Jste připraveni na chemický poplach?
Nedávno jsme s kamarády vzpomínali na svá školní léta a na největší zrůdnosti, které jsme museli absolvovat. Vzduchem létaly vzrušené výkřiky, občas se zvedla ruka, která by imaginární učitelku nejradši praštila do hlavy, ukázali jsme přehlídku útrpných výrazů, ale nejčastěji zněl smích. Na přetřes přišlo povinné stání v pozoru před každou hodinou, sezení celé vyučování v pozoru s rukama za zády, zpěv jedince před třídním kolektivem, povinné hromadné kroužení chodbou o hlavní přestávce nebo linkování okrajů. Největší vřavu však způsobila vzpomínka na každoroční cvičení civilní obrany.
Milovali jsme to už jako školou povinné děti. Tolik legrace jsme si totiž nikdy jindy neužili. Už jen náš nástup v igelitových pytlících vyvolával vlny úžasu na celém sídlišti. Už do školní šatny jsme museli přijít řádně vybaveni před chemickým poplachem, a tak v půl osmé ráno z každého vchodu na sídlišti toporně vypochodovalo několik dětí v pláštěnce, které měly na rukou i nohou navlečené igelitové sáčky přepásané gumou na zavařování. Ti statečnější brali úkol doslova a občas se objevil jedinec, který si nějaký igeliťák nasadil přes hlavu a gumičku přetáhnul až na krk. Samozřejmě nebyl sebevrah a udělal do něj aspoň malé díry pro vzduch, ale přesto se pytel 
v souladu s jeho dýcháním nafukoval a vyfukoval a také se téměř okamžitě orosil, takže se ho musel ujmout nějaký méně opytlíkovaný kolega a za velkého jásotu okolí a řevu učitelek ho dovést na určené místo.
Potom jsme vyfasovali plynové masky a vyrazili do terénu. Museli jsme způsobovat všeobecné pozdvižení, když do nic netušícího autobusu MHD nastoupilo třicet dětí v igelitu a plynových maskách a nechalo se odvézt do Krčského lesa. V něm jsme provozovali různá bojová cvičení, jimiž jsme k smrti vyděsili důchodkyni s pejskem, která šla zrovna okolo. Ten, kdo měl štěstí, ukořistil masku s chobotem. Tajně jsme s ní obchodovali, protože se s ní dalo nejvíce blbnout. Chobot jsme používali jako mikrofon, telefon, shazovali jsme s ním kuželky ze šišek i napodobovali starého Brůnu. Největší zábava ale byla ho pevně uchopit a prásknout s ním do hlavy někoho před sebou. Bohužel masky toho mnoho nevydržely. Po jednom takovém cvičení jsem se vracela do školy s visícím chobotem, avšak utržený filtr jsem si nesla v levé ruce zvlášť. Kdyby nastal doopravdický chemický poplach, nejspíš bychom zahynuli všichni včetně učitelek.
Z lesa jsme se vždycky vraceli ve stavu, jako kdybychom potkali Střihorukého Edwarda. Vlály z nás cáry pláštěnek a zbytků igeliťáků, měli jsme na hlavách boule od ran plechovým filtrem, byli jsme maskováni listím a bahnem a všichni jsme byli zapaření až na zádech. Byli jsme ale hrozně šťastní a veselí.
Vzpomínáte občas na nějaké školní události? Vydali byste před celou třídou nějaký tón? A práskli byste někoho do hlavy filtrem?
10.11.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 67 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,6/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jste připraveni na chemický poplach?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
on to asi málokdo bral vážně. Ale dnes se ukazuje, jak chybí cvičení vysmívané CO /civilní obrany pro později narozené
/, protože právě tam se probírala první pomoc, kterou už dnes málokdo dokáže poskytnout. To sezení s rukama za zády mě v článku docela zaujalo, já si kolikrát vzpomněla na tuto vnucovanou pozici. Ono to nebylo ani tak kvůli tomu, že jsou tak děti hodnější. To bylo kvůli rovným zádům! Zkuste si to na židli a uvidíte, jak se vypnete. Bylo míň kulatých zad, to je fakt. Teď mají děti strašné držení těla a kvůli zborceným zádům si pak všichni připadají tlustí.
