Pořád všechno odkládám. Jsem lemra líná?
Milá redakce, zajímalo by mne, jestli má některá čtenářka podobný problém jako já. Připadám si totiž nemožná, neschopná, skoro bych řekla ukázkový lempl. Přitom v hloubi duše taková nejsem. Toužím po pořádku, systému, přehlednosti. Jen to nějak nedokážu uvést do praxe.
Je mi dvaatřicet a bojuji s tím prakticky od doby, co jsem se osamostatnila. Vím, že je potřeba uklidit, vyprat, dojít na nákup, zvládnout hromadu věcí a odkládám to až do posledního možného okamžiku. Nedokážu se přinutit a vrhnout se do práce hned.
Možná je to důsledek přísné výchovy v dětství. Tatínek byl voják z povolání a svou profesi částečně přenesl i domů. Všichni včetně maminky jsme museli šlapat jako hodinky. Diskuse byly nepřípustné, co otec rozkázal, se muselo okamžitě bez remcání a naprosto precizně provést. Kontroloval nám komínky ve skříních, bílou rukavičkou přejížděl po nábytku a cepoval nás jak vojáky při ranním rozkaze.
Maminka si na to patrně nějak zvykla a ve snaze ušetřit nás jeho kázání nás často sekýrovala preventivně ještě dřív, než na scénu nakráčel otec. Dětství mám spojené s neustálým stresem, zda je vše včas a správně uděláno, jestli nemám někde nějaké resty.
Sotva jsem vystudovala, odstěhovala jsem se do pronájmu a začala si užívat vlastní život. Nikdo nade mnou nestál s varovně zdviženým prstem, poházené oblečení nebo plný dřez nádobí byl jen a jen moje záležitost.
Zvykla jsem si na takový způsob života a ani nevím jak, dokonale se v něm zabydlela. Dokud jsem byla sama, o nic nešlo. Teď však mám rodinu, manžela, dítě a připadám si jako lemra líná. Jsem schopná se tři dny přemlouvat k tomu, abych vyluxovala, na nákup jdu až tehdy, kdy je doma katastrofální nedostatek čehokoli. Prádlo z koše na vyprání mi přetéká, takže občas vyperu jen to nejnutnější, ale v podstatě si nepamatuji, kdy bylo vyprané všechno. Stejně tak dno u koše na žehlení. To jsem neviděla několik let.
Asi jsem si vypěstovala lenost, nebo nevím, co to je. Občas mne to chytne a podaří se mi všechno dokonale uklidit, ale většinou to u nás vypadá jako po výbuchu. Všude se válejí různé hromádky čehokoli (štosy novin, kupičky prádla), já kolem toho chodím a vím, že bych měla, ale donutit se nedokážu.
Mám štěstí, že manžela to nechává absolutně chladným, on patří k těm, kteří nepořádek neřeší. Nikdy mi nevyčetl, že jsem pohodlná, nic takového jsem od něj v životě neslyšela. Přesto mám výčitky svědomí, že nejsem správná manželka a matka. Naši dcerce jsou tři roky, občas mne napadne, jaký jí svým přístupem dávám příklad.
Moc by mne zajímalo, jak řešíte údržbu domácnosti vy. Jste schopné nějaké pravidelnosti a jde vám to pěkně od ruky, nebo jste na tom podobně jako já a snažíte se svým povinnostem vyhnout, dokud to jen trochu jde? Připadám vám líná?
14.1.2011 Rubrika: Náš domov | Komentářů 68 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Ženy jako naprogramované stroje na uklízení. Také k nim patříte?
- Gruntují prý jen špindíry
- Paní na úklid – práce jako každá jiná
Diskuse ke článku - Pořád všechno odkládám. Jsem lemra líná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
denda04: já bych taky trvala na tom, že chci mít doma uklizeno, ale vysvětluj to dcerám 
tak se radši nenervuju (no občas trochu) a deratizuju, až když to překročí únosnou mez
.jpg)
navařeno dnes pišu
holky jak já jsem vděčná za moji nevěstu ,která má opravdu čistoučko , vyžehleno ,nevařeno děti OK tak samo i dcera obě to zvládají na jedničku 
Křeček: máš pravdu ,ale to se musí chtít a je to tu to musí
oprava v neuklizeném bytě 
Já bych to nechala, jak to je.
Manžel je určitě rád, že ho nebuzeruješ kvůli každé pohozené ponožce.
Ty stejně nakonec vypereš nebo nakoupíš (protože musíš 
)... tak se nestresuj.
