Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.
Prožívám hodně náročné období. Připadám si jako ve zlém snu, skoro nespím, nemůžu jíst, sžírají mě vzpomínky na dětství a dospívání, nedokážu se jich zbavit. Přitom jsem si myslela, že už je to všechno za mnou, ale jak je vidět, není. Všechno se mi vrátilo před třemi týdny, kdy jsem se dozvěděla, že můj otec je na tom velmi zle. Má rakovinu a jeho stav se rapidně horší. Jenže já ho skoro třicet let neviděla. Teta, jeho sestra, na mne naléhá, abych přišla, že o mně táta pořád mluví.
Na svého otce nemám hezké vzpomínky. Když jsem byla malá vyloženě jsem se ho bála, později ho dokonce až nenáviděla. Chodil domů opilý několikrát v týdnu, řval na nás, mlátil nás, i maminku. Bylo to hrozné, kolikrát jsem byla tak vyděšená, že jsem si i v deseti letech počůrala. Až když mi bylo skoro osmnáct, se mamka odhodlala k rozvodu a přes všechny otcovy výhružky a agresivní scény to opravdu udělala. Starší bratr už byl v té době samostatný a žil sám.
My jsme se s maminkou odstěhovaly do nového bytu, který mamka zdědila a konečně začaly žít v klidu. Dodělala jsem střední školu, nastoupila do práce, v pětadvaceti jsem se vdala a postupně se mi narodily tři děti. Otce jsem od chvíle, kdy jsme se od něj odstěhovaly, neviděla. Nikdy jsem ho nekontaktovala, ani on mne. Postupem času se všechno špatné, co nám kdysi prováděl, zasunulo někam hluboko do mých vzpomínek a já na něj vlastně téměř zapomněla.
A teď mne zkontaktovala otcova sestra, která, jak jsem se dozvěděla, se o něj stará, že je s ním zle a že by mě chtěl vidět. Prý je to teď někdo úplně jiný, vyhublý, bezmocný, už nedokáže ani chodit. Dokonce prý pláče, když o mně mluví. Teta mě prosila, ať přijedu, ať se přemůžu, že když to neudělám, budu si to do smrti vyčítat.
Mluvila jsem o tom s maminkou a ta mi řekla, že co udělám, je čistě moje věc, ať se zachovám tak, jak to cítím.
A já nevím. Je mi z toho opravdu zle. Přesto, že je mi jasné, že táta asi žije poslední dny nebo týdny svého života, není ve mně vůči němu ani kousek lítosti. Spíš naopak. Když si na něj vzpomenu, okamžitě se mi vybaví to všechno zlé a špatné. Neumím si představit, jak tam přijdu. Co bych mu měla říct? Pochybuji, že bych mu dokázala odpustit a tím ho nějak utěšit. Nemám k němu ani špetku náklonnosti, třicet let jsem ho neviděla a bylo mi bez něj dobře. Těch osmnáct, co jsem s ním prožila, bylo peklo na zemi.
Kdybych tam jela, tak asi jen kvůli sobě, kvůli vlastnímu svědomí, abych si to pak, jak říká teta, nevyčítala. Rozhodně bych za ním nešla kvůli němu samotnému. Je to ošklivé, ale mně je opravdu jedno, že umírá, že je mu zle a zpytuje svědomí. Necítím k němu nic, vlastně cítím. Pohrdání. Když byl v plné síle, terorizoval svou ženu a bezbranné děti a teď, když je na dně, by chtěl prosit o odpuštění. Mluvila jsem o tom i s bráchou a ten má jasno, tátu ze svého života definitivně vymazal, doslova mi řekl, že pro něj je mrtvý už dávno.
Asi je to zmatené, jak jsem to napsala. Stejně, jako jsem zmatená já, nebo ne zmatená, já prostě nevím, co mám udělat. Jedna moje půlka mi říká, abych tam jela a alespoň v rámci slušnosti se s ním nějak usmířila, druhá zase říká že ne, že si to nezaslouží. A pak je tu takový malý, sobecký červíček, který mi našeptává, abych tam jela kvůli sobě, kvůli svému svědomí a taky možná proto, že tím v sobě definitivně něco špatného uzavřu. Že všechno to zlé, co mi způsobil, bude pohřbeno.
