Náš syn je pecivál
Řešíme v naší rodině docela zapeklitou záležitost. Máme dvě děti – osmiletou dceru a pětiletého syna. A právě on nám dělá trochu starosti, vypadá to totiž, že se „jablíčko zakutálelo hodně daleko od stromu“.
S manželem jsme oba náruživí sportovci. Před lety jsme se poznali na horách a okamžitě si padli do oka. Do té doby jsem měla problém najít si partnera, který by zvládal moje tempo. Od malička jsem byla totiž jako pytel blech, a tak mne rodiče přihlásili postupně do několika sportovních oddílů. Dělala jsem gymnastiku, atletiku, plavání, později tenis a basketbal. V zimě samozřejmě lyžování. Všechno mě bavilo a zůstalo mi to až do dospělosti.
Nedokázala jsem si představit víkend doma u televize, pořád jsem něco plánovala, musela se hýbat. Žádný z kluků, se kterými jsem chodila, to nevydržel. Většinou se shodili na tom, že jsem sice fajn holka, ale tak trochu cvok.
Až když jsem poznala manžela, bylo mi jasné, že je to konečně ten pravý. Do sportu je stejný blázen jako já, a i když máme každý i své vlastní aktivity, hodně jich podnikáme společně. Když se narodila dcera, tak sotva malinko povyrostla, všude jsme ji brali s sebou. Díky tomu se brzy naučila lyžovat, plavat, už v předškolním věku zvládala dlouhé túry. Baví ji to stejně jako nás a nadšeně chodí na gymnastiku, kde se projevuje jako velice talentovaná.
Po narození syna jsme vše praktikovali stejně jako u dcery. Od útlého dětství s námi v krosničce trávil téměř veškeré aktivity. Bohužel, jeho sportovní nadšení je skoro nulové. Od malička kňoural, že ho bolí nožičky, když si s ním manžel hrál s míčem, tvářil se znechuceně a otráveně. Usoudili jsme, že je jiný a potřebuje více času, hlavně nám bylo jasné, že nic nesmíme lámat přes koleno.
Jenže kýžená změna, ve kterou jsme doufali, nepřichází, a my už z toho začínáme být docela otrávení. Syn je totiž absolutní sportovní antitalent a ignorant. Jeho zájmy, pokud se to dá v takhle útlém věku rozpoznat, se ubírají spíše humanitním směrem a nejraději ze všeho kreslí. A moc hezky, to musíme uznat, ač nechápeme, po kom z nás to má. Když ho však chceme dostat na společný výlet, do bazénu apod., je nešťastný a tyto akce vyloženě přetrpí.
Manžel už dokonce žertoval, že kdo ví, s kým jsem si ho upletla, protože náš synek je opravdu jako úplně z jiného hnízda. Milujeme ho, nechceme ho nutit k něčemu, co je mu bytostně protivné, ale moc nás to mrzí, protože tím vlastně narušuje dosud zaběhaný styl naší rodiny. Vypadá to tak, že se vlastně tři stejně naladění lidé podřizují jednomu. To se dá vydržet občas, ale natrvalo by to byla muka.
Máte někdo zkušenost s takovým peciválem, kterému je zatěžko hnout zadkem a trochu se hýbat? Měli bychom syna do sportování trochu víc nutit? Zatím jsme spíš hodně benevolentní ze strachu, abychom mu to nezprotivili ještě víc. Ale netušíme, jestli je tenhle přístup správný, připadá nám, že ho v tom lenošení vlastně podporujeme, navíc na náš vlastní úkor.
21.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 71 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Náš syn je pecivál
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kadla: souhlas. Ještě bych dodala, že bych nechtěla být "nepovedené" dítě těchto rodičů 
A ještě buďte oba dva s manželem rádi, že je kluk zdravý. Kdybyste měli postižené dítě, jak už tady někdo psal, co byste dělali? Přjde mně to od vás trochu sobecké, že se díváte jen na svůj sport a nerespektujete zájmy dítěte.U nás v rodině jsme se taky kvůli sportu nepřetrhli, ale nedá se říci, že bychom se nudili.
.jpg)
Paní Pavlíno, (trenérko) schválně jsem nečetl reakce abych ostal soptíkem první reakce...
Několik otázek :
1. je váš syn tlustý, nemotorný, nemocný nebo postižený ? Pokud si na každou otázku odpovíte ne, tak není co řešit.
2.je vaše dcera skutečně ze všeho sportu tak nadšená? Není to prostě jen hodná dcera, která rodičům dělá co jim na očích vidí? Zeptali jste se jí někdy na její vlastní názor ohledně mnohočetných aktivit? Jestli by třeba nekdy raději neseděla v nějakém kroužku a nemalovala si ?
3. Vy skutečně máte dojem, že v pěti letech věku je potřeba řešit jestli váš syn je pecivál? Je to proto, že nejede podle trénikového plánu ve smyslu dnes zítra pozítří multiaktivní, za pár let olympijská naděje a ve dvaceti zhrzený protože ho nevzali do reprezentace?
