Náš syn je pecivál
Řešíme v naší rodině docela zapeklitou záležitost. Máme dvě děti – osmiletou dceru a pětiletého syna. A právě on nám dělá trochu starosti, vypadá to totiž, že se „jablíčko zakutálelo hodně daleko od stromu“.
S manželem jsme oba náruživí sportovci. Před lety jsme se poznali na horách a okamžitě si padli do oka. Do té doby jsem měla problém najít si partnera, který by zvládal moje tempo. Od malička jsem byla totiž jako pytel blech, a tak mne rodiče přihlásili postupně do několika sportovních oddílů. Dělala jsem gymnastiku, atletiku, plavání, později tenis a basketbal. V zimě samozřejmě lyžování. Všechno mě bavilo a zůstalo mi to až do dospělosti.
Nedokázala jsem si představit víkend doma u televize, pořád jsem něco plánovala, musela se hýbat. Žádný z kluků, se kterými jsem chodila, to nevydržel. Většinou se shodili na tom, že jsem sice fajn holka, ale tak trochu cvok.
Až když jsem poznala manžela, bylo mi jasné, že je to konečně ten pravý. Do sportu je stejný blázen jako já, a i když máme každý i své vlastní aktivity, hodně jich podnikáme společně. Když se narodila dcera, tak sotva malinko povyrostla, všude jsme ji brali s sebou. Díky tomu se brzy naučila lyžovat, plavat, už v předškolním věku zvládala dlouhé túry. Baví ji to stejně jako nás a nadšeně chodí na gymnastiku, kde se projevuje jako velice talentovaná.
Po narození syna jsme vše praktikovali stejně jako u dcery. Od útlého dětství s námi v krosničce trávil téměř veškeré aktivity. Bohužel, jeho sportovní nadšení je skoro nulové. Od malička kňoural, že ho bolí nožičky, když si s ním manžel hrál s míčem, tvářil se znechuceně a otráveně. Usoudili jsme, že je jiný a potřebuje více času, hlavně nám bylo jasné, že nic nesmíme lámat přes koleno.
Jenže kýžená změna, ve kterou jsme doufali, nepřichází, a my už z toho začínáme být docela otrávení. Syn je totiž absolutní sportovní antitalent a ignorant. Jeho zájmy, pokud se to dá v takhle útlém věku rozpoznat, se ubírají spíše humanitním směrem a nejraději ze všeho kreslí. A moc hezky, to musíme uznat, ač nechápeme, po kom z nás to má. Když ho však chceme dostat na společný výlet, do bazénu apod., je nešťastný a tyto akce vyloženě přetrpí.
Manžel už dokonce žertoval, že kdo ví, s kým jsem si ho upletla, protože náš synek je opravdu jako úplně z jiného hnízda. Milujeme ho, nechceme ho nutit k něčemu, co je mu bytostně protivné, ale moc nás to mrzí, protože tím vlastně narušuje dosud zaběhaný styl naší rodiny. Vypadá to tak, že se vlastně tři stejně naladění lidé podřizují jednomu. To se dá vydržet občas, ale natrvalo by to byla muka.
Máte někdo zkušenost s takovým peciválem, kterému je zatěžko hnout zadkem a trochu se hýbat? Měli bychom syna do sportování trochu víc nutit? Zatím jsme spíš hodně benevolentní ze strachu, abychom mu to nezprotivili ještě víc. Ale netušíme, jestli je tenhle přístup správný, připadá nám, že ho v tom lenošení vlastně podporujeme, navíc na náš vlastní úkor.
21.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 71 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Náš syn je pecivál
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
A komplexy z okolí jsem měla pořádný. Když vám třeba doma říkají: děti jsou jako čerti, a ty ne, choď trošku ven, neseď doma, ale vám se k smrti nechce. Nebo: Holky jsou jako kytky a ty vypadáš hrozně. Nebo kamarádka: Jestli neuděláš ten veletoč, jestli se nepotopíš, jestli to nepřeskočíš, tak jsi ježibaba. Ale já byla opatrné dítě a upřímně jsem se bála, že si ublížím. A ještě ve 20 letech švagrová: Já vyžehlím vanu prádla, tebe bych chtěla vidět. A pořád byli ostatní zdatnější, pracovitější, lépe učesaní a oblečení, více průbojní. Pak se nemůžu zbavit komplexů ani ve 40ti.
Nechala bych ho být, jaký je. A byla bych ráda, že má nějaký talent, i když jiný, než jste si představovali. Podívejte: Já jsem se nenaučila nikdy pořádně plavat a jezdit na kole vůbec ne! Teď mě to štve, že na kole jezdí i metrákové dámy a já ne. Ale prostě to nešlo, neumím si představit udržet se na něčem tak vysokém. Vybíjenou ve škole jsem přetrpěla a chtěla jsem aby mě co nejdřív vybili a aby to moc nebolelo, ani pravidla jsem pořádně nechápala. Jako malá jsem se dívala na tříkolky, koloběžky a čluny docela bez nadšení, spíš ustrašeně. Zato jsem moc ráda malovala, později vymýšlela básničky a písničky. Prostě někdo je takový smiřte se s tím, přečtěte si Cirkus Himberto, tam se dvěma cirkusákům narodil matematik, který se zvířat spíše bál.
pavlina: viď, taky si říkám, úplně ho vidím někde v koutku....
nejdříve bych s klukem zašla za dr, zda nemá nějakou srdeční vad, nebo není chudokrevný....pokud je zdravý, tak není žádný pecivál, ale prostě má jinou letoru...proč ho nutit do sportu, když by rád dělal něco jiného? samozřejmě, ven chodit musí, jak to níže píše Křeček
dcera má dceru 14 a kluka 7...taky je vždy problém...tak to někdy řešíme tak, že si jedno dítě vezmeme my...
