Jste připraveni na chemický poplach?
Nedávno jsme s kamarády vzpomínali na svá školní léta a na největší zrůdnosti, které jsme museli absolvovat. Vzduchem létaly vzrušené výkřiky, občas se zvedla ruka, která by imaginární učitelku nejradši praštila do hlavy, ukázali jsme přehlídku útrpných výrazů, ale nejčastěji zněl smích. Na přetřes přišlo povinné stání v pozoru před každou hodinou, sezení celé vyučování v pozoru s rukama za zády, zpěv jedince před třídním kolektivem, povinné hromadné kroužení chodbou o hlavní přestávce nebo linkování okrajů. Největší vřavu však způsobila vzpomínka na každoroční cvičení civilní obrany.
Milovali jsme to už jako školou povinné děti. Tolik legrace jsme si totiž nikdy jindy neužili. Už jen náš nástup v igelitových pytlících vyvolával vlny úžasu na celém sídlišti. Už do školní šatny jsme museli přijít řádně vybaveni před chemickým poplachem, a tak v půl osmé ráno z každého vchodu na sídlišti toporně vypochodovalo několik dětí v pláštěnce, které měly na rukou i nohou navlečené igelitové sáčky přepásané gumou na zavařování. Ti statečnější brali úkol doslova a občas se objevil jedinec, který si nějaký igeliťák nasadil přes hlavu a gumičku přetáhnul až na krk. Samozřejmě nebyl sebevrah a udělal do něj aspoň malé díry pro vzduch, ale přesto se pytel 
v souladu s jeho dýcháním nafukoval a vyfukoval a také se téměř okamžitě orosil, takže se ho musel ujmout nějaký méně opytlíkovaný kolega a za velkého jásotu okolí a řevu učitelek ho dovést na určené místo.
Potom jsme vyfasovali plynové masky a vyrazili do terénu. Museli jsme způsobovat všeobecné pozdvižení, když do nic netušícího autobusu MHD nastoupilo třicet dětí v igelitu a plynových maskách a nechalo se odvézt do Krčského lesa. V něm jsme provozovali různá bojová cvičení, jimiž jsme k smrti vyděsili důchodkyni s pejskem, která šla zrovna okolo. Ten, kdo měl štěstí, ukořistil masku s chobotem. Tajně jsme s ní obchodovali, protože se s ní dalo nejvíce blbnout. Chobot jsme používali jako mikrofon, telefon, shazovali jsme s ním kuželky ze šišek i napodobovali starého Brůnu. Největší zábava ale byla ho pevně uchopit a prásknout s ním do hlavy někoho před sebou. Bohužel masky toho mnoho nevydržely. Po jednom takovém cvičení jsem se vracela do školy s visícím chobotem, avšak utržený filtr jsem si nesla v levé ruce zvlášť. Kdyby nastal doopravdický chemický poplach, nejspíš bychom zahynuli všichni včetně učitelek.
Z lesa jsme se vždycky vraceli ve stavu, jako kdybychom potkali Střihorukého Edwarda. Vlály z nás cáry pláštěnek a zbytků igeliťáků, měli jsme na hlavách boule od ran plechovým filtrem, byli jsme maskováni listím a bahnem a všichni jsme byli zapaření až na zádech. Byli jsme ale hrozně šťastní a veselí.
Vzpomínáte občas na nějaké školní události? Vydali byste před celou třídou nějaký tón? A práskli byste někoho do hlavy filtrem?
10.11.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 67 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jste připraveni na chemický poplach?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ota: jo to me vzdycky bralo nejvic... " patam k vybuchu"... jako by to bylo k necemu dobry.. zalehnout by clovek mohl, ale stejne by dopadl jako na K19 
pamatuju si jak manzel vypravel o brannych cvicenich. Ve skole meli jednoho, co mel prima maminku... kdyz vsichni prisli s plastenkami tim vsim povinnym humbukem okolo.. Míša nemel plastenku... kdyz se ho ucitelka ptala proc ji nema odvetil s klidem: " Maminka, rikala, z prset nebude"
.gif)
Aja: Jak si se bez techto zakladnich poznatku mohla dozit tak vysokeho veku???
Alice.: jojojo
Ta kridející ucitelka : JSI MRTVEJ - ta musela být naše ..
anebo na to vyšla zvláštní metodika, jinak nechápu
Nejvíc byla branná výchova na gymplu, kdy jsme v maskách s chobotem stříleli z malorážky a házeli granátem na cíl 
Alice.: jo jo jo jo jo!