4. Napadlo vás nekdy, že každý člověk i človíček je jiný?Že hoši jsou o něco pomalejší ve vývinu, méně ochotní se podřizovat rodičům a že druhorozený se většinou vymezuje proti prvorozenému ?Tedy, že rád dělá přesný opak ?
5.Myslíte si, že když v pěti letech nadšeně nesportuje, že vymyslíte nějakou 100% bezpečnou metodu, která ho dotlačí kam chcete vy ? Aniž by dosmrtně zanevřel na pohyb ?
Nemyslím, že jste špatní rodiče,jen jste rodiče aktivističtí, rodiče kteří ze svého týmu chtějí mít tak trochu sportovní kolektiv.
Nemyslíte že by ho například spolužáci z 1-2-3 třídy nezatáhli do sportu tak nějak přirozeněji? Nějaké míčové hry, kombinovaný kroužek se spolužáky od všeho trochu?
Dejte mu himbajs čas... 
.gif)
Nedočetla jsem se nic o tom, jak se snažíte mu sport zpříjemnit. Můj manžel, jak v dětství, tak v dospělosti, ať se mi to líbí nebo ne, jede, pokud jde o výlety a akce zásadně na motivaci. Takže buď ho cíl cesty zajímá samotného a výlet sám vymyslel, nebo ho holt musím motivovat. A rozhodně odmítá výlety typu - dáme si jen dvacet kiláků, to už je pro něj mučení. Takže naše výlety jsou krátké, hodně se řídím tím, jestli ho to ještě baví nebo už ne. Ano, je to jak s malým dítětem, ale vy to máte lepší, u vás se problém týká malého dítěte, nebudete za takový magory jako já 
Zvážila bych řešení o víkendu - jeden den krátký výlet (s nějakou motivací, pokud ho zvládne bez kňourání), druhý den třeba dělený rodinný program - jednou vy se synem, podruhé táta se synem, anebo i bych třeba zkusila najít někoho, kdo by byl ochoten se mu věnovat co se týká kreslení a tak. Není to typické, ale proč by dítě nemohlo mít v neděli od tří soukromou lekci výtvarné výchovy? 
A pokud jde o jeho volný čas, snažila bych se mu ho nakombinovat kroužky humanitního typu s jedním kroužkem sportovním, ale rozhodně ne zaměřeným na výkonnost (takže něco v sokolu, domě dětí a tak).
Můj starší syn je spíš sportovní typ v rodině nesportovců, takže já spíš musím řešit opačný problém. A holt ho řeším tak, že to vypadá, že bude mít sportovní náplň 4x týdně a tu kulturní mu nenápadně budu podsouvat na rodinných výletech typu muzeum a podobně.
Nenuť ho provozovat nějaký sport, když nechce! Když něco podnikáte o víkendu, dejte ho třeba k babičce, jen ho nenuťte. Každý se nepotřebuje hýbat za každou cenu a sportovat do úmoru.Nechejte ho žít.
Představte si vás za několik let:budete staří,prolezlí nemocemi,budete rádi,že ujdete pár kroků...co budete pak dělat,když si teď myslíte,že jen sport a blbákování s lyžema a pití vody v bazénu je úžasné a ostatní projevy života jsou jen lenost??Zajímalo by mě,kolik máte asi doma knih a kolik jste jich přečetli...Chudák kluk,když mu nedopřejete stejné podmínky k rozvoji jeho schopností,jaké si sami dopřáváte.Znám také takové rodiče,sportovce,a jejich jediné dítě mořili odmala jen sportem,jinak se s ním moc nebabrali,ještě v 5 letech mluvil tak hrozně,že mu nebylo rozumět-to je neštvalo,ale že si chtěl stále kreslit ,to jim vadilo dost.Nyní si jde za svým a rodiče se zkrátka smířili s tím,že je jiný než oni.
Představte si, že byste se narodila např. matce švadleně, která by vás nutila šít na šicím stroji. A vy byste byla takhle sportovně založená.
Určitě byste trpěla a vzdorovala byste. A tak nenuťte syna do sportování.
Já taky nemám ráda sport, jsem spíš na to šití, vyrábění atd. Kdyby mě někdo nutil chodit každý víkend túry, tak jsem pěkně otrávená.
Trochu nechápu, proč syn musí být zrovna sportovec. To jste si pak měli nějaké větší dítko adoptovat, o němž by se už vědělo, že sport miluje. To je samozřejmě nadsázka.
Ale celkem mě článek nadzvedl. Jednou máte dítě, tak máte myslet trochu i na něho a ne jen pořád na sebe. Máte ho udělat šťastným a ne frustrujícím člověkem.
Zamyslete se nad sebou trochu a uvědomte si, že už nejste jenom vy a vaše dcera, ale že máte i syna.
