Náš syn je pecivál
Řešíme v naší rodině docela zapeklitou záležitost. Máme dvě děti – osmiletou dceru a pětiletého syna. A právě on nám dělá trochu starosti, vypadá to totiž, že se „jablíčko zakutálelo hodně daleko od stromu“.
S manželem jsme oba náruživí sportovci. Před lety jsme se poznali na horách a okamžitě si padli do oka. Do té doby jsem měla problém najít si partnera, který by zvládal moje tempo. Od malička jsem byla totiž jako pytel blech, a tak mne rodiče přihlásili postupně do několika sportovních oddílů. Dělala jsem gymnastiku, atletiku, plavání, později tenis a basketbal. V zimě samozřejmě lyžování. Všechno mě bavilo a zůstalo mi to až do dospělosti.
Nedokázala jsem si představit víkend doma u televize, pořád jsem něco plánovala, musela se hýbat. Žádný z kluků, se kterými jsem chodila, to nevydržel. Většinou se shodili na tom, že jsem sice fajn holka, ale tak trochu cvok.
Až když jsem poznala manžela, bylo mi jasné, že je to konečně ten pravý. Do sportu je stejný blázen jako já, a i když máme každý i své vlastní aktivity, hodně jich podnikáme společně. Když se narodila dcera, tak sotva malinko povyrostla, všude jsme ji brali s sebou. Díky tomu se brzy naučila lyžovat, plavat, už v předškolním věku zvládala dlouhé túry. Baví ji to stejně jako nás a nadšeně chodí na gymnastiku, kde se projevuje jako velice talentovaná.
Po narození syna jsme vše praktikovali stejně jako u dcery. Od útlého dětství s námi v krosničce trávil téměř veškeré aktivity. Bohužel, jeho sportovní nadšení je skoro nulové. Od malička kňoural, že ho bolí nožičky, když si s ním manžel hrál s míčem, tvářil se znechuceně a otráveně. Usoudili jsme, že je jiný a potřebuje více času, hlavně nám bylo jasné, že nic nesmíme lámat přes koleno.
Jenže kýžená změna, ve kterou jsme doufali, nepřichází, a my už z toho začínáme být docela otrávení. Syn je totiž absolutní sportovní antitalent a ignorant. Jeho zájmy, pokud se to dá v takhle útlém věku rozpoznat, se ubírají spíše humanitním směrem a nejraději ze všeho kreslí. A moc hezky, to musíme uznat, ač nechápeme, po kom z nás to má. Když ho však chceme dostat na společný výlet, do bazénu apod., je nešťastný a tyto akce vyloženě přetrpí.
Manžel už dokonce žertoval, že kdo ví, s kým jsem si ho upletla, protože náš synek je opravdu jako úplně z jiného hnízda. Milujeme ho, nechceme ho nutit k něčemu, co je mu bytostně protivné, ale moc nás to mrzí, protože tím vlastně narušuje dosud zaběhaný styl naší rodiny. Vypadá to tak, že se vlastně tři stejně naladění lidé podřizují jednomu. To se dá vydržet občas, ale natrvalo by to byla muka.
Máte někdo zkušenost s takovým peciválem, kterému je zatěžko hnout zadkem a trochu se hýbat? Měli bychom syna do sportování trochu víc nutit? Zatím jsme spíš hodně benevolentní ze strachu, abychom mu to nezprotivili ještě víc. Ale netušíme, jestli je tenhle přístup správný, připadá nám, že ho v tom lenošení vlastně podporujeme, navíc na náš vlastní úkor.
21.10.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 71 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Náš syn je pecivál
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Pavlíno, já jsem zase docela otrávená (vaše slova) z toho, co jsem si tu přečetla. Přístup podobný k tomu vašemu může být totiž zdrojem pořádných komplexů, jenom kvůli tomu, že kluk není dle vašeho rodinného založení. tak se prostě smiřte s tím, že nebude sportovec, ale třeba až vyroste, vystuduje vysokou školu nebo napíše knížku nebo bude dělat cokoli co jeho!! baví, ale hlavně ho do ničeho nenuťte. Držim palce 
.gif)
Tak ho vyměňte za přijatelnější model!
