Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Do redakční pošty nám přišel zajímavý a velmi smutný příběh jedné naší čtenářky Radky. Její několikaleté manželství bylo peklo, ve kterém hrála hlavní roli manželova násilnická povaha. Odchod a rozvod nebyl vůbec jednoduchý, trvalo dlouhou dobu, než se Radka definitivně vymanila z jeho dosahu. Po několika letech se s ním zprostředkovaně přes svou novou kolegyni „setkala“ znovu a řeší dilema, jak se zachovat…

Prožila jsem peklo, jaké bych žádné ženě nepřála

Když jsme se s Mirkem seznámili, byl okouzlující. Pozorný, chápavý, něžný… Zamilovala jsem se až po uši a ani ne za rok byla svatba. Čekali jsme miminko. Bohužel, v šestém měsíci jsem o ně přišla a další těhotenství se nám už nepovedlo.  

Asi po roce manželství jsem u Mirka začala sledovat změny v chování. Začalo to nejdřív nenápadně, žárlil, nechtěl mne pouštět ani s kamarádkou do kina, postupně se jeho vzteklé výpady začaly stupňovat, až to skončilo téměř každodenním bitím. Bylo to k nesnesení. Bála jsem se ho strašně, když se rozlítil, doslova nad sebou ztrácel kontrolu. Vyhrožoval, že ublíží i mým rodičům, jestli někomu něco řeknu nebo od něj budu chtít odejít.

Totálně mě ovládl a ze mne se stal uzlík nervů. Byla jsem tak zpracovaná, že mi strach nedovolil se o cokoli pokusit. Až po čtyřech letech jsem v sobě sebrala všechnu sílu a odešla od něj. Rodičům jsem všechno řekla a našla azyl v rodinné vilce jedné tatínkovy kolegyně. Tam bydlím dosud, paní je ráda, že má v domě slušného nájemníka.

Po mém odchodu mi Mirek dělal peklo. Čekal na mne před zaměstnáním, snažil se mne stopovat, aby zjistil, kde bydlím, obtěžoval mé rodiče… Když tohle všechno po nějaké době ustalo, nevýslovně se mi ulevilo. Změnila jsem práci, abych ji měla blíž ke svému bydlišti a již dva roky je pro mne mé manželství jen černou skvrnou v mých vzpomínkách.

A teď jsem najednou svého bývalého muže uviděla znovu. Sice jen na fotografii, ale zacloumalo to se mnou pořádně. Hlavně i z důvodu že nevím, jak bych se teď měla zachovat.

Moje kolegyně, rozvedená maminka tříleté holčičky se mi pochlubila, že má nového přítele. Chodí s ním už tři měsíce a je prý báječný. Moc hezky se chová k ní i k její dcerce, která si ho hned zamilovala. Když mi ukázala fotografii, na které jsou všichni vypodobněni jako šťastná rodinka, pořádně mi zatrnulo. Přítelem mé kolegyně je totiž můj bývalý manžel. Jak je ten svět malý! Nezmohla jsem se na nic, jen jsem pokývala hlavou a nekomentovala to.

Vzpomněla jsem si, jak i mě dokázal v prvním období našeho vztahu okouzlit vybraným chováním a galantností. Kdyby mi tehdy někdo řekl, ať si na něj dám pozor, myslela bych si, že ho chytá fantas.

Vůbec nevím, co mám udělat. Cítím, že bych měla kolegyni varovat, říct jí, o koho se jedná, co jsem s ním prožila, připomenout, že i mně připadal ze začátku okouzlující. Jenže udělat to pro mne není  snadné a to hned z několika důvodů.  Ona by mi nemusela uvěřit, mohla by si myslet, že se jí snažím její štěstí pokazit. Kdyby o mém upozornění pak řekla jemu, určitě by chtěl vědět, kdo ji varoval. A jestli po něčem netoužím, tak po setkání s tímto člověkem. Na druhou stranu je tam ta malá holčička… Jestli se můj bývalý nezměnil, až bude mít svou přítelkyni jistou, začne s terorem a odnese to i to malé, nevinné dítě.

Je mi hrozně. Pořád na to musím myslet, chvílemi se přikláním na jednu stranu a pak na tu druhou. Říct jí to, nebo ne? Pro obojí mám pádné důvody, proč to udělat a proč naopak nikoli. Co byste udělaly na mém místě, milé čtenářky?