Sestra si ze mě udělala vrbu a já už to nezvládám
Začínám mít dost své věčně si stěžující a ublížené sestry. Mám pocit, že mne stahuje ke dnu a vysává ze mě všechnu energii.
Sestra je o skoro deset let starší než já. Jako děti jsme k sobě tím pádem moc blízko neměly, věkově jsme byly každá jinde. Až když mi bylo nějakých sedmnáct osmnáct, začala mě brát trochu víc na vědomí, ale to už byla vdaná a měla dítě. S manželem a rodinou se brzy odstěhovali na druhý konec republiky, a to doslova. Její muž byl Slovák, takže se přesunuli do Košic. To bylo v roce 1982. Od té doby byly naše kontakty velice sporadické, v podstatě jsme se za ta léta viděly jen několikrát.
Před rokem však došlo v sestřině životě k velké změně. Její manžel si našel mladší ženu a podal žádost o rozvod. Syn už je dospělý a žije v Německu, a tak se sestra rozhodla vrátit „domů“. Jak řekla, už neměla důvod tam zůstávat.
Tady si našla práci, pronajala maličkou garsonku a zdálo by se, že má všechny předpoklady začít v klidu žít. Co mi vyprávěla, její manželství bylo spíše očistcem a zůstávala v něm hlavně kvůli synovi.
Byla jsem ráda, že je sestra poblíž, a těšila se, že spolu navážeme hezký sourozenecký vztah. Rodiče nám již zemřeli a zůstaly jsme jen my dvě. Věřila jsem, že pouto, které mezi námi nikdy nebylo moc velké, dokážeme spolu vytvořit. Jenže věci se odvíjejí poněkud jiným směrem, než bych si představovala.
Sestra je sama. Veškeré přátelské vazby z minula jsou přetrhány a s těmi, se kterými se setkala, to nedopadlo nijak valně. Prý si nemají co říct. A tak se upnula na mne a na mou rodinu. Já jsem vdaná a mám tři děti od jedenácti do osmnácti let. Nejstarší syn bude příští rok maturovat, prostřední dcera teď nastupuje na střední školu. Máme poměrně velký dům, který jsme pořídili na hypotéku, a musíme se hodně ohánět, abychom všechno zvládli.
Moje sestra v nás našla svou náhradní rodinu, čemuž jsem zpočátku byla ráda. Postupem času to však přerostlo únosnou mez a citelně to zasahuje do našeho života. Nemine den, aby mi nezavolala a na něco nebo někoho si nestěžovala, několikrát v týdnu k nám chodí na návštěvu, prosedí u nás vždycky několik hodin, které se nesou v duchu jejích nekonečných monologů na téma jejího věčného ublíženectví a životního neštěstí. V práci ji prý šikanují mladší kolegyně, manžel od ní odešel k mladší, syn žije někde v tramtárii a ani jí nezavolá… Pořád dokola vypráví jak je chudinka nešťastná, jak jí každý jen ubližuje a zneužije a nikdy nezapomene dodat, že já jsem jediná, kdo jí zůstal a koho má. Často pláče, neusměje se, nezajímá se o nic a nikoho, jen o své problémy (i ty dávno minulé), ve kterých se stále dokola utápí.
Je to vysilující, manžel už je na ni alergický a vadí mu její časté návštěvy u nás. Naléhá na mne, abych tomu nějak učinila přítrž, abych to utnula. Má pravdu, vím to, sama jsem vyčerpaná do mrtě, tím víc, že vím, že to má dopad už i na náš manželský život. Ale nevím, jak mám sestře říct, že musí své návštěvy omezit. Cítím se za ni nějakým způsobem odpovědná, když vím, že jsem jediný člověk, který jí zůstal. Kdybych ji od sebe odehnala, strašně bych si to vyčítala, že jsem jí ublížila. Jenže když něco neudělám, hrozí kolaps v mé rodině. Nemá někdo z vás nějakou radu, jak z tohoto začarovaného kruhu ven?
