Náš syn je pecivál
Řešíme v naší rodině docela zapeklitou záležitost. Máme dvě děti – osmiletou dceru a pětiletého syna. A právě on nám dělá trochu starosti, vypadá to totiž, že se „jablíčko zakutálelo hodně daleko od stromu“.
S manželem jsme oba náruživí sportovci. Před lety jsme se poznali na horách a okamžitě si padli do oka. Do té doby jsem měla problém najít si partnera, který by zvládal moje tempo. Od malička jsem byla totiž jako pytel blech, a tak mne rodiče přihlásili postupně do několika sportovních oddílů. Dělala jsem gymnastiku, atletiku, plavání, později tenis a basketbal. V zimě samozřejmě lyžování. Všechno mě bavilo a zůstalo mi to až do dospělosti.
Nedokázala jsem si představit víkend doma u televize, pořád jsem něco plánovala, musela se hýbat. Žádný z kluků, se kterými jsem chodila, to nevydržel. Většinou se shodili na tom, že jsem sice fajn holka, ale tak trochu cvok.
Až když jsem poznala manžela, bylo mi jasné, že je to konečně ten pravý. Do sportu je stejný blázen jako já, a i když máme každý i své vlastní aktivity, hodně jich podnikáme společně. Když se narodila dcera, tak sotva malinko povyrostla, všude jsme ji brali s sebou. Díky tomu se brzy naučila lyžovat, plavat, už v předškolním věku zvládala dlouhé túry. Baví ji to stejně jako nás a nadšeně chodí na gymnastiku, kde se projevuje jako velice talentovaná.
Po narození syna jsme vše praktikovali stejně jako u dcery. Od útlého dětství s námi v krosničce trávil téměř veškeré aktivity. Bohužel, jeho sportovní nadšení je skoro nulové. Od malička kňoural, že ho bolí nožičky, když si s ním manžel hrál s míčem, tvářil se znechuceně a otráveně. Usoudili jsme, že je jiný a potřebuje více času, hlavně nám bylo jasné, že nic nesmíme lámat přes koleno.
Jenže kýžená změna, ve kterou jsme doufali, nepřichází, a my už z toho začínáme být docela otrávení. Syn je totiž absolutní sportovní antitalent a ignorant. Jeho zájmy, pokud se to dá v takhle útlém věku rozpoznat, se ubírají spíše humanitním směrem a nejraději ze všeho kreslí. A moc hezky, to musíme uznat, ač nechápeme, po kom z nás to má. Když ho však chceme dostat na společný výlet, do bazénu apod., je nešťastný a tyto akce vyloženě přetrpí.
Manžel už dokonce žertoval, že kdo ví, s kým jsem si ho upletla, protože náš synek je opravdu jako úplně z jiného hnízda. Milujeme ho, nechceme ho nutit k něčemu, co je mu bytostně protivné, ale moc nás to mrzí, protože tím vlastně narušuje dosud zaběhaný styl naší rodiny. Vypadá to tak, že se vlastně tři stejně naladění lidé podřizují jednomu. To se dá vydržet občas, ale natrvalo by to byla muka.
Máte někdo zkušenost s takovým peciválem, kterému je zatěžko hnout zadkem a trochu se hýbat? Měli bychom syna do sportování trochu víc nutit? Zatím jsme spíš hodně benevolentní ze strachu, abychom mu to nezprotivili ještě víc. Ale netušíme, jestli je tenhle přístup správný, připadá nám, že ho v tom lenošení vlastně podporujeme, navíc na náš vlastní úkor.
21.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 71 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Náš syn je pecivál
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sofffie: 
to je mi líto
Souhlasím s názory kominice, Oty, Kadly a Kassy, lépe bych to nenapsala. 
Jo, já jsem taky pecivál. To ale není v naší rodině problém. Já se celý život cítím "nepřijatá" matkou, protože nejsem intelektuálka, nemám vysokou školu, jako týnejdžr jsem nečetla Kafku, ale Harlekýnky, a miluju trhákové spíše polopatické filmy místo hodnotných dramat o holocaustu.
Vždycky jsem cítila, jak mnou za to pohrdá. Nedělejte to taky!!! Pro jeho sebevědomí a další život to může mít hodně nepříjemné důsledky... 
Chudák, má zakódované, že sportovec nebude a vy ho z něj chcete udělat. Tak když spíš raději maluje, kupte mu barvičky, vyrazte někam za město a ať si maluje podzimní listí...třebas. Pro nesportovce jsou ti zapálení šílenci nepochopitelní. Jsem taky taková, pro mě je přitažlivá třeba cyklistika, jen nesnáším hromadné výlety. Musí to být pohodové, pomaličku, zastávky, cíl třeba pivo...
