Tchyně pořád srovnává vnoučata
Mám osmnáctiměsíčního chlapečka a moje švagrová (sestra mého muže) má šestnáctiměsíční holčičku. Otěhotněly jsme jen s dvouměsíčním rozdílem a společně spolu prožívaly těhotenství. Na miminka jsme se obě těšily, nakupovaly výbavičku a vzájemně se podporovaly ve chvílích, kdy nás třeba přepadly obavy.
Když se nám pak postupně narodily naše děti, stala se z nás téměř nerozlučná dvojka. Bydlíme na malém městě, máme to k sobě kousek, a tak jsme spolu trávily hodně času, chodily na procházky nebo do místního mateřského centra.
Dokud byly děti miminka, všechno bylo v nejlepším pořádku. Vše se začalo postupně měnit až poté, kdy mému Filípkovi bylo čtrnáct měsíců a Natálka oslavila první narozeniny. Ne, že by mezi námi začalo docházet k rozepřím, ale vinou tchyně (matky mé švagrové) začal náš vztah pomalu ochládat. Hlavně z mé strany. A je to čím dál horší.
Babička se totiž v Natálce doslova vidí a má ji prokazatelně radši než našeho Filípka. Moc mne to mrzí, ale asi s tím nic nenadělám. Bohužel, ona nedokáže své pocity udržet na uzdě a její odstup a kritický postoj k našemu synovi je víc než zřetelný.
Kdykoli k nim všichni společně přijdeme, vždy si více všímá Natálky, hraje si s ní, chová ji, věnuje se jí. Filípka tak nějak ošidí, aby se neřeklo. Zatím je malý a moc to nevnímá, ale nevím, jak to bude snášet, až začne trochu brát rozum. Když manžel své matce řekl, že by měla svou lásku dělit mezi obě děti stejně, odvětila, že je má ráda oba dva a žádné rozdíly mezi nimi nedělá, prý jsme moc přecitlivělí a podezíraví.
Hodně mi vadí i její neustálé srovnávání obou dětí. Natálka je celkově bystřejší, řekla bych, že je hodně napřed jak fyzicky, tak duševně. Začíná pěkně mluvit, přes den už je téměř bez plen. Náš Filípek je pohodář, který si s ničím hlavu moc neláme a do ničeho se nehrne. Ve svých osmnácti měsících umí říct pouze pár slov a sednout si na nočník je pro něj něco nepředstavitelného. Nechávám tomu volný průběh, hodně se mu věnuju a ani doktorka se nevyjádřila, že by snad byl nějak opožděný.
Podle tchyně je však pozadu, považuje ho za hloupého a pořád předhazuje, co všechno už Natálka umí, co nového se naučila a jak je proti němu šikovná, ačkoli je o dva měsíce mladší. Dlouho jsem se snažila to pouštět jedním uchem tam a druhým ven, ale už mne to nějak udolalo a najednou jsem si uvědomila, že se své švagrové záměrně vyhýbám a vymýšlím si důvody, proč se nemůžeme sejít a jít někam s dětmi společně. Mrzí mne, že není schopná svou matku nějak usměrnit, naopak, vidím na ní, že vychvalování a upřednostňování její dcerky jí dělá dobře.
Jsem z toho smutná, vnímám to jako počínající rozkol v rodině a chtěla bych tomu nějak učinit konec. Nechci, aby Filípek ztratil kontakt se svou sestřenicí a babičkou, ale zároveň ho nemohu vystavovat neustálému srovnávání, ze kterého vychází jako ten méně schopný a nemožný. Manžel s matkou promluvil, ona ho odbyla, že slyší trávu růst, a tím to pro něj skončilo. Když si mu postěžuju, odbude mne, že jsem paranoidní a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou.
Co mám dělat? Přemáhat se a na rodinné sešlosti s Filípkem chodit, nebo trvat na svém, a dokud se babička nezačne chovat jinak, návštěvy u ní omezit? Problém je v tom, že kromě mne to její nevhodné chování asi nikdo nevidí, včetně jí samotné.
27.5.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Tchyně pořád srovnává vnoučata
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
sharon: Každý jsme ňáký 
. Mně se osvědčil klidný tón a asertivita. Proč bych si pro blbost jiných měla ničit vlastní zdraví? A když se něčím užírám nebo mě něco rozzruří, tak mi to zdraví ničí. Říká se: Podle sebe soudím tebe. O sobě vím, že nikomu nechci ublížit úmyslně, i když se mi to samozřejmě taky podaří. Tak si myslím i o ostatních, že mě nechtějí zraňovat schválně, i když vím, že někteří jo. Moje tchyně svá vnoučata srovnávala bez úmyslu komukoliv ublížit. I tak mě to štvalo, než jsem získala nadhled a ztratila vnitřní nejistotu. Prostě jsem si říkala, že děti budou dokonalé po mně a chyby budou mít po otci, tedy vlastně po tchyni
Milá neznámá. Tento problém nemusí být jen s tchyní. Já ho měla a dokonce mi zůstal dodnes i z vlastní matkou. Ono vychovávat holčičky a chlapečky je něco úplně jiného /neplatí to na 100%/. Kluci jsou opravdu pomalejší ve vývinu. A moc se netěšte, i později dospívají. To mi věřte. Já měla 3. Vyrostli z nich dobří a pro rodinu obětaví lidé, ale dodnes jsou děti sestry ti nejlepší. Tak to už zůstalo. Jediná rada, kterou vám mohu z vlastní zkušenosti nabídnout je, ničeho si nevšímat, bránit své dítě a milovat svoji rodinku. Na ničem jiném nezáleží. Je to trochu dáno od přírody. Žárlivost, byť opodstatněná nic neřeší, jen Vám přidělá vrásky na čele. A k čemu by to bylo dobré. Přeji hodně štěstí a velký nadhled.
