Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.
Prožívám hodně náročné období. Připadám si jako ve zlém snu, skoro nespím, nemůžu jíst, sžírají mě vzpomínky na dětství a dospívání, nedokážu se jich zbavit. Přitom jsem si myslela, že už je to všechno za mnou, ale jak je vidět, není. Všechno se mi vrátilo před třemi týdny, kdy jsem se dozvěděla, že můj otec je na tom velmi zle. Má rakovinu a jeho stav se rapidně horší. Jenže já ho skoro třicet let neviděla. Teta, jeho sestra, na mne naléhá, abych přišla, že o mně táta pořád mluví.
Na svého otce nemám hezké vzpomínky. Když jsem byla malá vyloženě jsem se ho bála, později ho dokonce až nenáviděla. Chodil domů opilý několikrát v týdnu, řval na nás, mlátil nás, i maminku. Bylo to hrozné, kolikrát jsem byla tak vyděšená, že jsem si i v deseti letech počůrala. Až když mi bylo skoro osmnáct, se mamka odhodlala k rozvodu a přes všechny otcovy výhružky a agresivní scény to opravdu udělala. Starší bratr už byl v té době samostatný a žil sám.
My jsme se s maminkou odstěhovaly do nového bytu, který mamka zdědila a konečně začaly žít v klidu. Dodělala jsem střední školu, nastoupila do práce, v pětadvaceti jsem se vdala a postupně se mi narodily tři děti. Otce jsem od chvíle, kdy jsme se od něj odstěhovaly, neviděla. Nikdy jsem ho nekontaktovala, ani on mne. Postupem času se všechno špatné, co nám kdysi prováděl, zasunulo někam hluboko do mých vzpomínek a já na něj vlastně téměř zapomněla.
A teď mne zkontaktovala otcova sestra, která, jak jsem se dozvěděla, se o něj stará, že je s ním zle a že by mě chtěl vidět. Prý je to teď někdo úplně jiný, vyhublý, bezmocný, už nedokáže ani chodit. Dokonce prý pláče, když o mně mluví. Teta mě prosila, ať přijedu, ať se přemůžu, že když to neudělám, budu si to do smrti vyčítat.
Mluvila jsem o tom s maminkou a ta mi řekla, že co udělám, je čistě moje věc, ať se zachovám tak, jak to cítím.
A já nevím. Je mi z toho opravdu zle. Přesto, že je mi jasné, že táta asi žije poslední dny nebo týdny svého života, není ve mně vůči němu ani kousek lítosti. Spíš naopak. Když si na něj vzpomenu, okamžitě se mi vybaví to všechno zlé a špatné. Neumím si představit, jak tam přijdu. Co bych mu měla říct? Pochybuji, že bych mu dokázala odpustit a tím ho nějak utěšit. Nemám k němu ani špetku náklonnosti, třicet let jsem ho neviděla a bylo mi bez něj dobře. Těch osmnáct, co jsem s ním prožila, bylo peklo na zemi.
Kdybych tam jela, tak asi jen kvůli sobě, kvůli vlastnímu svědomí, abych si to pak, jak říká teta, nevyčítala. Rozhodně bych za ním nešla kvůli němu samotnému. Je to ošklivé, ale mně je opravdu jedno, že umírá, že je mu zle a zpytuje svědomí. Necítím k němu nic, vlastně cítím. Pohrdání. Když byl v plné síle, terorizoval svou ženu a bezbranné děti a teď, když je na dně, by chtěl prosit o odpuštění. Mluvila jsem o tom i s bráchou a ten má jasno, tátu ze svého života definitivně vymazal, doslova mi řekl, že pro něj je mrtvý už dávno.
Asi je to zmatené, jak jsem to napsala. Stejně, jako jsem zmatená já, nebo ne zmatená, já prostě nevím, co mám udělat. Jedna moje půlka mi říká, abych tam jela a alespoň v rámci slušnosti se s ním nějak usmířila, druhá zase říká že ne, že si to nezaslouží. A pak je tu takový malý, sobecký červíček, který mi našeptává, abych tam jela kvůli sobě, kvůli svému svědomí a taky možná proto, že tím v sobě definitivně něco špatného uzavřu. Že všechno to zlé, co mi způsobil, bude pohřbeno.
Opravdu nevím. Je to pro mne moc těžká situace. Co si o tom celém myslíte vy?
26.3.2013 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 63 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
pokračování: ...které vyvstali, podle toho, která strana vyšla.
