Kufry, vši a borůvky – že to nedává smysl?
Miluji tábory. Za ta léta, co jsem na ně jezdila – nejdřív jako přívažek maminky, která tam vařila, pak od 5 let jako regulérní táborník a nakonec jako vedoucí – jsem nasbírala plno neopakovatelných zážitků na celý život.
Proto jsem i svoje dcery na jeden tábor kdysi poslala. Jen jsem litovala, že v době mé další mateřské tábory natolik podražily, že jsme si to nemohli dovolit. Jsem totiž toho názoru, že pokud se dítě chce na čas vymanit z rodičovského dohledu, měli bychom mu to dopřát. Za prvé mohou rodiče po školním roce znovu získat duševní rovnováhu a za druhé samostatnost dětem jen prospěje. Každopádně pobyt na táboře nachystá občas překvapení nejen dětem, ale také nic netušícím rodičům.
Když jsme se po návratu dcer začali hned druhý den všichni podrbávat ve vlasech, bylo zle. Vyhlásila jsem okamžik pravdy a vyčesala hřebínkem-všiváčkem celou rodinu nad bílou plachetkou. Úroda byla nevídaná, vši se jen hemžily. K mému údivu chytil vešky i můj bráška, kterému už před lety dala většina vlasů sbohem a vlastnil jen rozkošný věneček nad ušima. Pravděpodobně sportovně založené vši uvítaly vymezenou hrací plochu na vršku hlavy a za tiché noci ji využívaly jako klouzačku.
Jiný návrat s překvapením nachystali rodičům před lety i mí dva známí sourozenci. Frekventantka Helenka vlastnila ve věku sladkých třinácti let úchylku na přehnanou čistotu, u dětí dosti neobvyklou, a před odjezdem z tábora zoufale sháněla žehličku. Dovezla matince totiž všechno prádlo čistě vyprané a vyžehlené (i ponožky a ručníky).
Její desetiletý bratr Stáňa byl naprostý opak. Přivezl kufr, který kvetl plísní sakumprásk a skrz naskrz. Za prvé si do něj nechal napršet, za druhé prádlo, kromě toho, co měl na sobě, vůbec nepoužil a za třetí v něm měl tři neděle krajíce chleba a řízky od starostlivé maminky z domova.
Jako třešnička na dortu bylo to, že si při kanadské noci natřel obličej rozmačkanými borůvkami a teď mu zářil nesmytelnou rudofialovou barvou. V prvním okamžiku po příjezdu to vypadalo, že je to typický sirotek lowoodský, neboť se k němu rodiče nehlásili.
Takže milí rodičové, vzhledem k tomu, že odjezdy na tábory už vypukly, zbývá jen doufat, že duševní rovnováha, nabytá odloučením od vašich výlupků, nebude krutě vykoupena jejich návratem. Všem krásné prázdniny a ničím nerušené dovolené. I když... Člověk musí být připravený na všechno, že?
4.7.2007 Rubrika: | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kufry, vši a borůvky – že to nedává smysl?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Deja: Vždyť to na tom bylo nejlepší...my se koupali jen v rybníku, kde se umývalo i veškeré nádobí z toho nejhoršího
Na tábory jsem jezdila strašně nerada, ale byla jsem vzorná dcera, která poslouchá své rodiče, tak jsem to vždycky nějak přetrpěla. Dvakrát jsem byla jako oddílová vedoucí na podnikovém velkotáboře. Vždycky jsem měla nejmladší holky, sice jsem se tam rozhodně necítila jako na dovolené /jak nám bylo vždycky spolupracovníky vytýkáno/, ale na konci jsem brečela, když jsem ty svoje holčičky zase předávala rodičům.
No a mí kluci také jezdili na tábory. Mladší byl většinou spokojený a hrozně utrácel peníze, musela jsem mu tam několikrát za tábor po jeho úpěnlivém "došly, pošli" vždycky rychle poslat nějakou korunu.