Já tady spíš vždycky jen čtu, ale jednoho jsem si všimla pokaždé, proč tu nikdy nenapíše komentář autor článku, proč jakoby nediskutuje, neobhajuje se atd ????
Jinak souhlasím s tím níže psaným, bacha aby klučina nakonec nebyl chudák, je prima, že přemýšlíte jestli je Váš přístup dobrý, ale aby u toho neskončilo i činy by to chtělo. Mám děti tři, 13-ti letou holčinu a čtyřletá dvojčata. Starší dcera do sportu moc hr není, pak jsou holčinka a klouček, a holčička se kopií své starří sestřičky a syn je šíleně akčí, tak se s mužem prostě u dětí vystřídáme, já těď pojedu s malým na víkend ke kamarádce, on zůstane s holkama doma, pak něco společně,pak třeba divadlo se všemi a pak třeba zase muž s malým někam. Co jediné syna nebaví je klasická chuze, prostě výšlap někam, to je otrávený, kňourá atd, v okamžiku kdy se z výšlapu stane závod je úplně vyměněný . Ovšem já už dostávám infakrt a potřebuji kyslíkovou masku 
Pavlíno, já bych mohla vyprávět, jak se cítí "pecivál" mezi "olympioniky".
Moji rodiče byli velice akční, moje starší sestra sportovně nadaná. Aby se naše rodina realizovala, vedli rodiče turistický a sportovní oddíl ve třídě mé sestry. Mě, o 5 let mladší, pochopitelně všude vláčeli sebou. Byla jsem mrně, a těm starším dětem jsem nestačila. Už v kočárku mě rodiče nechávali dole pod sjezdovkou, a vždycky když dojeli se starší sestrou dolů, tak na mě koukli, pohoupali, dali sváču. Ve třech letech jsem dostala první lyže. Nenáviděla jsem je, protože jsem ostatním nestačila. Vždycky když jsem dorazila na rozcestí, kde na mě čekali a v pohodě svačili, hned se jelo dál. Jednou jsem si schovala lyžařskou botu, abych s nimi nemusela na túru. Když se bota později našla schovaná v kotelně, dostala jsem výprask, že lžu a podvádím.
Pak měla maminka těžkou autonehodu, a všechno sportování naráz skončilo. To mi bylo osm. Seděla jsem celé dny u její postele, četla jí a snažila se jí pomáhat. Tatínek byl v práci, sestra "mladší reprezentantka" v gymnastice, věčně na tréninku.
Teprve pak jsme k sobě našly tu správnou cestu, a maminka ocenila "pecivála".
Nesnaž se synka měnit k obrazu svému. Nikdy nevíš, jak se život vyvine, a kdo Ti bude jednou oporou.
No určitě ideální to je, když celá rodina dělá totéž, ale málokdy se to stane. Můj otec měl představu, že budeme celá rodina hrát. Od mala jsme s bráchem lítali po hudebních školách a trpěli. Otec byl nějšťastnější, když jsme hráli všichni společně. Dnes se tomu smějeme. Já jsem se dala na sport a brácha spíš domácí kutil, ferda mravenec práce všeho druhu. Děti navést na určité koníčky, zájmy je potřeba, ale nenutit. Na druhou stranu, naučit pětileté dítě plavat, jezdit na kole atd., no to je snad i povinnost rodičů. Ono v dnešní době někteří malí géniové mají potřebu sedět celý den u počítače. No a to je taky špatně.
V 5ti letech napsat, že je mé dítě pecivál???? Mno, nevím, mylsela jsem si původně, že píše matka 40ti letého syna a né 5ti letého
Každé dítě je jiné, některé je sporotvní, jiné je na dramatičnost, jiné jen u omalovánek atd.....ale jedno mají společné!!! Jsou takhle šťastné!!!
Proč nutíte "NĚCO", co sám nechce?? O n je váš syn a nemůže od vás utéct, jak tu někdo již psal....
Naprosto souhlasím s Oto, vystihl to na výbornou..buďte rádi za to, jaký je, je to VAŠE DÍTĚ!!!!! pane bože........
.JPG)
Já bych v Pavlíně až takového krkouna neviděla...ono je rozdíl jestli kluk odmítá chodit vrcholovky (pak je to samozřejmě blbost ho do PŘEHNANÝCH výkonů nutit), ale aby odmítal a dělal fory při jakékoli aktivitě mimo domov, tak to už je na pováženou jestli je to v pořádku...sama sem tohle zažila s mladší sestrou, opravdu scény kdykoli se musela pohnout (ve smyslu ujít od auta k bráně hradu protože musela po svých) a teď v dospělosti dost lituje o co všechno se svou leností připravila...záleží fakt jak moc intenzivní ty "sporty" jsou...