.jpg)
Florencie: To bylo to, co mě popudilo a přimělo napsat podstatně ostřejší reakci, než mám ve zvyku. Paní Pavlína by měla použít psychologickou metodu "Obout se do cizích bot". Představit si, jak by se cítila ona, kdyby se se svým sportovním založením narodila v rodině "peciválů", jak ona tomu říká a oni z ní byli rozmrzelí, protože by se vymykala, snažili se ji přesvědčit, aby nebyla tak aktivní, a přestože by ji milovali, cítila by, že je jiná a že by byli nejraději, kdyby se změnila. Prostě ať si představí sama sebe na místě svého syna, v obrácené situaci. Jinak, jak jsem psala níže, já nesnáším sport, ale kdyby mě někdo označil za pecivála, pošlu ho někam, a hodně nahlas. Život může být naplněn spoustou zajímavých činností, sport a tělesný pohyb je jen jediná z nich. Já nesportuji a kromě vycházek do lesa, které mám opravdu ráda, nemusím ani tělesný pohyb. Ale volnou nemám ani chvilku. Mám zajímavou práci, k tomu vlastní kapelu, píšu knihu, skládám písně, zahradničím a můj život rozhodně není chudý. Chudý by byl, kdyby v něm byl jen ten sport.
Buďte rádi že je zdravý a talentovaný. Co na tom, že v jiné oblasti než Vy. Jak už napsala kat, přihlaste ho do různých kroužků- výtvarný, mladý technik atd. Hlavně ho nenuťte do sportu, jenom by se mu více zprotivil. Já jsem pecivál jako Váš syn. Když jsem byla na gymplu, tak otec rozhodl před plánovaným školním lyžákem, že prostě budu dobře lyžovat. Na jarní prázdniny mne vzali na hory, 2x denně jsem musela pravidelně na sjezdovku a naši ji celou tu dobu obcházeli, abych nezdrhla. Dodnes si pamatuji tu hroznou cca 0.5 km cestu od chaty, kdy jsem na rameni vláčela těžké dlouhé lyže (tehdy byl tredn výška člověka + vzpažení-fakt tak douhé lyže). Cítila jsem se jako vězeň. Ale na druhou stranu miluji plavání, k tomu mne nikdo nemusel nutit. Takže prosím synka k ničemu nenuťte.
Kompromis - jeden víkend doma a druhý na výletech.
Jinak brát své dítě jako pecivála a lenocha je fakt drsný 
Kadla: No já jsem možná idealista . Beru to tak, že se tady Pavlína vypovídala, ale jinak se nechová jak krkavec.
Mně to taky hrooozně mrzelo a trápilo, ale na 100% vím, že se to na malé neprojevilo. Je pravda, že jsem to nelámala, když to nešlo, tak to nešlo...
Zkoušela jsem, nabízela, chvíli počkala, pak zase....a teď to vypadá tak, že nás pošle s přehledem někam, my se posmějeme a já a syn vyrážíme a ona ,,medituje" .
Jinak jim taky držím pěsti a radím přijmout kluka takového jaký je 
Klekí: Ono to nemusí být vyřčené. Ale jestli rodina pojede podle modelu sportovní rodiny, bude si on za chvíli připadat buď nucený do pro něj nepříjemné činnosti, nebo vyčleněný z rodiny, protože je JINÝ.Myslím, že by si o tom měla paní Pavlína s manželem pohovořit a měli by se pokusi najít jiný způsobem fungování rodiny, který bude brát v úvahu (a podporovat) jiné založení jejich syna. Jinak si koledují o pořádné vztahové problémy do budoucna... Držím jim palce.
Teda já nemám slov
vy jste takový chudáci, musíte se podřizovat línému synovi..no bože...co kdyby byl nevyléčitelně nemocný,nebo postižený? Taky by vás omezoval.....šel by proto do ústavu? Jen proto že si rodiče nemůžou zasportovat.? No tak je jiný, sport ho nebaví...baví ho kreslit, tak ho nechte kreslit a vy si hopsejte kde chcete..Ještě víc mu to akorát zošklivíte....teda já mít takový rodiče tak se jdu oběsit.
Musíte ho prostě přijmout takový jaký je....budte rádi, že je zdravý...to totiž není výsada....dejte ho do lidušky a vy si v době kroužku jděte vyboxovat adrenalin do tělocvičny
Nebuďte na paní Pavlínu tak zlé. Já náhodou vím jaké to je těžké, smířit se s tím, že se vaše dítě vymyká všemu, co vy sama milujete.
Tady se nějak vyjádřila, ale nemyslím, že to říká před synem.
Naprosto chápu, že vás to mrzí a blbě se s tím smiřuje. Mám doma něco podobného. Starší syn je aktivní, sportovec, snášel od malinka všechno.
Dceru to nikdy nebavilo, nerada chodila i jen ven. Jinak se taky projevuje humanitně a je moc chytrá a šikovná.
Nechci strašit, ale u nás se to přes veškeré snahy moc nespravilo. Pár let jsem trpěla, teď prostě ona při našich sportovních aktivitách zůstává mimo. Na nějaký menší výlet ji vytáhnu a jinak to už neřeším. Je jiná, mám z ní radost i tak....Teď je jí 8 let, uvidíme, co bude dál???