nešel by malý třeba raději s dědou do musea? nebo do divadla?
doufám, že tatínek nežertoval před synem
, aby mu v hlavičce neuvízlo ještě podezření, že není váš
ach jo - chudák kluk.
my jsme nastěstí úúúplně prumerní - a přesne, jak psala sallie (0:18) od té doby, co máme deti, se to co deláme společně dělá tak, aby to deti bavilo a zvládly to - i když jsem lyžovávala celý dny , ted je to jen do tý doby dokud to baví deti - i kdyby to mela být jen hodina. moc ani nechápu lidi , kteří "prdnou" batole do croozeru a jedou na celodenní cyklistický výlet
.JPG)
Jo a zkoušeli jste vůbec normální dětské hřiště? nějaké ty lanové prolízačky, nebo jen obyčejnou houpačku, klouzačku.....ještě jsem neslyšela, že tohle by nějaké dítě nebavilo.
Co se týče pohybu, tak choďte pěšky do školky/školy, cestou domů to vezměte přes nějaký park (jestli jste z města), za odměnu se stavte na zmrzku.... a až se půjdete věnovat vrcholovému sportování, dejte ho do nějakého toho výtvarného či podobného kroužku.
Nebuďte otrávení, buďte rádi.
Já bych byla moc ráda, kdyby si dcery aspoň na chvíli sedly, pěkně si kreslily a nebouraly barák 
Mamina6: Děkuju 
Mám štěstí, že mi to život tisíckrát vynahradil na manželovi a synátorovi 
Když tak o tom přemýšlím, tak od okamžiku, kdy si člověk pořídí děti, se jim musí přizpůsobovat a brát to jako nepříjemné omezování je sobecké. Miminu byste snad nevyčítali , že kvůli kojení nemůžete do divadla, pokud nemáte hlídání, tak si prostě musíte odříct spoustu věcí kam dítě vzít nemůžete apod. Tohle dělají rodiče přirozeně a nijak s e nad tím nazamýšlí.
Vy čekáte, až syn bude už už honem velký a tyhle nepříjemné povinnosti skončí, přestanou vás obtěžovat a budete si moct zase užívat po svém.
Vy nemáte smůlu, že máte líného syna, ale neuvěřitelné štěstí, že máte dceru, která je ochotna dělat tohle všechno s vámi už v tak nízkém věku. Váš syn , to je dítě, které má doma většina jiných rodin, tj. takové, na které je potřeba brát ohled při všech rodiných aktivitách a omezit sebe a to nejspíš do doby, než se začne osamostatňovat a chodit sám někam s kamarády.
Čím dřív se s tím smíříte, a budete mít snahu vymyslet, jak co nejpříjemněji strávit společný času , aby to vyhovovalo aspoň trochu všem místo snahy převychovat malého nemožného lenocha, tím líp pro všechny.
Určitě by mělo být možné synovi vysvětlit, že nemůže sedět celý dne doma, měl by chodit ven , aby byl zdravý apod. , ale jestli si tam chce jen tak běhat, stavět z písku a sbírat kamínky, to už nechte na něm. Má to úplně stejnou hodnotu jako když dcera ujde deset kilometrů.
dát synovi pastelky, aby třeba ten hrad...
nečetla jsem všechny příspěvky, ale co třeba vyrazit někam na hory, nebo na hrad a tam synovi pastelky aby něco ten hrad nebo krajinku nakreslil, zatímco vy si budete s dcerou např házet míčem.
Klekí: To je možné, že před synem nepoužívají až takhle drsná slova, ale někde v nich to hlodá a to dítě to vycítí. I bez drsných slov pozná, že maminku mrzí, že nemůže KVŮLI NĚMU na výlet a že táta je zklamaný, že ho nebaví hrát si s míčem. Vyjádření jako "kýžená změna", "pecivál" nebo "ignorant" sice možná nejsou vyřčena, ale postoj rodičů vyjadřují celkem jasně a ten se musí projevit i jinak než slovně. Aspoň občas. A dítě si velice dobře zapamatuje každou takovou situaci a dost možná líp nž spousty těch pro něj pozitivních. Tohle chce prostě změnit přístup od základu a hlavně pochopit, že i jiné zájmy mají stejnou hodnotu jako ten jejich (sport), tedy že nelze očekávat, že se syn "spraví" - spravit se může něco, co je špatně. On přece není špatně!
Hlavně nesrovnávejte ! Osmiletá dívenka a pětiletý kluk se srovnávat nedají. Vždycky to pro toho mladšího dopadne v jeho neprospěch. Začne na toho "úspěšnějšího" žárlit, a to vede jen k problémům.
Nakonec si hledá naprosto odlišné aktivity (viz kreslení), ve kterých může oproti sportovně založenému sourozenci zazářit.
Podporujte syna v tom co mu je vlastni a co mu jde... na co ma talent... jak by se ti libilo, kdyby si jako mala, sportu dychtiva byla prihlasena na sborovy zpev, klavir a fletnu? A rodice by pak o tobe rikali, ze jsi proste lina a neochotna cvicit na nastroje a ze (oooo ty hruuuuzo) radeji jdes na turu, kdyz pritom cela rodina muziciruje... nic moc pocit, co... trochu empatie a pochopeni by ten kluk zaslouzil... proste ho nepredelavejte a podporujte...
A o tom jak vyresit vylety atd. toho uz tady bylo napsano dost...