Opravdu nevím. Je to pro mne moc těžká situace. Co si o tom celém myslíte vy?
26.3.2013 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 63 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Můj otec umírá. A já mu nedokážu odpustit.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Terezko, pokud to spatne a zle chces v sobe uzavrit, musis to nejdrive pustit ven.
To, ze to zakopes hluboko do podvedomi a budes se na povrch tvarit, ze se to nikdy nestalo, ti neulevi. Bude to tizit dal, jen ne na vedome urovni.
Mam pocit, ze ty na to chces zapomenout a nechces na to vzpominat. A za otcem se ti nechce proto, ze se bojis, ze by to vyplulo vse na povrch a ty si nejsi jista, zda a jak bys to ustala.
Aby se ti ale opravdu ulevilo, musis to pustit na povrch, odzit si to, se vsemi pocity a pak teprve nastane ta prava uleva a zaroven pocitis, jak najednou neni tezke odpustit a zaroven jak se tim odpustenim ulevi hlavne tobe.
Cervicek naseptava spravne, ale ted jak na to.
Zalezla bych si nekam do koutka a vsechno z detstvi bych si vytahla na povrch, prozila si vsechny ty pocity hruzy a krivd, obrecela a uvidis sama tu ulevu. Jako deti si se spoustou tezkych situaci a s nimi spojenymi pocity nevime rady a zanechaji v nas trauma. Ale jako dospeli uz umime ty situace zpracovat lepe a proto si myslim, ze tohle je pro tebe sance jak si v sobe ocistit tyhle hruzne vzpominky, proto se ti teta ozvala. Nic neni nahoda.
A jak s tim nalozis je na tobe.
Bud to poneses dal a budes se tvarit jak si na to zapomnela, nebo to pustis a pocitis tu ulevu a odpusteni pak prijde samo ani nebudes vedet jak.
.jpg)
Jenom v rychlosti - na tatu bych kaslala z vysoka. Je to jeho problem a ne tvuj!
K vuli sobe samotne, nevim mozna bych se vydala na cestu, ale rozhodne bych se s nim nevybavovala a neposlouchala jeho vysvetleni a omluvu. Jela byc hza nim pouze v pripade, ze bych na to mela silu a jenom abych mu rekla, co mi provedl a jak to citim, resp. ze k nemu coby cloveku necitim absolutne nic. A odesla bych, nenechal bych ho vubec mluvit.
ALe asi by sla tak ci tak na pohreb, proste abych videla ze tato kapitola meho zivota je definitivne uzavrena a skoncila. Opet jenom k vuli sobe, ne k vuli nemu a nebo tete.
PS. a co delala / jak se chovala teta, kdyz tata si zvas delal rohozku?
.jpg)
Draco: hezky si to napsala 
Terezko běž pokud to tak citíš nic si nenamlouvej ,že MUSIŠ nemusiš
maminka Ti to řekla hezky udělej jak to CITIŠ tak to tak udělej 
Máš to těžké,já bych na Tvém místě šla za ním,budeš pak žít s čistým svědomím,žes to udělala,jinak se budeš trápit tím,že jsi to neudělala,já bych taková byla,pak by se dostavili výčitky svědomí.Můj otec ke mě vlídný nebyl i jsem s ním několik let nemluvila,když ležet v umělém spánku než umřel,chodila jsem za ním denně a dnes jsem moc ráda,že jsem vše překonala a chodila za ním.Dnes když chodím na jeho hrob dát květiny,říkám mu " i tak jsem tě měla mám ráda tati"
Terezo, velmi ti rozumím. Prožila jsem něco podobného, nemám na dětství a dospívání kvůli otci dobré vzpomínky. Shodou okolností později, když jsem byla dávno z domu a léta ho neviděla, také umíral v nemocnici na rakovinu, také mě naháněly dokonce 2 otcovy sestry, ale nešla jsem tam. Dědictví po něm jsem se vzdala a ulevilo se mi, že už nemůže nikomu škodit.(....) Nikdy jsem nelitovala, že jsem za ním nešla, je to už 18 let.
