod, proč by neco ( uzavřeného, promlčeného) mela schovávat nebo ničit - já mám uplně ve stejné rovině vzpomínek vysvedčení z první třídy a milostné dopisy staré 25let. Ty od manžela (z počátků našeho vztahu) jsem jen přihodila k tem predchozím a docela se teším až bud v duchoďáku vzpomínat

Tyhle věci mám taky schované, bohužel už si ale nepamatuju kde
Manželova reakce mi přijde divná. Bála bych se, jestli není tak trochu magor

tornado-lou:
nejen žárlivost, ale nesmyslné požadavky jako prostředek zkoušení si poslušnosti.

Leii: a proč by mu tu krabici neukázala, vždyť manžel je její nejbližší člověk?

Já jsem teda shromažďovací maniak, mám schovaný památníček z dětství, dopisy, co jsme si psaly s kámoškama, deníky, dětské kresbičky, seznam slov, které dcera uměla v jednom roce a po mamince mám taky dopisy, co si psali s tátou ještě před svatbou, jak si dopisovali na nějaké schůzi v roce 1951 apod. Mně se to líbí, ráda si to prohlížám, jsem nostalgik. Takže to chápu, že si někdo schová milostné dopisy od své první lásky. Mám taky dopisy, co mi můj ex psal z vojny a nezahodila bych je ani za nic!

Gabbi + Peta: 7:12 souhlas, ono "když mne požádal, abych mu obsah té krabice ukázala, s důvěrou jsem tak učinila" mě taky zarazilo...autorka si měla své tajemství zřejmě lépe chránit už od začátku...když mě požádá cizí chlap na ulici, zda bych mu ji neukázala, tak taky neposlechnu, i kdyby vypadal sebevíc důvěryhodně

Johanka74: souhlasím, nemyslím si, že je potřeba po rozvodu (rozchodu) pálit fotky a vzpomínky - to mám vymazat část svého života? Ovšem strkat je druhému pod nos je netaktní. A to se Blance nestalo, myslím, že se zachovala správně. Ale chápu i jejího muže, také by mi takový nález nebyl příjemný. Nic to nemění na tom, že by se měl ovládat, nenimrat se v této záležitosti a neurážet se.

"ustoupit a pro klid v manželství "
tuhle větu nesnáším, pane bože, nebudeš mít klid, bude to čím dál horší
naopak, hned na začátku musíš dát najevo, že takovýhle příštup si nenecháš líbit!

mam-ča: Jojo, některé ženy mají potřebu svým partnerům dávat najevo, jak moc byly žádané a milované a jaká je to čest pro toho současného, že prošel v tak náročné konkurenci pak se jim to často tak nějak vymkne z rukou

Já teda nevím, ale já mám taky složku se starejma relikviema, od vysvědčení, starý fotky, obrázky od dcery když byla malá, a samozřejmě diplomy z táboru, nějaký fotky svejch lásek,možná i dopisy a básničky tam mám. proč bych je jako měla kvůli nějaký budoucnosti ničit, jsou to pěkný vzpomínky, nikomu je necpu pod nos (což Blanka podle článku taky nedělala) a hodlám si je nechat dokud JÁ budu chtít.Třeba jednou v nějakým domově důchodců budu probírat a vzpomínat na mládí, jako to stařečkové dělaj.
To jako proč by s nemělo brát nic z minulosti? Podle tohoto to vypadá, že by novej manžel měl pomalu i sežrat bejvalýho mláďata a udělat si svoje, jako to dělaj šelmy

Grainne: mohli by si udělat rituální ohníček. My jsme takhle s exmanželem spálili blahopřání k svatbě, která jsem měla taky schovaná. Když jsme se rozešli, tak po X letech jsem je objevila, i tázala jsem se manžela, v té době již bývalého, jestli si je chce ponechat, jinak že to vyhodím. Pak jsme si je znovu přečetli a pobavili se nad obsahem, načež došlo na ten ohníček. Kdyby to odesilatelé věděli, vícekrát nám nepošlou ani koresponďák, jakože už tyto snad ani neexistují. Koresponďáky, ne odesilatelé.

mam-ča: no, neříkám, že nemůžeš mít pravdu a popsané je to hezky. Ale je to uvažování asi tak sedmnáctky. Dospělá vdaná žena by toho přece neměla zapotřebí, zvyšovat svou žádoucnost půl roku po svatbě.

Kdybych tedy radila podle sebe, tak jednoznačně zničit, minulost nemá ničit budoucnost, ale chápu, že pro někoho to může být těžké.
Teď už jde spíš o to, aby se nešťastná krabice nestala příčinou sváru, bebíčko utrpěli oba stejným dílem, takže každý byl za chybu potrestán a teď je třeba kauzu krabice uzavřít.
Buď se opravdu odhodlat zničit, nebo tiše zakopat na nedostupném místě - třeba u rodičů ve skříni, aby chuděla nevykopávala jám o půlnoci na hřbitově.
Jde o takové rituální uzavření minulosti, aby do budoucnosti (s tímhle potrhlem) mohla vstoupit s čistým stolem.