Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

evropka: proč? Jako že mě to čeká až příští rok?

Jarča*: jaru ty se mas

Miťulije: naprosto chápu tvoje obavy,ale kde je psáno ze praci nenajdes?jsi prototyp ideální pracovnice,mlada a děti už mit nebudeš...(teda moc bych ti alespoň jedno přála)hlavu vzhuru

Miťulije: Jsem taky sama a přišla jsem o práci v 53 letech - těžce za zenitem. Taky jsem měla hrůzu z toho, že nakonec skončím jako bezďák bez jakéhokoli příjmu. Ale nakonec se zadařilo a práci jsem po půlroce zuřivého hledání přece jen našla. Jen doufám, že už o ni nepřijdu, protože to, že jsem ji dostala, považuji ve svém věku za zázrak. Ale ve čtyřiceti přece jen jsou na novou práci větší naděje. Chce to myslet pozitivně, nikdy neztrácet naději. Hledej už teď, když víš, že do půl roku o práci stejně přijdeš. Určitě se zadaří!

Miťulije - 26.5.2014 9:10 neblázni! Řeš věci až nastanou, protože stresovat se něčím, co nemůžeš ovlivnit je k ničemu. Kdybys děvče věděla co já všechno musela vyřešit a nakonec nějak vyřešila i když ne na 100%, přesto se mi umírat nechce. Na světě je tak krásně

kimki - 26.5.2014 3:49

orinka - 26.5.2014 5:34
Bože na co chlapa?

Jejda, tak přesně tohle jsem řešila před půl rokem, a to nebyla padesátka, ale "jen" čtyřicítka. Celý život jsem byla sama, pak jsem na poslední chvíli potkala partnera, konečně jsem byla šťastná, a týden před těma čtyřicátýma narozeninama mi oznámil, že ode mě odchází za jinou. Taky mi v tu chvíli skončil svět. Byla to moje poslední šance mít rodinu, nebýt sama, a přišla jsem o ni. Teď už vím, že se s tím musím smířit. To už nějak zvládnu. Horší je spíš ten fakt, že když teď přijdu o práci (což mi fakticky hrozí, naše firma propouští a jsem jeden z posledních lidí, co se ještě drží, ale je to jen otázka max. půl roku, kdy půjdeme i my), těžko seženu jinou. Ze dvou platů se nějak vyžije, uskromní, ale z toho jednoho, resp. ani bez toho jednoho nezaplatím ani povinné poplatky. Mám z toho hrůzu. Nejen teď ale i do budoucna. Zatím jsem všechny problémy, starosti a zařizování zvládala sama, ale už mi taky dochází síly. Už se z toho nějak vzpamatovávám, prostě půjdu pod most nebo do azyláku, když to dopadne nejhůř, nebo budu na ulici žebrat nebo vybírat popelnice, nakonec co se může stát horšího a umřít nakonec musíme všichni. Tak už jen nějak přečkat tu zbývající dobu. Když to šlo doteď, půjde to nějak i potom .
Ale je fakt, že jsem v prvních chvílích hodně přemýšlela o tom, že bych vybrala všechny úspory, spoření, penzijko a podobné, co kde mám, a odjela na tu švýcarskou kliniku, kde dělají tu euthanázii na přání.

máša h.:
Díky tvému příspěvku se na tu svojí oslavu snad nakonec začnu těšit

Mně bude příští týden 55 a nějak je mi to jedno. Spíš bych už chtěla, aby mi bylo 62 a mohla jsem jít do důchodu. Jsem už nějaká opravdu unavená. Stárnutí jako takového se nebojím, já jsem nikdy nebyla žádná krasavice, takže mi tak moc nevadí, že mám vrásky, nadváhu, celulitidu, povolený obličej. Hlavně se bojím, abych nebyla nemocná nebo dokonce bezmocná. smrti se taky moc nebojím, rozhodně méně než v mládí. Říkám si, že jsem si docela užila života, děti jsem vychovala, vystudovaly, mají dobrou práci, jsou samostatní, takže své jsem si splnila, tak už můžu s čistým svědomím umřít. Jsem také rozvedená, už 8 let jsem sama a žádného chlapa už nechci. Nevadí mi, že jsem sama, naopak si neumím představit, že bych se měla kvůli někomu omezovat. S kamarádkami si užívám výlety, kávičky, dovolené, kulturu a jinak jsem ráda sama.
Padesátka pro mě nebyla žádným šokem, já měla největší depku na svoje osmnáctiny - bezstarostné dětství pryč, s nikým jsem nechodila a bála se, že zůstanu na ocet bez dětí, taky jsem nevěděla, co budu dělat po maturitě, měla jsem strach, že se nedostanu na VŠ a budu muset do práce a od té doby mě už nic jiného nečeká než nekonečné roky práce a starostí. Padesátka v mém životě nezměnila vůbec nic.

Je mi 56 a je mi to fuk

máša h.: to je nakonec správný přístup, když už se s věkem nedá nic dělat, tak se aspoň pobavit - ale jak říkám, člověk musí mít oslavy rád

Za mlada jsem měla starší kolegyni, která razila heslo, že život začíná v padesáti. Tenkrát jsem tomu nerozumněla, teď tvrdím, že život začíná až v důchodu. Pokud je člověk alespoň trochu zdravý, tak v důchodu může všechno a nemusí nic.
M. Chevalier kdysi řekl: La vie commence á soixant ans?! (Život začíná v šedesáti.) a můj profesor Nátr na Univerzitě třetího věku k tomu dodává: Pas du tout. Beaucoup plus tard! (Vůbec ne, mnohem později).

Marcelo, jestli tě oslava padesátky netěší, tak ji prostě nedělej, neříkej, že to ostatní nepochopí.
Můj manžel si na oslavy vůbec nepotrpí, loni měl 40, tak jsme mu jen s dcerami popřály a víc se to neřešilo.

já padesátku slavila na etapy několik měsíců... ukončily jsme to s kámoškama víkendovým lázeňským pobytem, dvě padesátnice a dvě šedesátnice... nařehtaly jsme se na rok dopředu... hláška víkendu (večer v kavárně na zahrádce): "koukej, tam půjčujou deky" ... "cože, dědky?"

Jo a ještě něco - nejsi cvok, že tě popadl splín. Je to normální. Můj muž se s padesátkou vyrovnával asi rok. Nejdůležitější je nechat si udělat preventivní prohlídky, hlídat si zdraví a nemrzoutit. Pro zdravého člověka je věk jen číslo, které se mění.