Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Cože?!“ zařvala kamarádka úlekem, „hodinu??“ Pokývala jsem hlavou a bylo mi jasné, že moje nechtěné přiznání byla chyba. Ve skrytu duše obdivuji všechny, kteří dokáží s prvním pípnutím budíku vesele vyskočit z postele, otevřít na sebe okno, všude rozsvítit, hlasitě zpívat s rádiem ryčné budovatelské písně a hlavně za dvacet minut odejít zcela a v pořádku vypraveni pryč. „Tydyjadá, pam pa rapa týdy jádá dá!“ pamatuji si dodneška odpornou melodii znělky ranní rozcvičky na stanici Praha, která mi přivozovala každodenní nevolnost, následována odporně ostrým a nevlídným hlasem cvičitele, který by se svým projevem hodil lépe na dozorce v koncentráku. Navíc měli tehdejší „hlásiči do rádia“ nepříjemný zvyk do mikrofonu křičet. Zřejmě, aby je bylo dobře slyšet až na druhém konci republiky. Nesnáším ráno. Nevstávám, nýbrž exhumuji. Po probuzení potřebuji přesně těch pět T, které jsme se učili na hodinách branné výchovy: tmu, ticho, teplo, tekutiny a tišící prostředky.

Tuto vlastnost jsem jistojistě zdědila po mámě. Ta je na tom stejně. Ať vstává v kolik chce, probouzí se v jedenáct. Do té doby se po bytě pohybuje mátožná postava, která si není schopná ani uvědomit, kam a proč zrovna jde a co se s tím hrnkem čaje, který má před sebou, vůbec dělá. Máma má ale jednu schopnost navíc. Zatímco mě vzbudí slaboučký zvuk mobilu, ji by neprobudila ani slavnostní dělostřelecká přehlídka. Kolem postele má naskládáno nepřehledné množství budíků všech tvarů, značek a zvuků, kterým v čele vévodí dva kousky v nadživotní velikosti, s obrovskými kovovými zvony a kovovou palicí. Navíc stojí na talíři s příborem. Ale ani to sladce spící maminku nevzbudí, zatímco zbytek obyvatel celého sídliště spolehlivě ano.

Jednoho rána jsem šla z domova hodně brzy. Čekala jsem na liduprázdné zastávce a vychutnávala hrobové ticho spícího města. Když tu se najednou kdesi zdáli ozvalo známé Crrrrrrrrrr. Potom crrrrrr a píp-píp, následováno dalším crrrr, knííííík, bimbam a drrrrrrrrr a ranní koncert završilo dvojité muhutné CRRRRRR a CRRRRR doprovázené zvukem padající kredence. Ranní sídliště rázem začalo vypadat jako při náletu a všude okolo mne se jako na povel začala rozsvěcet první okna. Jen maminka spala dál jako andělíček.

„A co tu hodinu děláš?“ položila rychlovstavačka kontrolní otázku. No, to je jednoduché. Prvních pět minut po pípnutí budíku se snažím otevřít oči a uvědomit si, kdo a kde jsem. Dalších pět až deset minut se snažím zklidnit srdeční tep natolik, abych rovnou nedostala infarkt a udržet rovnováhu ve vertikální poloze. Minutu zabere hledání brýlí. Potom přebírá řízení autopilot. Dovede mě až do koupelny, ale bohužel je to zastaralý typ, takže se většinou několikrát netrefí mezi dveře, čímž ztratí další drahocenný čas. Někdy také v půlce cesty zapomene směr navigace a dlouze se rozmýšlí, kam měly směřovat naše kroky. Dvě minuty navíc také zabere nanášení zubní pasty na kartáček (na kartáček, nikoliv na rukojeť, na umyvadlo, na mikinu nebo na podlahu) a posléze trefování se kartáčkem do úst (ne do nosu, do oka nebo do mimoprostoru).

Autopilot dále organizuje přesun do kuchyně, kde je třeba překročit kočky – minuta, najít kočkojídlo – dvě minuty, trefit se do misek – další dvě minuty, otevřít jogurt – dvě minuty, setřít jogurt z podlahy – čtyři minuty, otevřít další jogurt a popřípadě ho i sníst. Fáze oblékání znamená přemýšlení, proč mi nejdou kalhoty přetáhnout přes hlavu a několikanásobné převlékání všeho, co jsem si oblékla obráceně, naruby nebo si pod to zapomněla vzít spodní prádlo. Patnáct minut v háji, během kterých se ale probudím do té míry, že jsem schopná vzít do ruky oční stíny a jakž takž se trefit na obličej. Zbývá mi posledních pět minut času na maskovací krytí, abych ve vlaku neděsila cestující, či případné opakování převlékacího procesu, pokud se třeba umažu řasenkou nebo na sebe zvrhnu makeup. Myslím, že jenom hodina času je docela heroický výkon.

Teď, když bydlím sama, si dokážu vytvořit přijatelné podmínky pro vstávání, aby to nebyla záležitost ještě horší, než je. Dokud jsme však bydleli všichni dohromady v tři plus jedna, mých pět té bylo jen vzdáleným snem. Ještě daleko dřív, než zazvonil můj budík, se z kuchyně ozval chroustavý zvuk elektrického mlýnku na kávu. V celém bytě se svítilo jak v Las Vegas, do toho řvalo rádio, mlýnek, kráječ na chleba, zbytek rodiny se přetahoval o záchod a koupelnu, každý každému překážel a v kuchyni bylo otevřené okno. Když jsem se tím mumrajem pokoušela ve svém komatózním stavu nenápadně proplížit za neustálého namlouvání, že nic neslyším, nevidím, necítím a všichni se mi jen zdají, přiběhla ke mě moje drahá maminka. Začala do mně píchat prstem a vykřikovat hesla „usměj se, povyskoč si, podívej se na sluníčko, je nový den!“ Dodneška se divím, že jsem jí tenkrát nezavraždila.

Také jste zastáncem teorie, že ranní ptáče sice dál doskáče, ale víc toho sežere a brzo chcípne?