Jinak ještě jsem si říkala, že kdyby jste se přece jen rozhodla jít, tak to přece nemusí být jako v nějakém amerockém dojáku, kdy on bude spytovat svědomí, Vy mu odpustíte a pak si padnete do náruče. Třeba by to šlo tak, že by Vám řekl, co má na srdci a Vy projevila účast nad jeho situací pouze svou přítomností. Není přece hned třeba rozebírat jeho činy, následky, vzpomínky z děství, křivdy, jeho obhajobu, důvody nebo sebemrskačství či co. Já tedy bych na to teda neměla, nedokážu si představit takovouhle konfrontaci. Třeba by prostě stačil jen takovýto kompromis a oba by jste se tím smířili - ne navzájem, ale s tou situací.
Můžu to posoudit ze svého pohledu. Sice jsem neměla takového násilníka v rodině, ale je fakt, že s částí své velmi blízké rodiny se kvůli jiným důvodům nestýkám. Taky jsem spíš člověk, který za sebou pálí mosty. Prostě to překročí hranici a já si řeknu dost a to definitivně. Takže težko říct, co bych dělala v téhle situaci, třeba mě něco podobného taky čeká a fakt nevím. Jen tedy má zkušenost, teď jsem jednoho toho blízkého příbuzného viděla. Když to mělo nastat, tak jsem cítila velkou nervozitu a bylo mi špatně od žaludku tak, jak mi z něj bývalo v dětství. Ale když jsem tu osobu potom viděla, tak jsem byla hodně překvapená, nějak jsem si naivně představovala, že bude vypadat jako před těmi 10ti nebo i více léty či úplně mladší ještě z fotek. Tak jsem pak měla pocit, že jsem se bála zbytečně, že je to prostě už člověk v letech, kterého už bych sotva na ulici poznalaa nemáme naprosto nic společného. A můžu jen cítit lítost (i když vztek ještě taky, to prostě já asi jen tak neodpouštím), že se připravil o přítomnost blízkého, mě. Tak třeba i tahle zkušenost pomůže...
Pak mě ještě napadlo skrz to rozhřešení před smrtí. Ano, je fakt, že celý život zřejmě nelitoval, když se nepokusil spojit či to nějak napravit, vysvětlit, vztahy zlepšit. Ale je na druhou stranu i fakt, že každý se nedokáže kát, přiznat svoje špatné činy a to často i dost hrozné a to ani na smrtelné posteli.
Já někdy, když se nemůžu rozhodnout a zdá se mi, že obě dvě možné variatny mají své velké mínusy, tak pak se pokouším si představit, co uškodí míň, čeho bych litovala míň např. V tomhle případě mi to přijde taky tak, tratit budete v obou případech, když prostě stále cítíte negativní pocity. Tak si zkuste sama sebe představit cca za pět let nebo tak, jak vzpomínáte na tu dobu, jak zemřel a sebe v obou případech. Budete se cítít líp, když budete vědět, že jste tam šla, ať už to dopadlo jakkoliv? Nebo když jste byla zásadová a prostě už to brala za uzavřené a za cizího člověka?
Nebo se to dá udělat ještě jinak. Vezmete si minci a každé té straně přiřadíte jednu možnost, jedné, že půjdete, druhé, že ne. Pak jí hodíte a podíváte se, která možnost padla. Ale neuděláte to podle toho, co Vám padlo, jen prozkoumáte ty pocity, které vyvstali, kdy&
.jpg)
...měla by ses nad vše povznést a za otcem zajet. Jednou by jsi toho mohla litovat - i když si to ted třeba nemyslíš.
.gif)
jasmine: 
já za sebe ...já bych tam jela ze slušnosti aby viděl že jsem lepší člověk než byl ON ......odpustit člověk může ale zapomenout ne....dělej jak myslíš , ptala ses na názor...hodně štěstí
.jpg)
Terezo, když mu neodpustíš teď, dokud je na živu, tak se budeš celý zbytek života trápit, nikoliv výčitkami svědomí, ale lítostí nad tím, jak ti celou dobu ubližoval. Nejlepší způsob, jak se oprostit od tvých pocitů a "nenávisti" je odpustit mu a jít dál. Je to jenom člověk a jako takový prostě chybuje jak ve svém chování, tak i konání. Odpuštění tě ale velmi osvobodí.
Nasemami: souhlas!
.gif)
nasemami: mam-ča:
nasemami: Souhlas. I takhle to bývá.
Navíc není zřejmé, že "otec" opravdu touží Terezku vidět ? Třeba je to jen zbožné přání jeho sestry, která ví, že by se měl před dcerou vyznat ze svých hříchů a požádat o odpuštění, aby mohl v klidu umřít.
Nikde ale není psáno, že to je JEHO přání.
