Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Je mi skoro třicet, dva a půl roku chodím s přítelem, kterému je o dva roky víc. Oba máme poměrně náročné zaměstnání, kde trávíme hodně času, bydlíme každý ve svém bytě. On jej dostal od svých rodičů, já jsem si pořídila na hypotéku garsonku.
Dlouhou dobu nám to takto oběma vyhovovalo, ale u mne se za posledního půl roku něco změnilo. Cítím, že už by se náš vztah měl posunout někam dál. Přece jen je nám už docela dost let na to, abychom spolu jenom chodili jako studenti. Už dříve jsem se snažila na téma budoucnost občas navést řeč, ale přítel nikdy nebyl takovým rozhovorům nakloněn. Podle něj nebylo a není co řešit, přece nám to takto vyhovuje.
Jenže ono to tak vyhovuje jenom jemu. Já už chci něco víc. Společný život se vším všudy, rodinu, děti. On o tom ale nechce ani slyšet. Zatím, jak říká. Prý ještě nedozrál k touze po založení rodiny a život, jaký žije, mu maximálně vyhovuje. Otevřeně přiznal, že v současné době nemá potřebu pořizovat si děti a založit si na problémy s tím související.
Dost mne tím ranil. Nemyslím, že by na tom, že chci dítě, bylo něco nenormálního. A s kým jiným bych je měla mít než s mužem, s nímž máme již více než dva roky vztah? On na mne kouká, jako bych spadla z višně, vůbec nechápe, co najednou vyvádím, že nám přece takhle nic nechybí a je nám fajn. 
Mně to ale pro plnohodnotný život připadá málo. Ano, nestrádáme ani finančně ani jakkoli jinak, oba dva máme poměrně slušné příjmy, takže ani mně splácení hypotéky nečiní žádný problém a ještě si zvládnu našetřit na dovolenou a další aktivity. V tom, že bych ráda spojila naše životy společným bydlením a založením rodiny, skutečně není nějaká moje vypočítavost a snaha pověsit se mu na krk. V žádném případě. Já jen prostě chci jít někam dál, posunout se. Toužím po dítěti a vím, že roky mi přibývají. Není mým cílem si v životě jen užívat a nepřidělávat si starosti, jak nazývá pořízení dítěte on.
Je mi to moc líto. Mám dojem, že jsem ztratila dva roky života vedle někoho, kdo má na svou budoucnost diametrálně odlišné nahlížení než já. Mrzí mne, že jsem to nepoznala dřív, respektive že jsem signálům, které vysílal, nepřikládala větší význam.
Jsem docela v koncích. Mám ho ráda, je mi s ním fajn. Představa, že se s ním rozejdu, mi není příjemná. Ale stejně tak se nechci vzdát své touhy po dítěti. Pomalu mi dochází, že ten, s nímž jsem, mi tuto touhu nikdy nenaplní, a to z důvodu své vlastní pohodlnosti a sobeckosti. Ale možná se pletu a třeba ještě změní názor, jen potřebuje více času.
Nevím, co mám dělat. Rozejít se s ním radši hned a neztrácet čas planými nadějemi, nebo ještě počkat? Ale jak dlouho? Můžu tak ztratit další roky a on se nikam dál neposune. V pětatřiceti už pro mne bude možná pozdě. Navíc jak zjišťuji ve svém okolí, přístup k životu, který preferuje můj přítel, začíná být čím dál rozšířenější. Žít a užít, hlavně si „nezadat“ a nezkomplikovat si život něčím „tak nepříjemným“, jako je dítě.
23.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Já se cítím podvedená, on tvrdí, že nic neudělal
- Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
- Jsem hladová, nebo on je držgrešle?
Diskuse ke článku - Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Míšo, chápu Tvého přítele, že z Tebe teď musí být v rozpacích. 1,5 roku spolu chodíte a pak ti najednou začne na Vašem zaběhnutém životě vadit a půl roku se ho snažíš přesvědčit, že by to mělo být všechno jinak. 
Vždycky se mi zdálo šílené, že se v Čechách sestěhovávají lidé tak brzy, třeba už po pár týdnech chození.