.jpg)
Tak to my jsme naopak bojovali o masku bez chobotu,protože jsme pěkně poctivě prováděli plížení i v masce,a to se chobot pletl a cupoval pláštěnku za kterou jsme pak doma dostali nadáno.A ještě než jsme vyrazili do terénu,chodili jsme do krytu-sklepa.Jo,na základce se to bralo hodně vážně,ale pak byl vždycky ohýnek a buřty.Na gymplu už pytlíky neprobíhaly,tam spíš něco jako orientační běhy či co-to si nějak nepamatuju.
Vzpomínám si,že s blbostma okolo masek se začalo až tak okolo r.1965,kdy nám začali měřit ksichty takovýma "kleštěma" a číslo jsme si museli napsat do žákovské knížky....Přímo předmět "branná příprava" jsme měli až někdy koncem ZDŠ a to už jsme myslím zkoušeli navlékat si masky a pak je důležitě čistit vatou...Na gymplu pak jsme měli "svoje" masky přímo ve třídě ve skříňkách,to už se předmět asi jmenoval civilní obrana.Ze vzduchovek jsme stříleli v suterénu u šaten na známky.Masky jsme si nasadili jen symbolicky,aby se neznečistily,a jen s těma "žebradlama" jsme při "poplachu" sešli po schodech dolů do suterénu,tam jsme vyčkali chvíli a zase se vrátili...Panu Anu jsme zažili asi v 9.třídě,kdy jsme s ní nehorázně blbli před hodinou a hoši jí svlékali a hledali pohlavní znaky-nenašli-a tak s ní aspoň předváděli jisté pohyby....
.jpg)
Na základce bylo zvykem pracovní sobota (bylo jich asi 5-6 za rok) = branný výcvik. My chodili pesky z Proseka do Dáblického lesíka.
A na prumce skoncila éra obalování igelitem, ale zato nás branne vzdelávali ve strelbe a zbraních. A na nás 5 holek nikdo nebral ohledy, takze jsem za ty 4 roky umela rozebrat a slozit i samopal . A strílela jsem docela solidne, jeste 3 roky po prumce jsem dovedla k úzasu toho mýho námorníka a nekolik jeho práte. Na blbý pouti mi chteli neco vystrelit a pak jenom ze srandy daly vzduchovku me a já jim na oplátku vystrílela zbytek strelnice. Myslím ze tenkrat poprvé viking premýslel, jestli to se vztahem se mnou krapet neprehnal 
.
.gif)
Masku jsem si na ksicht nikdy nedala! 
.jpg)
Zalehnout patami nahoru směrem k atomovému hřibu a počkat na přejití 2-3 tlakových vln přikryti pláštěnkou či rudým právem a pak radostně vstát a bránit socialistmus......
A jak říkala nika, existoval plán, že československá armáda ( největší armáda světa při přepočtu na obyvatele jak v počtu vojáků tak v počtu tanků - měli jsme víc tanků než má dnes Rusko) )půjde na hrotu útoku společně s armádou NDR a Maďary a to v koridorech vytvořených zhruba 50 jadernými údery. Za 2 týdny měli být sověti na pobřeží Francie a tou dobou už by většina ČSLA byla dávno pod kytičkama......
Byli jsme holt výzbrojí a počty vojáků klasický agresivní stát, nárazník útočné vozby sovětčíků.
Taky se na to utratily příšerný prachy, tak malý národ měl 4585 tanků, 4900 obrněných transportérů, 3500 děl zhruba 800 letadel a vrtulníků a cca 400,000 mužů ve všech složkách ozbrojených sil......
Pak se člověk nemůže divit, že jsme měli jednu dálnici a celkově jsme byli 100 let za vopicema, když jsme museli živit takové jasně k afgresi určené zbraně...
i já pamatuji podobná cvičení CO 
akorát bych při poplachu asi zemřela, protože jsem v těch maskách nikdy nedovedla dýchat 
takže igeliťáky na ruce a nohy, přetáhnout přes ně gumičky, přeměřit hlavu kvůli velikosti masky
Jinak ze školy mi jako uhozenost přišlo chození o velké přestávce, kdy každý se svačinou pochodoval po chodbách školy, aby měl nějaký pohyb. Lepší by bylo se v klidu najíst a chodit o jiné přestávce, tedy když už.
