Sestra si ze mě udělala vrbu a já už to nezvládám
Začínám mít dost své věčně si stěžující a ublížené sestry. Mám pocit, že mne stahuje ke dnu a vysává ze mě všechnu energii.
Sestra je o skoro deset let starší než já. Jako děti jsme k sobě tím pádem moc blízko neměly, věkově jsme byly každá jinde. Až když mi bylo nějakých sedmnáct osmnáct, začala mě brát trochu víc na vědomí, ale to už byla vdaná a měla dítě. S manželem a rodinou se brzy odstěhovali na druhý konec republiky, a to doslova. Její muž byl Slovák, takže se přesunuli do Košic. To bylo v roce 1982. Od té doby byly naše kontakty velice sporadické, v podstatě jsme se za ta léta viděly jen několikrát.
Před rokem však došlo v sestřině životě k velké změně. Její manžel si našel mladší ženu a podal žádost o rozvod. Syn už je dospělý a žije v Německu, a tak se sestra rozhodla vrátit „domů“. Jak řekla, už neměla důvod tam zůstávat.
Tady si našla práci, pronajala maličkou garsonku a zdálo by se, že má všechny předpoklady začít v klidu žít. Co mi vyprávěla, její manželství bylo spíše očistcem a zůstávala v něm hlavně kvůli synovi.
Byla jsem ráda, že je sestra poblíž, a těšila se, že spolu navážeme hezký sourozenecký vztah. Rodiče nám již zemřeli a zůstaly jsme jen my dvě. Věřila jsem, že pouto, které mezi námi nikdy nebylo moc velké, dokážeme spolu vytvořit. Jenže věci se odvíjejí poněkud jiným směrem, než bych si představovala.
Sestra je sama. Veškeré přátelské vazby z minula jsou přetrhány a s těmi, se kterými se setkala, to nedopadlo nijak valně. Prý si nemají co říct. A tak se upnula na mne a na mou rodinu. Já jsem vdaná a mám tři děti od jedenácti do osmnácti let. Nejstarší syn bude příští rok maturovat, prostřední dcera teď nastupuje na střední školu. Máme poměrně velký dům, který jsme pořídili na hypotéku, a musíme se hodně ohánět, abychom všechno zvládli.
Moje sestra v nás našla svou náhradní rodinu, čemuž jsem zpočátku byla ráda. Postupem času to však přerostlo únosnou mez a citelně to zasahuje do našeho života. Nemine den, aby mi nezavolala a na něco nebo někoho si nestěžovala, několikrát v týdnu k nám chodí na návštěvu, prosedí u nás vždycky několik hodin, které se nesou v duchu jejích nekonečných monologů na téma jejího věčného ublíženectví a životního neštěstí. V práci ji prý šikanují mladší kolegyně, manžel od ní odešel k mladší, syn žije někde v tramtárii a ani jí nezavolá… Pořád dokola vypráví jak je chudinka nešťastná, jak jí každý jen ubližuje a zneužije a nikdy nezapomene dodat, že já jsem jediná, kdo jí zůstal a koho má. Často pláče, neusměje se, nezajímá se o nic a nikoho, jen o své problémy (i ty dávno minulé), ve kterých se stále dokola utápí.
Je to vysilující, manžel už je na ni alergický a vadí mu její časté návštěvy u nás. Naléhá na mne, abych tomu nějak učinila přítrž, abych to utnula. Má pravdu, vím to, sama jsem vyčerpaná do mrtě, tím víc, že vím, že to má dopad už i na náš manželský život. Ale nevím, jak mám sestře říct, že musí své návštěvy omezit. Cítím se za ni nějakým způsobem odpovědná, když vím, že jsem jediný člověk, který jí zůstal. Kdybych ji od sebe odehnala, strašně bych si to vyčítala, že jsem jí ublížila. Jenže když něco neudělám, hrozí kolaps v mé rodině. Nemá někdo z vás nějakou radu, jak z tohoto začarovaného kruhu ven?
30.7.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 70 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Sestra si ze mě udělala vrbu a já už to nezvládám
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
psychologa a koníčky na ní
ruzenka: až teď čtu tvůj příspěvek a vidím, že je to dost podobné. Klika je, když se najde někdo blízký a je oporou.
já si pamatuju, že když jsem byla ve svízelné rodinné situaci - první manžel se velmi dobře "postaral" o moje trápení a nejistotu, jak jsem v podstatě neustále otravovala mamku tím, že jsem s ní pořád dokolečka mluvila o tom samém. Přitom mě pokaždé trpělivě vyslechla a nedala najevo, že ji připravuji o čas. Bylo to v té době opravdu východisko, jak se nezbláznit. Člověk může být jakkoliv silný, ale někdy to ze sebe potřebuje dostat - a jak jinak, než že to v sobě nedusí. Otázka ovšem je, jak dlouho tato doba trvá. Pokud je to přehnaně dlouho, pak už to asi normální není a chce to spíš lékaře než rodinu. Já bych to svedla na manžela: stačí přece jeden rozvod, sestra snad uzná, že nemůže ohrožovat vlastní sestře její manželství?
viem aké je to zvykať si na nové po rozvode, my sme sa rozišli počas tehotenstva, takže okrem toho že som nemala muža, musela som si zvykať na celkom nové situácie, môj život bol doslovne hore nohami...
veľmi mi pomohla moja rodina a kamaráti
...
s odstupom času si uvedomujem, že som bola niekedy aj otravná, že som im liezla na nervy, stále som mlela to isté dokola
...