Jestli Ti vadí čurbes doma, tak si naplánuj, že třeba každé úterý uklidíš (nebo na každý den jednu konkrétní činnost, luxování, vytírání atd.) a každý pátek nakoupíš. Když se párkrát přemůžeš, určitě si na to zvykneš a půjde to automaticky.
Heleno já myslela pokud jsi byla vychovávaná k pořádku ,že to bude pokračovat 
i u TEBE já třeba co jsem neměla ráda doma ted vidím ,že dělám taky nechápu a nepochopím jak žiješ v neulizeném bytě ??? mám ráda pořádek a řád co si naplánuji udělat vždy udělám ,ale prostě to je můj názor na věc
Taky mám odpor k "nucenému" uklízení...Možná to chce si napsat rozvrh na každý den,co se udělá a pak to jít dělat,bez odkladu a výmluv.No a pak už si na to člověk zvykne....Děti sice nás napodobují,ale stejně v dospělosti si to každý dělá po svém.Hlavní věc je,že máte doma pohodu a klid,protože to je nejdůležitější.....Co je platný vybonzovaný kvartýr,když se tam všichni štěkají a necítí se tam nikdo doma....
Předtím jsem v článku přehlédla, že máš tříletou dcerku - ta ti za pár let bude pomáhat. Pokud teda podchytíš tu správnou dobu, kdy jí to bude bavit. Moje jedenáctiletá už dělá otrávené výrazy, že by si měla v pokoji vyluxovat - marně Co takhle udělat si nějaký časový plán - teď budeme hodinu uklízet, a pak si budem hrát?
Ivi: 
ten článek jsem přeposlala dceři, je na VŠ a taky všechno odkládá, jak já říkám, až jí hoří koudel za p.delí
Bohužel to má tak trochu po mě. Jednou jsem dokonce četla článek o pozitivním stresu - to, že člověk dělá něco na poslední chvíli, ho vyburcuje k co nejvyššímu výkonu
Heleno, taky to tak celý život mám, i když asi ne v takové míře, ale pořád se ve mě perou dva pocity - jeden, že nemám zapotřebí pořád smejčit a radši si něco přečtu nebo se věnuju dětem, a druhý, že se pořád někde něco povaluje (obzvlášť v našem malém bytě) a co "kdyby někdo přišel". Ty máš teď asi malé dítě, já bych viděla jako prioritu se mu věnovat, obzvlášť když manžel to nějak neřeší, ne nadarmo se říká bordel v bytě šťastné dítě - tím samozřejmě nemyslím brodit se v prachu, ale běžný provozní nepořádek. A čím bude dítě větší, tím víc ti bude zbývat času, taky ho můžeš zapojit a ve dvou vám to půjde lépe, a uvidíš, že to bude čím dál lepší
Pentlička: já bych věděla, jak. Chtělo by to řádný průser v práci s dalekosáhlými následky kvůli zpoždění.
Já to tak mám celý život. Vždycky jsem všechno odkládala. Doma mi to nevadí, tam mě nikdo nebuzeruje, uklízím kdy se mi chce, peru a žehlím kdy se mi chce, nakupuju teda téměř každý den, ale vařím jen o víkendu. Někdy ležím celé dopoledne v posteli a čtu si a oběd je až ve 3. No a co?
Horší je to v práci. Tam odkládám a odkládám, hlavně složité věci a už se mi stalo, že jsem nestihla včas odevzdat materiály. Snažím se to překonávat, ale jde to ztuha. Pomáhá mi, když se do toho pustím hned ráno. Jakmile to odložím na později, už se k tomu nedokopu. Taky bych to chtěla změnit, ale nevím jak.
na začátku to chápu jako projev vzdoru proti dosavadnímu životu pod knutou pedanta, ale ve vlastní domácnosti se mi to nezdá rozumné. Zvlášť, když to o sobě víš. Udržovaný pořádek je pohodlnější a přehlednější pro každého člena domácnosti, navíc je na všecko víc času. Osobně by mi to hodně vadilo, na to nemám povahu, neodejdu z domu, dokud není vše ok.
Nezlob se na mě, ale to už není normální. Vím, že máš asi trauma z úklidu a pořádku z dětství, ale to neznamená, že teď zhniješ v nepořádku. Začni s tím něco dělat, nebo se dostaneš do stavu, kdy ti to bude úplně jedno a tvůj byt bude jeden velký "nepořádek"- slušně řečeno. . Dej si každý den nějaký úkol a postupně začni s drobnými úklidy a drobnou domácí prací. Až tvé dítě jednou dostane rozum a uvidí, jak se žijieš, tak se přizpůsobí a v dnešní době to pro ně nebude zrovna dobrá vizitka.