Co to píšu za kraviny, samozřejmě tam mělo být "se švagrovou bych se kamarádila dál", ale vy jste holky inteligentní a určitě jste to pochopily. 
Pardon.
.gif)
Sofffie: myslíš se švagrovou by ses kamarádila........
Bellana: ááále co, klidným tónem....poslat ji do prdele babu jedni jedovatou ! (pardon)
sharon: no jo, když ona tchýně z toho článku to třeba taky bere jako "dcera mojí dcery je dokonalá, protože moje dcera to dělá (vychovává, stará se, motivuje dítě) líp, než snacha, to dá rozum" a uděluje snaše lekci, to některé tchýně dělaj rády 
... Z tvého příspěvku bych zdůraznila právě to slovo NORMÁLNÍ, tos vystihla, o tom to asi právě všechno je.
Se snachou bych se kamarádila asi dál, ale tchýni bych se vyhýbala. Ale já jsem vztahovačnej a nesnášenlivej dobytek. 
A to autorka článku opravdu není.
sharon: Přesně tohle jsem měla na mysli. Nevíme, jaká slova tchyně používá, ale i tak si myslím, že by to měla Simona pouštět jedním uchem tam, druhým ven. Většinou to lidé nemyslí zle, jde jen o běžnou konverzaci, o konstatování faktů. Jen někdy jsme trochu víc vztahovační a máme pocit, že nám okolí chce ublížit. No, jistě, některé tchyně si rády rýpnou, ale nechávají toho, když je člověk asertivní. Něco jako: Filípek nemluví, kdy že to začal mluvit můj manžel? Klidným tónem, ne útočně.
sharon: no jasně, že je to účel. Když je baba zmije jedovatá, tak jí patří kousnout se do jazyka. Aby se trápila maminka je nefér
Bellana: ale to mi připadá úplně něco jiného než o čem je článek, tam ta tchýně podle mě "ubližuje".....copak jí nenapadne, že snachu to může přinejmenším mrzet,normální matka, babička,tchyně, přece ví, že každé dítko je jiné, nemůžou být všichni stejní,to by byla hrůza.........možná bych to být Simonou až tak neřešila
sharon: Tak to já svým dětem říkám, v čem se od sebe lišily. Berou to s nadhledem, jsme dost pohodáři. Proč by neměly vědět, že jeden byl maličký morous a druhý zase chtěl být pořád u všeho jako malá opička, že jeden chodil v 11 měsících a sám, druhý se bál chodit sám ve 13 měsících, atd. Prostě jsou moji, mám je ráda a z takového srovnání nevyplývá vůbec nic. Je to jen konstatování faktů.
Ota: No vidíš - srovnáváš. Ale nemyslíš to zle, prostě běžná konverzace. To bychom fakt museli mluvit jen o počasí, ale i to by bylo špatně, protože jeden chce horké léto na koupání a druhý chce chladnější, protože ví, že ho celé prožije v práci, tak ať se tam nepeče nebo není vymražený z klimatizace.
Ota: Ten malinkej je teda zlatej. Takový děti jsou poklad. 
Mě ignoroval táta a ignoruje i všechny vnoučata kromě první vnučky, kterou by nosil na rukou (a teď je už holka v pubertě a poslala by nejradši do pr..yč i mámu, natož dědka). Nikdo další z vnoučat jako by pro něj nebyl. Myslím, že to je i otázka inteligence a absolutní neschopnosti empatie. 
Proti ignoraci je jediná účinná reakce zase jen ignorace (v zájmu zachování zdravýho rozumu). Synovi jsme vysvětlili, že někdy jsou rodinný vztahy složitější a že má druhýho dědu, kterej je strašně rád, že se na starý kolena dočkal vnuka (jako teda kluka, vnuček má dost). 
.jpg)
Milá Simono,
vykašli se na to 
vůbec to neřeš, vím, že je to těžké, zažila jsem to u svého synka a u synovce, naštěstí byl mladší o dvacet měsíců, tak se rozdíly vždycky na něco svedly a navíc bydlíme se švagrovkou každá jinde. mimoto jsme obě snachy a ne dcera se snachou, to by bylo asi mnohem horší
babka je hodná ženská ale některý city a pocity ji prostě přepraly, je to hrozná otrava ale u nás zabralo to, že jsem před ní řekla, no a co je asi blbej a pomalej po mně, co by se s tím trápila, miluju ho stejně 
a babka zalapala po dechu a začala no já jsem to tak nemyslela, ty přeci nejsi........ atd etc
a měla jsem pokoj
se švagrovou jsem vždycky velmi dobře, když se pak rok po sobě narodily holky, bylo po soupeření, ty byly jak pozitiv a negativ - barevně - náš cigoš a jejich barbínka, hrozně se milujou a nedají bez sebe ránu
a ty "obecně platný pravdy", jako že kluci jsou pomalejší a holky ve všem napřed, ty u nás taky vzaly za své musela se stím holt babka porovnat
Koukněte na www.jizdakralu.cz/
Nic neřešit. Když má matka třeba 5 dětí, má někoho raději, jiného méně. Za několik let má raději zase někoho jiného a jiného zase méně a tak to jde pořád dokola. Hlavně, když rodina drží při sobě.
