Sestra si ze mě udělala vrbu a já už to nezvládám
Začínám mít dost své věčně si stěžující a ublížené sestry. Mám pocit, že mne stahuje ke dnu a vysává ze mě všechnu energii.
Sestra je o skoro deset let starší než já. Jako děti jsme k sobě tím pádem moc blízko neměly, věkově jsme byly každá jinde. Až když mi bylo nějakých sedmnáct osmnáct, začala mě brát trochu víc na vědomí, ale to už byla vdaná a měla dítě. S manželem a rodinou se brzy odstěhovali na druhý konec republiky, a to doslova. Její muž byl Slovák, takže se přesunuli do Košic. To bylo v roce 1982. Od té doby byly naše kontakty velice sporadické, v podstatě jsme se za ta léta viděly jen několikrát.
Před rokem však došlo v sestřině životě k velké změně. Její manžel si našel mladší ženu a podal žádost o rozvod. Syn už je dospělý a žije v Německu, a tak se sestra rozhodla vrátit „domů“. Jak řekla, už neměla důvod tam zůstávat.
Tady si našla práci, pronajala maličkou garsonku a zdálo by se, že má všechny předpoklady začít v klidu žít. Co mi vyprávěla, její manželství bylo spíše očistcem a zůstávala v něm hlavně kvůli synovi.
Byla jsem ráda, že je sestra poblíž, a těšila se, že spolu navážeme hezký sourozenecký vztah. Rodiče nám již zemřeli a zůstaly jsme jen my dvě. Věřila jsem, že pouto, které mezi námi nikdy nebylo moc velké, dokážeme spolu vytvořit. Jenže věci se odvíjejí poněkud jiným směrem, než bych si představovala.
Sestra je sama. Veškeré přátelské vazby z minula jsou přetrhány a s těmi, se kterými se setkala, to nedopadlo nijak valně. Prý si nemají co říct. A tak se upnula na mne a na mou rodinu. Já jsem vdaná a mám tři děti od jedenácti do osmnácti let. Nejstarší syn bude příští rok maturovat, prostřední dcera teď nastupuje na střední školu. Máme poměrně velký dům, který jsme pořídili na hypotéku, a musíme se hodně ohánět, abychom všechno zvládli.
Moje sestra v nás našla svou náhradní rodinu, čemuž jsem zpočátku byla ráda. Postupem času to však přerostlo únosnou mez a citelně to zasahuje do našeho života. Nemine den, aby mi nezavolala a na něco nebo někoho si nestěžovala, několikrát v týdnu k nám chodí na návštěvu, prosedí u nás vždycky několik hodin, které se nesou v duchu jejích nekonečných monologů na téma jejího věčného ublíženectví a životního neštěstí. V práci ji prý šikanují mladší kolegyně, manžel od ní odešel k mladší, syn žije někde v tramtárii a ani jí nezavolá… Pořád dokola vypráví jak je chudinka nešťastná, jak jí každý jen ubližuje a zneužije a nikdy nezapomene dodat, že já jsem jediná, kdo jí zůstal a koho má. Často pláče, neusměje se, nezajímá se o nic a nikoho, jen o své problémy (i ty dávno minulé), ve kterých se stále dokola utápí.
Je to vysilující, manžel už je na ni alergický a vadí mu její časté návštěvy u nás. Naléhá na mne, abych tomu nějak učinila přítrž, abych to utnula. Má pravdu, vím to, sama jsem vyčerpaná do mrtě, tím víc, že vím, že to má dopad už i na náš manželský život. Ale nevím, jak mám sestře říct, že musí své návštěvy omezit. Cítím se za ni nějakým způsobem odpovědná, když vím, že jsem jediný člověk, který jí zůstal. Kdybych ji od sebe odehnala, strašně bych si to vyčítala, že jsem jí ublížila. Jenže když něco neudělám, hrozí kolaps v mé rodině. Nemá někdo z vás nějakou radu, jak z tohoto začarovaného kruhu ven?
30.7.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Sestra si ze mě udělala vrbu a já už to nezvládám
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
mám taky jednu takovou známou, jejíž přezdívka je "ublížená". Kdykoliv se setkáme, tak si na něco stěžuje, někdo jí ubližuje. To už není deprese, to je životní styl. Je taková, co ji znám - něco přes 20 let. Ale není to příbuzná, můžu se jí vyhnout. To asi u sestry dost dobře nejde, ale asi bych se s ní domluvila na setkávání a neutrální půdě, jak už tady radily ostatní. Cvičení, divadlo, možná i ta kavárna. A snažila se ji přimět, aby si našla nějaké koníčky. A k té knize o pozitivním myšlení bych přidala knihu "Miluj svůj život". Vždyť přece není možné se utápět jen v nářcích a výčitkách, to od ní všichni budou utíkat.
Něco podobného jsem zažila s maminkou, když se rodiče rozvedli. Byla jsem už dospělá, měla jsem pocit, že bych jí měla podržet a pomoct. Bydlíme v jiném městě, tak to bylo spíš telefonicky.
Jenže po čase už to začalo být taky neúnosné, dělalo se mi špatně od žaludku jen zazvonil telefon.
Stačilo, že jsem jí to jednou řekla, neuvědomovala si, jak to na mě působí. Ne, že by mě přestala úplně volat, ale neřešila už svoje problémy, bavily jsme se o dětech apod., i to jí pomáhalo a mně nijak nevadilo. Pak si našla si skupinu turistů, začala vyrážet každý týden na výlety, zapadla mezi ně a už to bylo podstatně lepší.
