Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nedávno jsme s kamarády vzpomínali na svá školní léta a na největší zrůdnosti, které jsme museli absolvovat. Vzduchem létaly vzrušené výkřiky, občas se zvedla ruka, která by imaginární učitelku nejradši praštila do hlavy, ukázali jsme přehlídku útrpných výrazů, ale nejčastěji zněl smích. Na přetřes přišlo povinné stání v pozoru před každou hodinou, sezení celé vyučování v pozoru s rukama za zády, zpěv jedince před třídním kolektivem, povinné hromadné kroužení chodbou o hlavní přestávce nebo linkování okrajů. Největší vřavu však způsobila vzpomínka na každoroční cvičení civilní obrany.

Milovali jsme to už jako školou povinné děti. Tolik legrace jsme si totiž nikdy jindy neužili. Už jen náš nástup v igelitových pytlících vyvolával vlny úžasu na celém sídlišti. Už do školní šatny jsme museli přijít řádně vybaveni před chemickým poplachem, a tak v půl osmé ráno z každého vchodu na sídlišti toporně vypochodovalo několik dětí v pláštěnce, které měly na rukou i nohou navlečené igelitové sáčky přepásané gumou na zavařování. Ti statečnější brali úkol doslova a občas se objevil jedinec, který si nějaký igeliťák nasadil přes hlavu a gumičku přetáhnul až na krk. Samozřejmě nebyl sebevrah a udělal do něj aspoň malé díry pro vzduch, ale přesto se pytel v souladu s jeho dýcháním nafukoval a vyfukoval a také se téměř okamžitě orosil, takže se ho musel ujmout nějaký méně opytlíkovaný kolega a za velkého jásotu okolí a řevu učitelek ho dovést na určené místo.

Potom jsme vyfasovali plynové masky a vyrazili do terénu. Museli jsme způsobovat všeobecné pozdvižení, když do nic netušícího autobusu MHD nastoupilo třicet dětí v igelitu a plynových maskách a nechalo se odvézt do Krčského lesa. V něm jsme provozovali různá bojová cvičení, jimiž jsme k smrti vyděsili důchodkyni s pejskem, která šla zrovna okolo. Ten, kdo měl štěstí, ukořistil masku s chobotem. Tajně jsme s ní obchodovali, protože se s ní dalo nejvíce blbnout. Chobot jsme používali jako mikrofon, telefon, shazovali jsme s ním kuželky ze šišek i napodobovali starého Brůnu. Největší zábava ale byla ho pevně uchopit a prásknout s ním do hlavy někoho před sebou. Bohužel masky toho mnoho nevydržely. Po jednom takovém cvičení jsem se vracela do školy s visícím chobotem, avšak utržený filtr jsem si nesla v levé ruce zvlášť. Kdyby nastal doopravdický chemický poplach, nejspíš bychom zahynuli všichni včetně učitelek.

Z lesa jsme se vždycky vraceli ve stavu, jako kdybychom potkali Střihorukého Edwarda. Vlály z nás cáry pláštěnek a zbytků igeliťáků, měli jsme na hlavách boule od ran plechovým filtrem, byli jsme maskováni listím a bahnem a všichni jsme byli zapaření až na zádech. Byli jsme ale hrozně šťastní a veselí.

Vzpomínáte občas na nějaké školní události? Vydali byste před celou třídou nějaký tón? A práskli byste někoho do hlavy filtrem?