Nesnášela jsem, když při výuce jazyka náš profesor nahrával námi připravené rozhovory a scénky na kameru a pak jsme si to hromadně pouštěli. Člověk sám sebe vnímá jinak, natož se pak vidět a poslouchat přede všemi a ještě rozebírat chyby. 
Z pedagogického hlediska to hodnotím pozitivně, ale z pohledu studenta opravdu ne.
Braňáky a branná výchova - to byla sranda 
.
Ve třeťáku na střední jsem byli na celý týden a navštívilo nás tam pár mužských jedinců z maturitního ročníku, se kterými jsme udržovali více než soudružské vztahy. V noci nám spolu se soudruhem profesorem (který byl jejich třídní a veselá kopa) sebrali masky a pověsili někam do březové koruny a poté vyhlásili poplach. Naivkové ale nepočítali s tím, že polovina třídy bude pod vlivem. I naše chatka o čtyřech postelích ukrývala cca 10 děvčat pěkně zcákaných. Vyrazily jsme jak střely, zaevidovaly ztrátu masek a .... dodnes nevím jak, jsem po tom kmeni asi 4 - 5 metrů pro ty masky vylezla a nástup jsme všechny stihly. Pak jsme běhali v těch maskách někde po poli a do kopců a my baby jsme provokovaly celou třídu. Ta naše partička ženských byla totiž nejsportovnější buňka a pěkně vymakaná, takže se nám posléze podařilo otrávit i profesory, kteří to nedávali.
Hůř dopadli čtyři naši mužští spolužáci, kteří se při nástupu nebyli schopni ani postavit. Jeden byl vyhozen, tři další dostali nějaké ty ředitelské důtky a trojky z chování 
Dodnes nevím, zda na nás babách vliv alkoholu poznat nebyl, nebo se za nás přimluvili naši miláčci. A taky nechápu, jak jsme to daly, protože jsme toho vypily DOST.
A nostalgie na závěr....v květnu budeme mít sraz po 25 letech, právě v tom středisku, kde jsme měli braňák. Můžu si vyzkoušet, zda po tom kmeni nahoru ještě vyhopkám 
No tak my do školy chodily normálně, v batůžkách jsme měli vše potřebné tj. pláštěnky, pytlíky a gumičky. Ve škole jsme nafasovaly masky. Většinou jsme se ustrojili do atombordelu až na místě cvičení. Jednou nás vzali na louku a dali tam nějaký plyn a zástupkyně ředitele nás tím plynem vodila. Byla to nějaká dýmovnice, strašně to smrdělo a dýmalo. Byla to krávovina na entou, viděla jsem nedávno pořad, ČSSR byla prvním nárazníkem, kdyby se studená válka stala horkou a stejně by to tu nikdo nepřežil.
tak tohoto jsem byla coby dítko roku 83 ušetřena. Ale pravidelně každý rok jsme běhali po školce v maskách s chobotem... pochopitelně po čtyřech, protože jsme byli stádo slonů. 
Od základky už nás jen měřili 
jinak civilní obranu jsme nikdy neměli a i tak jsem byla nejlepší dítko ve tříě na záchranu a umělé dýchání (nějak jsme se dostala na dopravní soutěž a tak jsme měli rychlokurz). Na střední škole jsem pak byla jedinám, kdo se nebál anduly a byl schopen ji nadýchat.
Dodnes si pamatuju poučku "při masáži se na nějaký to zlomený žebro nehledí". Jsem moc ráda, že jsem to zatím nemusela použít v praxi.
.jpg)
Ano ano, cvičení CO si vybavuji v živých barvách! I ty pytlíky a tlusté zavařovací gumičky na zaškrcených rukách a nohách.... i pečlivé "mytí" plynové masky nějakým chlorem (či co to bylo) zevnitř. Chobot jsem taky neměla, odjakživa jsem měla velkou hlavu A pytlíky jsme si nasazovali až v lese. Ale co si budeme povídat, plazení po zemi v pláštěnce, pytlíčkách a gumičkách - to se nedá zapomenout
orinka: s tou první pomocí je to pravda, kromě spousty srandy tam bylo i pár užitečných informací
Až tohle budu vyprávět svým dětem (až budou větší), tak nevím co si o generaci svých rodičů pomyslí 