Mne v prvni tride ucitelka nesundala vicko z filtru, tak jsem se zacala v masce dusit. Strhla jsem si ji, protoze mi bylo hrozne zle Vytrhla si pritom nausnici a tak jsem nekolik let z branneho cviceni mela hruzu uz nekolik tydnu predem.
.gif)
Nejen branne cviceni, ale i branna vychova byla u nas na Morave chutovka a brala se poctive
Jé, branné cvičení...to byly časy. Také jsme bojovali o masku s chobotem, ale ty byly jen v malých velikostech. Já měla trojku a tudíž zabudovaný filtr...záviděla jsem jedincům s malými ksichtíky.
My navíc měli třídní učitelku, která byla exta ambiciozní a usmyslela si, že budeme nejlepší třída v civilní obraně v celém kraji. Takže každou středu nám kvůli tomu začínalo vyučování už v sedm ráno a trénovali jsme rychlé nasazení masek, pytlíků na ruce a na nohy a pláštěnek. Limit byl dvacet vteřin, věřte nebo ne, skoro všichni jsme se do toho vešli. Mezi námi zuřivě běhala učitelka a když viděla kousek odhalené kůže, řvala...JSI MRTVÝ...no, sranda největší.
Když jsme byli v sedmé třídě, tak jsme opravdu vyhráli nějakou soutěž, byli jsme nejrychlejší třída co se nasazovaní masek a pytlíků týče v celém západočeském kraji...no a za odměnu jsme jeli na jednodenní evakuaci na venkov. To bylo slávy, ráno nás naložil autobus, odvezli nás do nějaké vsi kde nám dali najíst (výborné čerstvé rohlíky a gulášovka), tam jsme nějaké komisi v tamější sokolovně předvedli jak rychle si ty pytlíky, masky a pláštěnky umíme nasadit, oni nám zatleskali a jelo se domů. Po cestě zpátky autobus různě zastavoval v nepřehledném terénu u silnice a učitelka zařvala nějaký druh poplachu, většinou letecký a my se museli poschovávat do roštíček u silnice (k velké zábavě projíždějích motoristů). Jelikož jsme byli v pubertě, tak jsme roštíček využívali k různým nekalým aktivitám mezi hochy a dívky a někteří jedinci pak dostali třídní dutku. Já dostala jen napomenutí, protože v roštíčku mě nechytili a jen jsem pak v autobuse domů hrála s jedním spolužákem příliš hlasitě karty (mlátili jsme se přes prsty, tzv. maso) a on byl zrovna vyhlášený nějaký poplach při kterém se muselo být zticha.
Prostě civilní obrana a branná výchova patří k mým nej zážitkům ze základní a střední školy. Když jsem to vyprávěla svému v kapitalismu vyrostému manželovi tak valil oči...že prý takovouhle srandu ve škole teda určitě neměli 
nějaká praktická ukázka byla, masky jsme si navlékaly, ale jediné, co si pamatuji, že z toho asi 2 holky měly dlouhotrvající lišej. Možná i díky tomu žádné větši bojové akce se nekonaly.
Jo, pytlíky jsme si taky nasazovali, ale plynové masky radši jenom ráno ve třídě. Pořád nás v televizi strašili neutronovou bombou a měla jsem z toho slušné noční můry. Jeden takový sen o válce byl tak strašný, že se na něj nedá zapomenout.
.JPG){kind=avatar}
Žádné takové cvičení jsem nezažila. Ani na ZDŠ, ani na gymplu, ani na vysoké, ani v zaměstnání. Jen pár školení, měření velikosti masky a nasazování masky. Ale žádný delší pobyt v masce se nikdy nekonal. Nějak jsme to u nás na dědině flákali
Tak taková cvičení jsem neabsolvovala, neznám to. Ale každý rok nám brali nějakou míru na plynovou masku,kterou než bychom si nasadili, tak jsme všichni mrtví.
Před celou třídou jsem zpívala a nevadilo mně to. Dokonce když jsme do tanečních přišli pozdě, museli jsme za doprovodu živé kapely zpívat. Zpíváním jsem byla proslulá, neboť se mně nikdy nepodařilo dorazit včas.