Všichni v takové situaci očekávají, že umírajícího tíží svědomí, že se ve chvíli odchodu nad sebou zamyslel a uvědomil si svoje životní omyly a chyby a chtěl by je napravit a omluvit se. V mnoha případech to tak asi je, ale buď připravená i na to, že to může být úplně naopak. Že otec jakožto celoživotní sobec tě chce vidět a ve chvíli, kdy se to stane, tak on začne plakat a litovat SEBE, žes na něho kašlala, nikdy mu nepomohla, nevyhledala ho, když on je přece tvůj otec a byla to tvoje povinnost. Někteří lidé se prostě nikdy nemění.
těžká volba....
když nepůjdeš - budeš nad tím hloubat ještě zpětně, jestli jsi měla nebo neměla jít? Takže ti otec bude ovlivňovat život i po smrti?
když půjdeš - může ti ještě ublížit? ne. Uvidíš bezmocného člověka, který před smrtí lituje svýho chování. Odpustit mu můžeš nebo nemusíš.
Říkat mu taky nic nemusíš, jen ho nechat mluvit.
Třeba ti to pomůže vyrovnat se sama se sebou i s ním.
.JPG)
Vzpomínky už stejně vyplavaly na povrch a budeš na něj ve dne v noci myslet.
Když za ním zajedeš, horší už to nebude, ale budeš mít čistě svědomí.
Zažila jsem s otcem něco podobného, pak jsem otce ani příbuzné z jeho strany 10 let neviděla. Jeho sourozenci mě před 15 lety kontaktovali až kvůli pohřbu. Hodně jsem to zvažovala, ale nejela jsem a ani teď bych nejela. Ale poradit neumím, to si musí každý rozhodnout sám v sobě, protože zpátky už se to rozhodnutí vzít nedá!
Člověk by měl dělat to, co cítí. V klidu se nad tím zamysli. Jestli máš pocit, že je něco, co ti vnitřně říká, abys tam jela, tak jeď. Ale jestli bys tam jela s nechutí a sevřeným žaludkem jenom proto, že by se to asi "mělo", vykašli se na to a žádné výčitky si nedělej. Myslím si, že mu nic nedlužíš.
jako nezúčastněný pozorovatel - nešla bych - už v titulku píšeš - "nedokážu mu odpustit" - já nevidím jediný důvod, proč bys odpouštět měla. měl spoustu času na to, aby se pokusil neco vysvetlit, omluvit... a ted si on potřebuje pokrytecky (možná i křesťansky) usmiřit svoje svědomí 
abys tam jela a ve všem se znovu babrala .... poslouchala jeho vysvetlování... nebo jak tu nekdo psal další "jedy" - jak vlastne víš, že te opravdu chce vidět? není to jen iniciativa tetičky - kde byla a co dělala, když se její bratr choval jako prase? to je na tom opravdu tak spatně , že neudrží telefon?
Terezo, nevím, jestli tam máš jít nebo ne....za mě....já bych tam nešla. Můj otec byl něco podobného jako ten tvůj jen moje máma se s ním (naštěstí) rozvedla když jsem byla ještě malá...nicméně i potom jsme se otcem v rámci povinných víkendů museli stýkat....asi nejvíc to chtěla moje máma, která pořád měla pocit, že děti by měly mít otce....já i brácha jsme to nenáviděli a otec to tak jako trpěl, ale velkou radost z toho taky neměl. Když jsem se někdy ve 12 postavila, že konec a už tam chodit nebudu, tak se asi všem hodně ulevilo. Svůj vztah k otci bych charakterizovala jediným slovem - strach.....když byl opilý byl agresivní, když nebyl opilý byl cholerik. Když odešel z mého života, byla jsem šťastná a nikdy jsem nezatoužila ho vidět. Bála jsem se akorát toho čím nás máma strašila...že až bude starý a nemohoucí, že nás bude chtít kontaktovat (což se stalo tobě). Byla jsem odhodlaná to nikdy nepřipustit. Nakonec na to ani nedošlo. Zemřel náhle v relativně mladém věku. Když jsem se to dozvěděla (telefonovala mi to máma), tak to ve mně nezanechalo jedinou emoci. Vím, jak to tehdy šokovalo mého kolegu v práci....nechápal jak můžu smrt otce brát tak klidně....ale když má někdo tátu rád, tak mu nevysvětlím, že to někde je i jinak. Jak tady radí vyřešení, tak osobně bych to řešila sama, bez něj. Jeho na nic nepotřebuješ. Kopání do umírajícího ti úlevu nepřinese
a abys dorazila a tvářila se, že je všechno OK, tak na to bych neměla žaludek.