.JPG){kind=avatar}
Otec byl alkoholik. Nemlátil nás, jen dělal scény. Mně ublížil jiným způsobem a nesu to celý život. Nemluvili jsme spolu skoro třicet let, i když se s ním maminka nerozvedla. Pozdrav a to bylo všechno. Den před jeho smrtí jsme si výjimečně podali na rozloučenou ruce. Když zemřel, byla pro mě úleva, že jsem to gesto udělala. Ty jsi v horší situaci a musíš se rozhodnout podle sebe. Jestli si myslíš, že by tě trápilo, žes za ním nejela, jeď. Jestli ti to je jedno, není důvod, abys to udělala. Nedělej nic kvůli němiu, jen kvůli sobě.
Možná, že to opravdu bude přínosnější pro tebe, když tam půjdeš. Jak je vidět, hodně se tím zabýváš a to svědčí o tom, že jsi se s tím ještě nevyrovnala, přesto, že jsi na to celá léta třeba nemyslela, ale je to tam. V určitém úseku života potom přijdou pochybnosti, jestli jsi udělala správně. Tím, že tam půjdeš, můžeš mu říct jak moc ti ublížil, ale že teď máš svůj život a jeho ke svému životu nepotřebuješ, tak jako on nepotřeboval tebe. Zřejmě není věřící a ani ty, ale i kněz přijde dát věřícím odpuštění před smrtí. Můžeš mu říct, že odpustit mu můžeš, že byl slaboch a svoji agresi si vybíjel na slabších, ale zapomenou jak ti ublížil, že nemůžeš. Zkazil ti nejhezčí část života a to je bezstarostné dětství. Rozhodnutí je jen a jen na tobě. Vím podle sebe, že čím jsem starší vzpomínám na různé křivdy z dětství dospívání i dospělého života a chtěla bych je vymazat ze své hlavy, ale v určitých momentech se to připomíná samo a proto je možná to jednou pro vždy vymyzat, ale jak, když už k tomu člověk nemá příležitost. Určitě to bude hodně těžké, ublížil ti moc, ale dneska je bezbranný nemohoucí a ty přece nejsi skála, aby jsi i k cizímu člověku necítila soucit. A to on pro tebe teď je - cizí člověk. Přeji, aby jsi se rozhodla pro tebe co nejlépe a obstála hlavně sama před sebou, protože nikomu jinému než sobě se vzpovídat nemusíš
loupák: jako by jsi mluvila za mě, nikdy bych nešla, když se neuměl za života chovat jako člověk, proč vůbec chce nějaké odpuštění? z čeho má strach? jen ať táhne do pekel...
.JPG)
loupák: asi tak... s tím, že někdo ubližuje mi, se jakž takž porvu (sice teda v takovém rozsahu jak je v článku si to ani neumím představit), ale jak se mi sahá na moje nejbližší, tak jsem velice agresivní... 
.gif)
Kawa: já si hlavně vůbec neumím představit,odpustit člověku,který mlátil mojí mámu
,jenom ta představa mě děsí a takovýho člověka ke zdi a ...asi pro někoho tvrdý,ale taková jsem já
Já si stojím za tím, že když má někdo tolik odvahy poslat mě do prdele, tak ať se nediví, že fakt jdu a už se nevrátím... 
ať pak má stejně tolik odvahy to unést...
a pak že boží mlýny nemelou... to je mazec toto, neumím si to ani představit, takové dětství... 
Já bych asi nešla, ale to je asi hodně o povaze, já pálím mosty i kvůli mnohem menším "prohřeškům"...
Alice. : to nemůžeš vědět, ono to taky může být tak, že na otce zvysoka kašle a řeší to pouze kvůli svému svědomí... 
Měl na to 30 let,aby se vám omluvil,nebo vás nějak kontaktoval a zajímal se o vás,neudělal to a já bych tady v tom byla tvrdá a nikam nešla.Ať se smaží v pekle hajzl!..To je můj názor..Tobě přeju jedno,aby sis to v sobě vyřešila stejně jako tvůj bratr
To je běž :-)
