Řekni mi, co čteš... Čteme ještě vůbec?
Možná se mi to jen zdá, ale mám dojem, že lidi stále méně čtou knihy. Tím nemyslím jen „ty ostatní“, ale i sama sebe. Už jako malá holka, sotva jsem se naučila všechna písmenka, jsem byla náruživá a vášnivá čtenářka. Louskala jsem cokoli, co mi přišlo pod ruku, a obracela stránky rychlostí blesku. Tato čtenářská vášeň mě provázela celý život, jen v poslední době zjišťuji, že ta „četbová výkonnost“ u mě jaksi uvadá. Ne že bych neměla čas, ne že bych už nic nečetla... Ale jaksi se nedokážu soustředit, ponořit se do příběhu, nechat se strhnout dějem.
A přitom to bylo tak krásné. Vzpomínám třeba na dobrodružnou knížku Pouští a pralesem, kterou jsem jedno léto přečetla několikrát za sebou. Bylo mi asi 11 let a osudy dvou ztracených dětí uprostřed nehostinné Afriky jsem prožívala jako ten nejnapínavější film.
Nebo doba dospívání. Pro mou generaci byl nejznámější a neoblíbenější autor dívčích románků Stanislav Rudolf. Jeho knihy jsme si s kamarádkami půjčovaly a pak o hrdinkách důležitě diskutovaly.
Později jsem přešla na Remarqua, Hemingwaye, Marquéze. Jeho Sto roků samoty mne okouzlilo na dlouhá léta a dodnes se k této knížce ráda vracím. Při jejím čtení se vždycky dostanu doslova do jiné dimenze a vychutnávám si mistrně skloubenou realitu s mystickou nadpřirozeností...
Nedokáži vyjmenovat všechno, co jsem kdy přečetla, co se mi líbilo a co naopak nelíbilo. Na to by jeden článek nestačil. Co mne však zcela minulo, byla povinná školní četba. Málokdy mě zaujala kniha, kterou jsem přečíst musela. Škoda, byly to totiž většinou skutečné skvosty, jenže pro mě tam až příliš čouhalo to slovo „povinná“ a už předem jsem k takovým knížkám přistupovala s despektem.
Také jsem se poučila, že když mám nějakou oblíbenou knihu, podle níž byl natočen film, nikdy se na něj nemám dívat. Nevzpomínám si, že by se mi nějaký takový film líbil. Vždycky jsem byla zklamaná. Při četbě si v hlavě promítám svůj vlastní filmový pás. Vidím všechny postavy, jak vypadají, co mají na sobě, slyším tón zabarvení jejich hlasu, přesně a dokonale vidím prostředí, v němž se děj odehrává. A tohle mi každý film totálně rozbourá a zničí. Tak už se na ně radši nedívám.
Jó, knížky. Naše tiché přítelkyně, které trpělivě čekají na svém místě, až po nich sáhneme a znovu se ponoříme do děje... Já jen věřím, že to podivné mezidobí, kdy mi na čtení nějaké náročnější knihy chybí soustředění, brzy pomine. A já si pak budu vychutnávat své vlastní filmy, které si budu promítat v hlavě...
Jak jste na tom vy a knihy? Jsou to vaše kamarádky?
11.1.2013 Rubrika: Knižní recenze | Komentářů 68 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Řekni mi, co čteš... Čteme ještě vůbec?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Holky, to jste mi připomněly, jak já milovala knížky od Stanislava Rudolfa. Dodnes jich mám pěknou řádku. A přečetla jsem kde co - od Kopyta a Mňouka až po Vinnetoua a foglarovky. Svoje knížky jsem měla přečtené několikrát a ještě jsem chodila do knihovny. Ani ta povinná četba mi nějak nevadila. Dneska dcera taky čte, ale protože je v dnešní době tolik jiných podnětů, zvládne pár knížek do roka. Jsem zvědavá, jestli jí budou brát ty dívčí románky po mně, ale mám obavy, že už tolik ne.
Já jsem nejvíc četla na mateřské, teď už tolik nestíhám, tak si taky vybírám. Mám ráda knížky ze současnosti např. od Joy Fieldingové nebo Simony Monyové.
Čtečka mě neláká, papír je papír
.slunecnice.: pěkná hormádka - to bych měla na celý rok
teď čtu třetí díl
Já jsem omezila čtení s výskytem čtečky u nás doma. Mám na ní asi dvacet knížek co chci přečíst, ale nedokážu se do toho ponořit. Holt jsem asi nějaká děsná zpátečnická konzerva...dokonce jsem jednu knížku začla číst na čtečce a pak si jí šla půjčit do knihovny abych jí mohla dočíst. Takže paradoxně mám spoustu knížek co chci číst, ale ne ve formátu který mi vyhovuje. O víkendu vyrážím zase do knihovny, potřebuju papír a na něm natištěný písmenka.
Fascinuje mě,jak si tady každá hodně pamatujete autory knížek,abych se přiznala,to mě nikdy nezajímalobuď se mi knížka líbila nebo ne....četla jsem hodně a všechno možný,od romantiky po detektivky a taky jsem hodně knížek po první kapitole odložila,když to nemělo ten správný spád...bohužel co se mi narodil synek,raději si dřepnu k televizi,než abych si půjčila nějakou pěknou knížku,vím,je to ostuda,jsem sama na sebe naštvaná,ale lenost je sviňa...vlastně čtu a ráda ŠŽ
Jako dítě jsem byla zalomená v knížkách pořád - Vojtěch Steklač a Bořek a jeho parta, potom od Stanislava Rudolfa a Elišky Horelové a pak už leccos.
Na škole hlavně povinnou četbu.
Za poslední tři roky jsem přečetla po vánocích konečně jednu knížku - vánoční dárek - Rok kohouta.
Na konci měsíce jdu zpátky do práce, takže toho času zase nebude...
Mně ježíšek nadělil čtečku, která je neustále v permanenci. Knihovna je dalaeko, tak teď ušetřím za benzín. Momentálně mám rozečtený 2. díl Deníku Bridget Jonesové. Není to špatný, ale filmy jsou lepší. A pak mám přichystaných několik Lee Childů. Jack Reacher je můj miláček a do kina se na film 100% nechystám, protože nechápu, jak prcek Tom Cruise může hrát dvoumetrovýho namakanýho chlapa, kterej skoro vraždí pohledem. Takže tady si dojem z knížek kazit nenechám.
Vždy jsem četla, pravidelně jsem měla rozečtené nejméně 2 knížky. Postupem času jsem četla jen odborné, ke studiu a bylo mi moc líto, že na ostatní není čas. Nejhorší to bylo, když byly děti malé. Teď už se to opět zlepšuje.
A dnes už si stahujeme-loudujeme knížky do mobilního telefonu či do PC... bohužel v klasickém čtení jsou dlouhatánské čekací doby v knihovnách a někdy ani pro "důležitý obsah" nejsou vůbec...
ale jo cteme,jen bych potrebovala vic casu..tady je muj vanocni darek
Jinak ze skolni cetby si pamatuju, Rikali mi Leni a Robinsonku,ty me zaujaly uplne nejvic.