Po jednom táboře jsem se na něm přesvědčila, že je pravda, že mýt se není třeba, že špína časem opadá. Tenkrát v čem odjel, v tom zase přijel a odevzdal mi kufr přesně tak, jak jsem mu ho před třemi týdny zabalila. U busu jsem se k němu také nehlásila, protože měl krk naprosto černý jako holínku a z tváří se mu špína už loupala. Abychom nemuseli přes celou Prahu pěšky, tak jsem se snažila naplivat na kapesník a trochu ho očistit. Nakonec měl za úkol jít pár kroků za mnou a dělat, že je sirotek.
máša k.: Já jsem z dědiny, takže ve spaní ve stanu, nepříliš dokonalé hygieně, špinavém oblečení, jídle v ešáku...v tom jsem se vyžívala. Taky tam vždycky bylo plno krááááásných chlapců, což bylo taky dost v pohodě Jak jsem dojela domů, hodili mě do vany na několik hodin i se savem, abych se vydezinfikovala a pak mě znovu učili jíst nožem a vidličkou z normálního talíře...
Sheeni: jo, taky jsme měli na táboře holčičku, který se tam vůbec nelíbilo. Pořád jí bolelo břicho, až jsme ji odvezli do nemocnice. Tam strávila dva dny na pozorování, úplně v pohodě, s babkama, které ji obletovaly a hlavně - s televizí!
Vikina: dcerka mého ex zase přijela vybavená do stanu noční košilí. Spala sice v teplácích, ale jednoho krásného odpoledne se oblékla do noční košile s tím, že to jsou šaty. Mé tvrzení ignorovala, ale když jí to řeklo postupně deset kamarádů, tak si šla noční prádlo přeháknout za trenýrky a triko.
Vikina: A kde bývala taková hodná paní vedoucí??? Mně nikdy na táboře nic nekoupili...asi tenkrát jarmilky na devítky nožky nebyly ale rozhodně z toho nemám žádné traumatické zážitky.
Pentlička: Jezdila jsem na tábory na měsíc a byla jsem z toho vždycky UNEŠENÁ!!! A vůbec jsem nemohla pochopit,jak se tam někomu nemůže líbit... Samozřejmě je to strašně individuální...
Jo, taky napsala pohled mým rodičům, ale existenci dědy úplně vyloučila. Jen "babi, jak se máš, co děláš... tak se měj pěkně, babi..." Děda z toho byl trochu auf, do té doby žil v představě, že je velmi oblíbený děd vypravěč.
.jpg)
máša k.: náhodou děvenka byla naštěstí drobná, takže to zdraví neodneslo zato jsem jí z vlastního koupila jarmilky a odchodila v nich celý tábor
Já jsem byla na táboře jen jednou když mi bylo 11 let a NENÁVIDĚLA jsem to tam! Vadilo mi spát ve stanu, nemýt se, mít ve věceh binec, nesnášela jsem kolektiv a kolektivní hry a to, že jsem byla jen číslo a nikoliv individuum. Připadala jsem si tam jak v kriminále.
Dcera tábory milovala a syn je stejně upřímně nenáviděl jako já.
Sheeni: do stanu si to potom švihla na tři dny Vikina, neb byla lazar na záda!
Když jela starší dcera na tábor, dala jsem jí peníze na útratu. Nakukala té mladší, školkové, že za to nakoupí dárky. Ta čekala, že se budou konat druhé vánoce, což jsem se jí snažila marně rozmluvit. Dcerka přijela, mladší se na ni hned vrhla, kde že jsou dárky. Už z pohledu mi bylo jasné, že vánoce se konat nebudou. Zavřela se do pokojíčku, kde hbitě nakreslila všem obrázky, přidala pár šutrů z kufru a rozpatlané bonbony, které dostala do autobusu.
Vikina: Nebylo lepší ji švihnout někam do stanu???
A mě dali na tábor dítě, které mělo malé boty. Při první příležitosti si děvenka nadělala krvavé puchýře a já jako hodná vedoucí, jsem ji tři dny nosila na zádech, než se zahojila
syja: Tak to já brečela na konci každého tábora, že nechci jet domů... (to jsem teda si byla jediná) Mám s rodiči výborné vztahy a nikdy mě nikdo doma netýral ani netrápil, ale mně se na táborech prostě stráááááááááášně moc líbilo...
Jinak moji chlapci jezdili na tábory moc rádi!!! Akorát já trnula hrůzou při braní telefonů a vybírání poštovní schránky.
Jednou si mladší synek hned první den tábora zlomil obě ruce.Zjistila jsem to až když vystupoval z autobusu při návratu! On tam prý ztropil tak srdceryvnou scénu,když mi chtěli volat,ať si pro něj přijedem,že tam chce zůstat,že nemá kam jít,že jsme někde v cizině(kecal)....že se jim ho zželelo a pečovali tam o něj ty tři týdny !!!