30.7.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Sestra si ze mě udělala vrbu a já už to nezvládám
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
ruzenka: slovenstina versus cestina by nemel byt problem, rpotoze zakladku jsem vychodila v Bratislave 
Ja jsem zas to vylecenise dala jako priklad, ze to proste muze trvat i dyl nez rok... nejspis jsem tam toho pridala prilis, aby se v tom dalo ztratit... 
sharon: s tým súhlasím, len musíš mať aj príležitosť...a ver mi, že nie vždy je to ľahké 
keď mala dcérka 6 mesiacov, vrhla som sa na zoznamovanie
v pribehu pár mesiacov som mala toľko stretaviek s chlapmi, že som sa až začala hanbiť...ale ani jedne nebol ten osudový
popri dieťaťu, práci a škole mám málo času 
Viv :o):
že by čeština a slovenčina neboli podobné jazyky
ja som pôvodne chcela reagovať len na to obdobie "vyliečenia sa" len som sa tam zamotala 
.gif)
ruzenka: a ještě lepší je ....dlouho sama nezůstávat....kdo hledá, ten najde ...
jelítko: lidi jsou všelijací a já říkám ať si každý dělá jak chce , jak si svůj vlastní život prožije je jen a jen jeho věc, ne ?
ruzenka: v tom pripade mluvime obe o tom samem, jen jinak
jelítko: súhlas 
tiež si myslím, že je lepšie byť sama ako sa trápiť vo vzťahu, ktorý nefunguje
Viv :o): ja som tiež za pochopenie, ale aj ublížený čloevek musí mať určené hranice...keď mu nevieš, nemôžeš pomôcť treba ho poslať za psychológom,a by sa niečo nepokazilo ešte viac...
to, že to trvá rok, nie je dlho, tak ako som písala, záleží od toho ako to celé prebieha.... najhorší je vždy ten prvý rok, človek sa zorientuje v novom živote, potom by to podľa mňa malo začať ustupovať, miestami by sa mala cítiť fajn, miestami hrozne, čo je celkom normálne...
len si myslím, že ten výpočet "pozviechania sa" z rozchodu je pritiahnutý za vlasy, každý sme jedinečný a každý vieme prekonávať prekážky s inou "ľahkosťou"...ja poznám ľudí, ktorí to zvládli za pár mesiacov, ale poznám ľudí, čo boli pol života partnermi a druhú polku života sa trápili a nikdy sa z toho nedostali
sonije: vňčšinou je to tak, že každý vidíme len svoje problémy a nevidíme problémy tých druhých asi je to tým, že nie sme v koži toho druhého...
jedna moja známa mi vždy povie, ako je mi dobre bez chlapa, lebo ona ho síce má ale tiež všetko robí bez neho a ešte k tomu sa aj o neho stará
lenže nevidí také drobnosti, ako to, že ja keď upratujem, nakupujem, žehlím, učím sa do školy - to všetko robím s mojou dcérou, nikto mi ju nepostráži, musím sňou ísť nakúpiť, navariť, lenže jej muž zoberie malú von a ona zatiaľ uprace byt a navarí, ona dá chlapovi lístoček so zoznamom na nákup a zatiaľ sa venuje dcére ja to musím zvládnuť za oboch ale jej to nevysvetím...stále tvrdí ako je mne dobre
sonije: vňčšinou je to tak, že každý vidíme len svoje problémy a nevidíme problémy tých druhých asi je to tým, že nie sme v koži toho druhého...
jedna moja známa mi vždy povie, ako je mi dobre bez chlapa, lebo ona ho síce má ale tiež všetko robí bez neho a ešte k tomu sa aj o neho stará
lenže nevidí také drobnosti, ako to, že ja keď upratujem, nakupujem, žehlím, učím sa do školy - to všetko robím s mojou dcérou, nikto mi ju nepostráži, musím sňou ísť nakúpiť, navariť, lenže jej muž zoberie malú von a ona zatiaľ uprace byt a navarí, ona dá chlapovi lístoček so zoznamom na nákup a zatiaľ sa venuje dcére ja to musím zvládnuť za oboch ale jej to nevysvetím...stále tvrdí ako je mne dobre
sharon: tuhle výmluvu, že se někdo v nefungujicim vztahu trápí kvůli dětem fakt miluju. vždyť je lepší bejt radši v pohodě s dětma sama s alimentama samo a tak
Markýza: caira: já si jen dovolila písnou svůj názor....a podotkla jsem, že by se tam třeba i zamilovala.....proč ne ? To se z ní má ségra zbláznit ?
sonije: takový mám nejradši 
poslat do pr....
caira: to ale píše Romana, že v tom manželství zůstala kvůli synovi......tak jakýpak kecy !
Strašně negativistický a ublížený jsou moji rodiče a tchyně se svým synem. Oni si stěžujou na takový kraviny
, tak jim vždycky řeknu, že to jsou fakt drobnosti, ať se podívají, jaký mají jiný lidi problémy, ale to je marný. Samozřejmě se to podepisuje na jejich zdraví, ale taky tam moc nechci chodit, protože úplně cítím, jak mi vysávají energii a jak mám špatnou náladu.