Před pár lety jsem si prošla "seznamovacím" kolečkem, kdy mi bylo necelých 35, partnera jsem neměla a tak jsem začala brouzdat po rande.cz a seznamce.cz. Někteří chlapi tam hledali jen milenky, ale většina z nich byla férová, že o tom promluvili hned na začátku vztahu, tj. - chci s někým být, ale bydlet odděleně, chci svůj vlastní život, nestojím o to, žít v páru.
Předpokládám, že u Vás takovýto rozhovor také musel proběhnout, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že ti oddělené bydlení s člevěkem, se kterým chodíš přijde divné. Pokud u Vás neproběhl, tak jste asi oba zapomněli něco důležitého spolu probrat.
Spíš Tvůj článek na mě činí dojem, že Ty jsi také chtěla nezávazný (nebo méně vážný) vztah, ale teď se Ti to nějak zvrtlo. Ale zvrtlo se to u Tebe, Tvůj přítel (přítel ne, kluk se kterým randíš), v Tobě prostě tu matku svých dětí nevidí a nechce na Vašem vztahu nic něnit. Jako milenka a doprovod do společnosti jsi dobrá, ale pro život Tě nechce. Protože kdyby chtěl, tak už spolu alespoň rok a půl bydlíte. 
Hodně štěstí v hledání partnera pro život.
PS
Samozdřejmě, mohu se plést, neznám Tě, ale z informací, které jsi sem napsala, mi to tak vyplinulo.
.jpg)
Míšo, asi jste došli na rozcestí a každého láká jiný směr cesty.Tebe láká mít rodinu a děti, tvůj přítel by rád, aby věci zůstaly tak, jak jsou.Takže je to na tobě, jestli se přizpůsobíš a vydáš se na cestu s přítelem, nebo si půjdete oba svou cestou a každý zvlášť.Jenom ho, proboha, do ničeho nenuť, to by byl stejně začátek konce!
Míšo, asi jste došli na rozcestí a každého láká jiný směr cesty.Tebe láká mít rodinu a děti, tvůj přítel by rád, aby věci zůstaly tak, jak jsou.Takže je to na tobě, jestli se přizpůsobíš a vydáš se na cestu s přítelem, nebo si půjdete oba svou cestou a každý zvlášť.Jenom ho, proboha, do ničeho nenuť, to by byl stejně začátek konce!
.JPG){kind=avatar}
majucha: Ano, děti by neměly být jediný smysl života. Ale ani partnerství i za cenu potlačení vlastních tužeb by nemělo být jediným smyslem života. Když se mi nedařilo mít děti, tak jsem si uvědomila, že mám schopnost být šťastná za každých okolností - tedy ne tak jako " sluníčkoví lidé", ale tak obyčejně mít radost z toho, co můůžu mít a nedeptat se tím, co mít nemůžu. Není jediný způsob, jak prožít život. Škoda, že je tolik lidí, kteří mají potřebu druhým vnucovat svůj způsob jako jediný správný...
Riki: 
Bellana: ale oni spolu zili, nerozvedl se proto, ze za zenu mel Rusku, kterou by po rozvodu poslali zpatky do svazu.. a to kvuli synovi i ji nechtel. Meli svoje byty, ale zili spolu v te vile... kruci, si ted nevzpomenu,jak seto jemnovalo. Cetla jsem to v rozhovoru s ni.
No kdyby člověk bezdětný jednoho krásného dne dospěl k potřebě se o někoho starat, a na potomka už by bylo pozdě, tak je dnes plno možností. Může adoptovat dítě z Afriky nebo z Indie, pravda, na dálku, Může se stát dobrovolníkem a chodit do nemocnice na dětské oddělení číst dětem pohádky a dělat kašpárky. Může si půjčovat dítě z dětského domova, na víkendy a svátky, to dneska taky lze. Může dělat vedoucí na táborech všeho druhu. Může se stát rodičem v SOS vesničce a mít dětí 20. Může dělat hlídací babičku někomu, kdo vlastní babičku nemá. Může za úplatu hlídat děti asijských obchodníků... prostě realizovat touhu pečovat o něco malého roztomilého je možné. Jenom se nepřenesou ty vlastní geny. Ale zase myslet jenom na vlastní reprodukci je taky celkem dost sobecké, ne? 