Tenhle článek, jak doufám, není myšlen vážně, ale jen jako popíchnutí. Já své děti miluju takové, jaké jsou.......no asi už to vyšlo z módy.
.jpg)
No, jste s manželem poněkud sobci. Oba. Každý člověk je přece jedinečná osobnost a nevím, proč by měl váš syn být k obrazu vašemu. Každý člověk má svůj vlastní soubor schopností a vlastností a každý rodič by měl osobnost svého dítěte podporovat. Vždyť to vaši rodinu obohacuje... A slova o "podřizování" mi přijdou hodně silná a hlavně nevhodná. Myslím, že musíte najít takový styl a rytmus života, aby si v tom každý člen rodiny našel to svoje a byl spokojený. Jinak se vám stane, že váš syn, jakmile mu bude 13 nebo 14, uteče s první partou flákačů, která mu dá pocit, že mezi nimi je žádoucí a nebudou po něm chtít, aby se přemáhal. Já jsem taky nesportovní typ a musím říci, že jsem rok a půl chodila s hodně sportovním mužem a bylo to utrpení. Pro nás oba.
nevím jestli jste fajn holka, ale cvok určitě.
je fajn, že chcete kluka dostat na vzduch, ale tahat ho sebou po všech čertech, když by si nejraději kreslil? a už i vidím jak mu předhazujete jeho snaživější a lepší sestřičku.
rozvíjejte kluka v tom, co ho baví a co dělá dobře a ne v tom, co chcete vy. buďte ráda, že se našel takhle brzy. a jestli chcete doma sportovní nadšence, tak si zadělejte na další 
, to se třeba "vyvede"
.jpg)
Jeho zájmy se ubírají spíše humanitním směrem a nejraději ze všeho kreslí. Když ho však chceme dostat na společný výlet, do bazénu apod., je nešťastný a tyto akce vyloženě přetrpí.
Já myslím, že tím je řečeno vše, Bavilo by vás, kdyby vás někdo nutil sedět na zadku a kreslit ?
Svěřila bych ho občas babičce nebo nějaké kamarádce a vyrazila na výlet bez něho. Vy jste jací jste, vyhovuje vám to, ale jeho tím můžete týrat - JE PROSTĚ JINÝ
Pokud vidíte syna jako sportovního antitalenta, ignoranta a ukňouraného lenocha, tak se on bude přesně takhle chovat. 
Děti se totiž vidí skrz oči rodičů a pokud si rodiče dítě zaškatulkují jako líného ufňukance, který snad není ani jejich příbuzný, to dítě se bude podvědomě snažit naplnit obraz jaký o něm rodiče mají.
Zkuste se vymotat z tohodle naplňování představ a neustálého hodnocení synových sportovních kvalit a dejte mu šanci aby byl tím čím je. Třeba vás překvapí a nakonec s váma sportovat začne...ale po svém.
.JPG){kind=avatar}
Kassy: 
Je to tak, styl středoškolského učitele tělocviku odradí od pohybu každého, kdo má i jiné zájmy, než někam chodit, jezdit, mrskat s sebou.
Přeci není nikde dáno, že syn musí sdílet vaše zájmy.... jak sama píšete je spíše intelektuálního zaměření. Nechápu z čeho jste tak nešťastní? Hlavně, že je přeci zdravý, každý zákonitě nemusí být fanda do sportu, jsou i jiné koníčky, vy v něm chcete vidět nastavené své zrcadlo, ale tak to holt v životě pokaždé nechodí, hlavně ho nechte žít a nenuťte ho, Buď tomu přijde na chuť později mezi dětmi, nebo prostě žádný sportovec nikdy nebude a hotovo.