.jpeg)
Nevím, proč člověk hledá problémy tam,kde nejsou. A až když přijdou skutečné problémy teprve si uvědomí,že byl vlastně šťastný.
Jaký lenošení? Že si kluk rád maluje nebo listuje v knížkách znamená, že je lenoch? Ne, jen je nesportovní, a na to má právo! Chápu, že když vás tři baví jeden způsob zábavy a čtvrtej (navíc pětiletý dítě) to vidí jinak, může být vymejšlení programu na víkend trochu problém. Řešení ale určitě není, abyste se v synovi snažili ze všech sil "najít" vztah ke sportu. Tím ho jen otrávíte. Říká se ve zdravém těle zdravý duch, tak zapojte ducha a vymyslete něco, co bude vyhovovat všem. Třeba půjdete na procházku do lesa a syn pak bude mít za úkol namalovat sérii obrázků, co jste všechno viděli... Nebo tak něco 
Vím, vy jste chtěla slyšet, jaká jste bezvadná sportovní rodina, ale ono všeho moc škodí a může to hraničit až s fanatismem. Nechci řešit otázku toho co je normální.
Ale pokud si pečlivě pročtete všechny příspěvky, bude vám snad jasno. BUďte rádi,že máte zdravé dítě a podporujte ho v tom co má rád. Dost dobře to napsal Ota.
Možná jednou bude váš syn vědec nebo malíř a bude na něj hrdá,možná víc než na dceru,která sice bude běhat po horách,ale bude třeba 2x rozvedená,protože nebude moct najít stejného fanatika jako je sama. 
Mějte ho rádi jaký je, je váš a nevnucujte mu váš život,má a bude mít svůj.
Každý člověk je osobnost a děti jsou živé bytosti se svými potřebami a ne loutky v rukou rodičů.
Moc vám celé rodině přeji, aby vám to došlo co nejdříve a začali jste se podle toho chovat. Soužití více lidí je vždycky kompromis. 
Pavlíno, píšete: žádný kluk se který jsem chodila, to nevydržel. Tito kluci měli šanci vás opustit, ale syn to udělat nemůže. Nechtěla bych být vašim synem. Magoři rodiče, kteří mají jenom sport a nic ostatního nevidí.
.jpg)
Bože, děkuji za to žes mi nadělil normální matku. Představa, že by mě, absolutního knihomola a "pecivála" chtěla honit po hřišti nebo hnát po kopcích- to by mě odrovnalo.
Sport mě chytil až mnohem později než v pěti letech. Musím uznat že mě i celkem rychle sportovní euforie opustila
Mám dvě děti - holka byla jako malá rarach. Neposeděla, věčně někde hopsala, jako maličkej cvrček hrála s chlapama fotbal a byla schopná do padnutí lítat po hřišti. Kluk byl postaven do brány a jeho tým dostal za poločas 24 gólů protože synek koukal na ptáčky a pozoroval motýlky. Sport šel absolutně mimo něj. Rok se s rokem sešel a začal hrát volejbal a florbal. Dneska řádí na bruslích, na kole a je v jednom kole.
Ale i kdyby na sport prděl a vrtal se v knížkách nebo vyšíval tak je to jeho věc. Ať dělá co ho baví. Mám svoje děti ráda takové jaké jsou.
Taky jsem raději seděla doma u knížky než sportovala a mámě mě nutila,ale vždycky to dopadlo tak ,že jsem přestala chodit,pak to vzdala,mám dvě holky ,jedna je sportovní a druhá ač má talent nechce dělat sport ,jezdí na kole,chodí plavat,ale bez nucení a je to tak dobře,protože si sama řekne kdy chce kolo nebo bazén,a větší taky už žádný sport nedělá,jinak si mohou říct co chtějí dělat a fungujeme celkem v pohodě,nikdyjsme je nenutili a vždy se zeptali jestli to chtějí zkusit,když řekly ne tak ne,a o tom je rodina
já jen nechápu, když jste byla malá, rodiče vás přihlásili na váš milovaný sport, nikde nepíšete, že sami byli nadšenými sportovci, takže se oni přizpůsobili vám nebo spíš vymysleli kompromis, proč něco podobného neuděláte vy pro syna? Podle mě jste zodpovědní rodiče, protože se zabýváte talentem syna, řešíte jak postupovat dál, kdyby jste od základu byli krkavčí rodiče tak by jste jej tahali všude s sebou bez dalších diskuzí, jen mi připadáte unavení, zklamaní a zatím nesmíření se situací. Je mi sympatické, že se snažíte přemýšlet nad výchovou. Možná rodinná poradna by vám pomohla smířit se fakty a dala pár typů jak účiněji podporovat jeden druhého. Držím vám palečky.