Renee: Zdeněk Podskalský měl syna. Nevím, kdy začal jeho poměr s Jiřinou Jiráskovou (nemohu napsat, že spolu žili, když se spolu pouze scházeli), ale zemřel v roce 1993, tak to na těch třicet let moc nevidím. V době, kdy začal jeich poměr, jí bylo už dost přes třicet let, tak je vcelku pochopitelné, že už děti nechtěla, zvlášť ne v době normalizace, která na ni profesně dost dolehla.
mashanka: no ja jsem treba pouzila to slovo "nedozral", ale rozhodne jsem tim nemyslela, ze je nevyzralej (nedospelej). On proste nedozral k rozhodnuti, ze chce hnizdit s Misou. Coz na neho samozrejme nevrha vinu ci nenormalnost...
A s temi rozhovory o budoucnosti, muze se stat, ze kdyz mu bude polozena otazka "budes chtit mit deti" on nejspis rekne "jednou jo" a jeji dalsi otazku "casovy horizont neboli KDY je budes chtit"muze on citit jako natlak. Navic nemusi dopredu vedet kdy ty deti bude chtit, samozrejme, je blby, ze nebere ohledy na to co ona chce a ze je limitovana vekem. Na druhou stranu Misa nebere ohledy ani na nej a jeho "deti mit TED nechci"... Misa je svym zpusobem v pasti, rpotoze se nema ceho chytnout a pak se rozhodnout. A protoze ona ani nikdo z nas nema vesteckou kouli, bude se muset spolehnout na svuj instinkt...
V tomhle je zenska proste v nevyhode, telo ji "dovoli" mit deti jen po omezenou dobu, blby, ale je to fakt. Takze rozhodovani je na ni - hledat jinyho chlapa anebo zustat s timhle s tim, ze se muze stat, ze treba spolu deti mit nemusi, protoze muze byt pak pozde?
Miso, jeste jednou hodit kratkou rec bez emoci... dat mu nejaky cas na rozmyslenou a byt pripravena na nejhorsi... anebo uz o tom nemluvit a vyckavat a zkusit hovor za cca pul roku, rok (zalezi jak dlouho chces cekat). Kazdopadne, vy jste se ani tak nedostali do faze "posunout vztah do dalsiho stadia", ale rozhodnout se, jesti "budete posouvat vztah do dalsiho stadia"...
mashanka: diky za osvezujici nazor... 
majucha: porad muzes ditko adoptovat... podle noveho obcanskeho zakoniku pujde adoptovat i plnoletou osobu 
Riki: v tom je velky kus pravdy. Tady tna šž cteme kazdej druhej mesic, " mame male dite.. nepomaha mi"" je stale v praci".. vubec se chlapum nedivim, ze se jim nechce hnizdit.
tornado-lou: 10:24 - nejsem nastvana.. halt u bab je ta priroda mnohdy silnejsi.. no me uz je 35.. a zadny bio hodiny netikaji, asi patrim mezi tech 20% zen, co nemaji pro materstvi vlohy ... vdavat jsem chtela, to zas jo.. ale deti nikdy... 
chytrájakrádio: no vždyť, tak jsem to myslela. Když člověk dospěje k názoru, že teď by to dítě docela bral, je na to z nějakého důvodu pozdě. Buď z toho biologického nebo těch ostatních.
Ono vůbec - na stáří třeba lituje, že je nemá, ale díky tomu měl šťastný mládí. Kdyby si je prozíravě pořídíl, tak má třeba spokojený stáří, ale nespokojený mládí. Anebo nespokojený stáří i nespokojený mládí 
Ony by ty děti asi neměly být jediný a hlavní smysl života.
.jpg)
Bohužel jsem nestačila pročíst příspěvky, ale vidím to jednoduše - sedněte si spolu a narovinu si promluvte o budoucnosti, o bydlení, o dětech. Žádné výčitky, křik a slzy, to je zbytečné. Jako dva dospělí lidé si řekněte upřímně své názory na věc. Pokud budou opravdu odlišné, vidím rozchod jako jediné správné řešení. On nebude ´brzdit´ tebe v zakládání rodiny, ani ty jeho v jeho ´užívání si´. A pamatuj - nikdy není žádný rok ztracený - člověk si z toho času vždycky může něco vzít. Ať už radost, nebo ponaučení. Tak přeji hodně 
v rozhodování!