Navrhuju si o tom s ní nejdřív normálně promluvit, třeba jí to dojde. Ničit život vám asi nechce, jen na ni doma všechno padá a nenašla zatím jiné místo, kam by mohla chodit. A najít nějaké společné aktivity, které by jí pomohly a tobě nevadily nebo i prospěly, ta cukrárna, společné cvičení, plavání, divadlo, kino, vytáhnout ji někam kde by mohla narazit taky na jiné kamarádky.
Pokud syn nezavolá jí, může zavolat ona, ne? Chápu že nemá chuť poslouchat její nářky, ale pokud by je dokázala vynechat, třeba by se pak i on sám od sebe ozval.
Až pokud by tohle nepomohlo, můžeš udělat z manžela toho zlého (s jeho souhlasem), který si nepřeje, aby se u vás doma objevovala častěji než jednou do měsíce a máš toho doma dusno, to snad chápe, že se musíte vídat méně často a někde jinde.
jelítko: dneska poprve... predtim me to nezlobilo 
vždycky když to nahlásí chybu, tak se komentář stejně pak objeví. to jste si ještě nevšimly?
omlouvam se, hodne to blbne...hlasi to chyby a pak se to ukaze dvakrat...
souhlasim s Janinou+2 a Markyzou. Dela to na me dojem, ze potrebuje pomoc. Myslim, ze pokud jeste neni depresivni, je na dobre ceste a proto si myslim, ze zkusit to cviceni nebo neco co by ji bavilo a delat to spolu. Kdyby na tohle neslysela, tak asi ten psycholog, to uz muze zavanet depresi... a chce to cas, nez si zas udela dalsi zname a zaklimatizuje se, pak uz budes mit taky vic volna... 
Jinak jsem nekde cetla, ze kdyz je clovek po rozchodu, rozvodu atd. tak ze trva priblizne tretina doby trvani vztahu nez se clovek z toho uplne dostatne, tzn. kdyz vztah trval 9 let trva cca 3 roky, nez clovek to bude mit uplne za sebou. Takze rok, to je kratka doba na to, aby byla uplne za tim... zatim jeste truchli, potrebuje se dostat do faze nastvanosti, aby mohla dal...
souhlasim s Janinou+2 a Markyzou. Dela to na me dojem, ze potrebuje pomoc. Myslim, ze pokud jeste neni depresivni, je na dobre ceste a proto si myslim, ze zkusit to cviceni nebo neco co by ji bavilo a delat to spolu. Kdyby na tohle neslysela, tak asi ten psycholog, to uz muze zavanet depresi... a chce to cas, nez si zas udela dalsi zname a zaklimatizuje se, pak uz budes mit taky vic volna...
Jinak jsem nekde cetla, ze kdyz je clovek po rozchodu, rozvodu atd. tak ze trva priblizne tretina doby trvani vztahu nez se clovek z toho uplne dostatne, tzn. kdyz vztah trval 9 let trva cca 3 roky, nez clovek to bude mit uplne za sebou. Takze rok, to je kratka doba na to, aby byla uplne za tim... zatim jeste truchli, potrebuje se dostat do faze nastvanosti, aby mohla dal...
ja si myslim, ze se syn ozyva - tak nejak normalne - to jen rodicum vzdycky prijde, ze deti volaji malo a zvlast kdyz mama neni v pohode, tak ji pripada, ze na ni kaslou vsichni, vcetne syna.
Markýza: ten je rád, že se jí zbavil a má od ní pokoj
.jpg)
sharon: napsala bych synovi do Němeca, ano, měl by vědět, jak to s maminkou vypadá, ale to je tak asi všechno. Bez emocí, bez naznačování, bez keců o "obětování se".
*
no a to, že se syn ani neozve má asi nějaký důvod, ne? Většinou si za to rodiče můžou sami, jak se k nim děti v dospělosti chovají -- cos zasadil, to sklidíš.
.gif)
sharon: Tak takovyhle argument by mi máma řekla jednou a skončila by u mně!
Kečcy o obětování se pro děti nesnášim! Buď mně naši (máma) chtěli a měli mně, a tudíž se o mne postarali. Anebo mně teda neměli mít.
Obětování se neexistuje.
A představ si, syn třeba manažer v Německé firmě, v práci je od rána do večera, kolem samý Němci - no to by jí fakt pomohlo! To by možná pomohlo autorce článku, že se zbaví ségry......... to jo.
sharon: Tak takovyhle argument by mi máma řekla jednou a skončila by u mně!
Kečcy o obětování se pro děti nesnášim! Buď mně naši (máma) chtěli a měli mně, a tudíž se o mne postarali. Anebo mně teda neměli mít.
Obětování se neexistuje.
A představ si, syn třeba manažer v Německé firmě, v práci je od rána do večera, kolem samý Němci - no to by jí fakt pomohlo! To by možná pomohlo autorce článku, že se zbaví ségry......... to jo.
jasně jí naznačit, že ji chápeš, ale nemůže u tebe vysedávat furt. A dostat ji k psychologovi, musí se s tím začít vypořádávat a začít myslet pozitivně, sebelítosti už bylo dost. A neciť se u toho špatně, ona tě jen citově vydírá. Nejsi za ni zodpovědná.
.gif)
asi bych napsala synovi do Německa jak to s maminkou vypadá, ona se mu "obětovala" tak může snad udělat i on něco pro ní......vzít si jí k sobě, však tam nějakou práci najde a třeba i přítele.....
modroočka: souhlas 
