Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Asi se potřebuju vypovídat, je toho na mne poslední dobou nějak moc a mám pocit, že se ve svém vlastním životě topím a záchranný kruh je v nedohlednu.

Je mi 34, jsem rozvedená se dvěma dětmi – 8 a 5 let, holčičky. Starší zrovna nastoupila do druhé třídy, mladší chodí do školky. Manžel s námi už tři roky není. Přišla jsem mu na nevěru a dala mu na vybranou: buď ona, nebo my. Vybral si, prakticky hned se odstěhoval a následně jsme se rozvedli. S dcerami se vídá sporadicky, velmi nepravidelně, hlavně asi proto, že je již znovu ženatý a s novou manželkou má ročního syna. Dcery k němu chodí nerady, těžko snášejí jeho novou ženu, prý je na ně zlá. Kontakt s dětmi tak bývalý řeší jen občasným sobotním odpoledním výletem třeba do ZOO.

Já jsem s dcerami sama, nikoho nemám a ani nehledám. Až dosud jsem to všechno docela zvládala, ale před časem se to na mne všechno nějak sesypalo. Mám pocit, že mi docházejí síly, připadám si jako v pasti. Na jaře zaměstnavatel propouštěl a já se s tou vlnou svezla taky. Dneska nikoho nezajímá, co má samoživitelka dělat. Dostala jsem odstupné, brala podporu na ÚP, ta už mi teď končí. Celou tu dobu si intenzivně sháním práci, bohužel, bezvýsledně.

Vzhledem k tomu, že jsem s dětmi sama a rodiče mám daleko a navíc pracující, nemůžu dělat na směny. Takže práce v obchodě pro mne nepřichází v úvahu. Ptala jsem se na možnost jen ranní směny a nikde mi nevyšli vstříc. Hledám všude možně, ale je to opravdu těžké. Nemám maturitu, jazykově vybavená taky zrovna nejsem a připadám si jako méněcenná. Pro lidi v mé situaci snad žádná práce neexistuje.

Teď se mi podařilo najít alespoň brigádně výpomoc v jedné restauraci, kam budu chodit jen na dopoledne a přes oběd na roznášku jídel. Časově je to ideální, bohužel, příjem mizerný, vlastně mi skoro nic nevyřeší. Jsem v koncích. Odstupné se výrazně ztenčilo, i když šetřím, jak můžu, podpora od příštího měsíce nebude. Nevím, co mám dělat. Jak zaplatím nájem, z čeho budu živit děti. Bývalého to nezajímá, posílá mi alimenty na každou holku 1 500 kč, tedy celkem 3 000, jediné, s čím mi pomohl, že kompletně zafinancoval školní potřeby pro starší dcerku.

Mluvila jsem o své situaci i s rodiči, ale ani od nich jsem nezaznamenala snahu mne nějak podpořit. Jen řekli, že je dneska těžká doba, že za komunistů by se člověk do takovéhle situace dostat nemohl. Víc nic. A já nějak nemám povahu na to u nich škemrat. Pravda je, že ani oni si nijak vyskakovat nemůžou, mamka bere jako prodavačka sotva deset tisíc a táta určitě víc než patnáct nemá. Bydlí v nájmu (v Praze), to jim sežere skoro polovinu příjmů.

Nejhorší je, že se moje nepohoda a starosti projevují v mém přístupu k dcerám. Jsem neustále podrážděná, nedůtklivá, netrpělivá. Pro každou maličkost na ně křičím a večer, když usnou, mne to mrzí a mám výčitky. Přitom ony jsou vcelku hodné, jasně, zlobí, ale to všechny děti, žádný extrém. Potřebovala bych se nějak zklidnit a nevím jak.

Chtěla bych se vás zeptat, zda se někdy někdo z vás dostal do podobně bezvýchodné situace a jak se vám podařilo se z ní vyhrabat. Protože já opravdu nevím, jsem skutečně v koncích a do budoucna koukám se sevřeným žaludkem. Možná bych měla zajít na sociálku, třeba bych měla nárok na nějaké dávky, ale věřte mi, strašně se mi to příčí. Já chci normálně pracovat a vydělat peníze, nechci nikde chodit s nataženou rukou a prosíkem. Jestli máte také nějaký tip, kde bych se mohla zeptat na práci, dejte mi, prosím vědět. Bydlím v severočeském kraji v Ústí nad Labem. Dříve jsem pracovala jako administrativní pracovnice. Brala bych jakoukoli práci s rozumnou pracovní dobou s ohledem na děti a s přiměřeným platem, ze kterého se dá žít.