Jemu není za těžko, jeho to prostě nebaví. Je holt asi směrovaný jinak. To ale v žádném případě není jeho vina nebo chyba, tak k tomu tak nepřistupujte. Je jasné, že podřizovat se mu ve všem je pro vás nepříjemné, byla by to razantní změna stylu, na který jste zvyklí vy i dcera. Ale syn taky patří k vám do rodiny, ne? Tak zkuste hledat kompromis. Třeba výlet s překvapením, místo dvacetikilometrové štreky jen pár kilometrů s návštěvou nějakého hradu nebo tak něco. A pokuste se nahlédnout taky do synova světa. Navrhněte mu třeba, že když s vámi v sobotu půjde na výlet, v neděli si společně uděláte tvořivý den a budete spolu něco malovat nebo vyrábět. Asi se občas budete muset překonat a něco, co vás baví si odříct nebo dělat něco, co vás moc nebere. Ale s tím jste snad museli počítat, když jste si "pletli" ty děti. Nebo jste mysleli, že si je upletete jako svetr přesně podle vzoru? Každý člověk je osobnost, tak ji v synovi nelámejte už v takhle útlém věku. Jestli to takhle potáhnete dál, bude mít brzo pocit, že se nepovedl, že je je špatný a že ho nemáte rádi. Bude se ve vlastní rodině cítit nechtěný a odstrčený a jeho sebevědomí bude pod bodem mrazu. To byste chtěli?
Vy jste dosud byli zřejmě hodně jednostranně zaměření, tak to berte jako impuls k tomu, začít objevovat i jiné, nové krásy života. Koneckonců nikdo vám nebrání jednou za čas "odložit" děti třeba k babičce a udělat si sportovní víkend jen ve dvou, prospěje to i vašemu vztahu. Nebo můžete odložit jen syna a dceru vzít s sebou, pokud ji to baví, ale synovi to nesmíte podat tak, že nejede, protože je líný, ale že víte, že ho to nebaví a že u babičky se bude mít líp. A přístí víkend udělat program, ve kterém bude hrát prim on, aby neměl pocit odstrčenosti. Holt jste rodina a syn je jednou jaký je, musíte se naučit to tak brát a trochu ustoupit.
no já teda nevím jak váš syn, ale naše děti v krosničce vydržely chvíli... abych je nutně vláčela úplně všude, to mi nepřijde přínosné pro ani jednu stranu. Podobně dlouhé túry. Jo, asi to ujdou - ale má cenu dělat něco z čeho budou akorát otrávený?
Když jdeme na túru s dětma, tak je to túra PRO DĚTI. Tj. ne dvacet kilometrů po horách, ale třeba jen pět šest - a vybíráme túry, které jsou zajímavé pro děti - kolem potoka, přes lávky, přes kameny, jeskyní, s piknikem na nějakém zajímavém místě... a holt nepodáme takové sportovní výkony a hazíme kamínky do jezera.
A pokud mám těžké pnutí podávat sportovní výkony, tak je podávám sama nebo s podobně starými lidmi a děti nechám babičce / manželovi atd....
A MMCH - jeslti i před synkem používáte výrazy "je mu zatěžko hnout zadkem" a "lenošení" atd... tak se mu nedivím, že stávkuje....
Vždyť je mu pět, dejte mu čas. A hlavně mu nedávejte najevo, že vám to vadí, že je divný a nehodí se k vám do rodiny, nebo v něm ještě vypěstujete komplexy. Pokud opravdu nebude mít zájem o sport, tak z jeho pohledu budete divní vy.
Mám doma něco podobného, starší syn nadšeně sportuje, od malička chodil pěšky na dlouhé výlety bez protestů, dcera pohyb nesnáší a odmítá jakékoli sportovní kroužky.
V první třídě byla rozčilená, že mají dvakrát týdně tělocvik a byla rozhodnutá jít na ministerstvo a domluvit se tam, aby tělocvik zrušili.
Zato ale krásně kreslí, píše příběhy, má úžasnou fantazii, nemá cenu se ji snažit předělat, ale spíš rozvíjet to, co má zájem a nenápadně podstrčit třeb a i ten sport, aby si nevšimla.
Nejde to ta, aby s e pořád někdo přizpůsoboval, ale musíte najít kompromis. Něco syna určitě bavit bude. Můžete uspořádat v lese bojovku, děti budou plnit úkoly a při tom nenápadně ujdou několik kilometrů s cílem třeba v cukrárně.
Na horách budete půl dne lyžovat a půl dne třeba stavět hrad ze sněhu. To, co dělá dcera ráda, k tomu bude syn potřebovat nějakou dodatečnou motivaci.
Ale všechno může být ještě úplně jinak, uvidíš.