od kamarátov som to nepočula, ale moja rodina mi to povedala, keď to už bolo neúnosné...
samozrejme, že sa ma to dotklo, ale aspoň ma to prebrala so sebaľútosti a snažila som sa nájsť si nejakú zábavu, aby som nemyslela na nešťastie...
moja sebaľútosť ale prichádza vo vlnách, takže sa s triedala s extrémne dobrou náladou..možno aj to bol dôvod nervového vypetia môjho okolia, nikdy nevedeli s akou náladou prídem
neboj sa povedať jej, ako sa cítiš a ako sa cíti tvoja rodina...aj keď je tvoja sestra nešťastná, neznamená to, že je nerozumná...len si neuvedomuje nakoľko zasahuje do vášho súkromia...možno to bude nepríjemné, ale úprimnosť je najlepšia cesta 
držím palce
.gif)
Janina+2: Přesně tohle mi napadlo. Navrhni sestře, že třeba jednou týdně místo kafe u vás půjdete na cvičení, zaplavit si apod. Manžel taky jistě unese spíš to, že jeden den zmizíte obě dvě, když pak bude mít třeba tři dny klid 
. A sestře klidně na férovku řekni, že je pro vaši rodinu neúnosné, aby k vám chodila Xxtýdně poklábosit o ničem. Že máte svůj život, máš svoji rodinu, svých problémů dost..
Mně tohle dělala máma. Jezdila bez ohlášení, sedla si ke kafi a drbala.. neúnosný!!!!!!!!!!!
Parkrát jsme se k vůli tomu pohádali, a teď je relativně klid. Jezdí 1 týdně, a to se dá vydržet 
.jpg)
Tvoje sestra je v hluboké depresi - tady pomůže jen psychiatr, v lepším případě psycholog. Ale jak ji tam dostat, to fakt neporadím, ty znáš sestru přece jen líp, třeba tě něco napadne. Ale to chce fakt odborníka. Pevné nervy.
.jpg)
Jelikož jsem si prošla rozvodem, tak bych to viděla trošku jinak... jak se píše, u sestry došlo ke změně před rokem, kdy si její manžel našel jinou ženu. Rok je poměrně krátká doba na to, aby se s tím vyrovnala a našla si nové přátele po přestěhování se. Místo vysedávání doma u kafe a poslouchání sestřiných nářků bych "obětovala" nějaký svůj čas a vytáhla bych sestru někam mezi lidi (nějaké cvičení pro ženské, břišní tance, joga, koncert, apod.), kde se může seznámit s novými kamarádkami, najít novou rovnováhu atd. Přijde mi, že sestra je typ, který se ve všem utápí a potřebuje to ze sebe dostat ven. Zkusila bych spíš najít cestu, jak jí pomoct a ne se na ni vykašlat. Jen vysedávání u kafe a poslouchání stížností ale viditelně cestou není.
Máš radši svoji rodinu nebo sestru?Já bych si vybrala rodinu a sestru bych poslala k odborníkovi přes nervy at ji vysvětlí její pesimistické a plačtivé nálady.Snad pak tvoje sestra bude nahlížet na svůj život radostněji,najde si i přátele, chce to jen trochu chtít a tobě a tvojí rodině dá klid.
především si uvědom, že neneseš žádný podíl na sestřině štěstí nebo neštěstí, je dospělá a , že je to sestra ... nechám bez komentáře. Jsi zodpovědná za svůj život a za své štěstí. Sestře bych koupila legitku do knihovny, permanentku do tělocvičny a pokud by to jen trochu zvládala tak psa nebo kočku (živého tvora je potřeba pečlivě uvážit) ... a řekla jí, že sice s ní soucítíš, ale její časté návštěvy ničí Tvé manželství, že ji máš ráda a sejdete se každou středu v 19hod v hospůdce xy .... Ber nebo nech být ... Nedokážeš vyhovět všem a uvaž všechno něco stojí a jestli jsi ochotná to dát ... Navíc uvaž jestli tím, že Tvé sestře takto štědře poskytujete azyl jestli ji ve skutečnosti neubližuješ, ona si našla nejsnažší cestu a místo aby měla prostor pro objevování nového světa tak je i ona sama svázána s vámi, zcela zbytečně ... motá se v kruhu, nedostává se jí nových podnětů. Nebylo by lepší jít na koncert, do divadla, přednášku, hodinu čehokoliv než spolu sedět doma?
Dej ji knížku "Síla pozitivního myšlení", nejlépe od Dr. Vincenta Pealea.
S manželem se domluv (aby Tě podržel) a řekni jí, že máte své povinnosti, on touží po klidu po náročném pracovním dnu, ne permanentní její vysedávání u Vás a stěžování si na celý svět.
Řekni, že chápeš její smutek, ale s takovou věčnou náladou si nové kamarády nezíská. Málokdo je zvědavý na trápení své i druhých, většina z nás chce mít svůj klid a úsměv na tváři.
A až budeš mít na ni čas, že ji zavoláš a něco si domluvíte... zatím musíš dohnat to, co jsi díky ní nezvládla.
A neboj se být otevřená. Je to přece sestra, tak Ti přesně rozumí.
Pokud na to půjdeš diplomaticky, tak to nikdy nebude chtít pochopit.
Jinak Tě upřímně lituji... kdysi jsem měla taky takovou pravidelnou každodenní návštěvu jedné "zakomplexované paní"... vydržela jsem týden. 
to je klasika...energetický upír
setkávat se jen po domluvě na neutrálním místě...jinak to nedopadne dobře
