Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Je mi skoro třicet, dva a půl roku chodím s přítelem, kterému je o dva roky víc. Oba máme poměrně náročné zaměstnání, kde trávíme hodně času, bydlíme každý ve svém bytě. On jej dostal od svých rodičů, já jsem si pořídila na hypotéku garsonku.
Dlouhou dobu nám to takto oběma vyhovovalo, ale u mne se za posledního půl roku něco změnilo. Cítím, že už by se náš vztah měl posunout někam dál. Přece jen je nám už docela dost let na to, abychom spolu jenom chodili jako studenti. Už dříve jsem se snažila na téma budoucnost občas navést řeč, ale přítel nikdy nebyl takovým rozhovorům nakloněn. Podle něj nebylo a není co řešit, přece nám to takto vyhovuje.
Jenže ono to tak vyhovuje jenom jemu. Já už chci něco víc. Společný život se vším všudy, rodinu, děti. On o tom ale nechce ani slyšet. Zatím, jak říká. Prý ještě nedozrál k touze po založení rodiny a život, jaký žije, mu maximálně vyhovuje. Otevřeně přiznal, že v současné době nemá potřebu pořizovat si děti a založit si na problémy s tím související.
Dost mne tím ranil. Nemyslím, že by na tom, že chci dítě, bylo něco nenormálního. A s kým jiným bych je měla mít než s mužem, s nímž máme již více než dva roky vztah? On na mne kouká, jako bych spadla z višně, vůbec nechápe, co najednou vyvádím, že nám přece takhle nic nechybí a je nám fajn. 
Mně to ale pro plnohodnotný život připadá málo. Ano, nestrádáme ani finančně ani jakkoli jinak, oba dva máme poměrně slušné příjmy, takže ani mně splácení hypotéky nečiní žádný problém a ještě si zvládnu našetřit na dovolenou a další aktivity. V tom, že bych ráda spojila naše životy společným bydlením a založením rodiny, skutečně není nějaká moje vypočítavost a snaha pověsit se mu na krk. V žádném případě. Já jen prostě chci jít někam dál, posunout se. Toužím po dítěti a vím, že roky mi přibývají. Není mým cílem si v životě jen užívat a nepřidělávat si starosti, jak nazývá pořízení dítěte on.
Je mi to moc líto. Mám dojem, že jsem ztratila dva roky života vedle někoho, kdo má na svou budoucnost diametrálně odlišné nahlížení než já. Mrzí mne, že jsem to nepoznala dřív, respektive že jsem signálům, které vysílal, nepřikládala větší význam.
Jsem docela v koncích. Mám ho ráda, je mi s ním fajn. Představa, že se s ním rozejdu, mi není příjemná. Ale stejně tak se nechci vzdát své touhy po dítěti. Pomalu mi dochází, že ten, s nímž jsem, mi tuto touhu nikdy nenaplní, a to z důvodu své vlastní pohodlnosti a sobeckosti. Ale možná se pletu a třeba ještě změní názor, jen potřebuje více času.
Nevím, co mám dělat. Rozejít se s ním radši hned a neztrácet čas planými nadějemi, nebo ještě počkat? Ale jak dlouho? Můžu tak ztratit další roky a on se nikam dál neposune. V pětatřiceti už pro mne bude možná pozdě. Navíc jak zjišťuji ve svém okolí, přístup k životu, který preferuje můj přítel, začíná být čím dál rozšířenější. Žít a užít, hlavně si „nezadat“ a nezkomplikovat si život něčím „tak nepříjemným“, jako je dítě.
23.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Já se cítím podvedená, on tvrdí, že nic neudělal
- Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
- Jsem hladová, nebo on je držgrešle?
Diskuse ke článku - Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Renee: taky s tebou souhlasim, na tak podstatných věcech, jako je rozmnožování a budování společnýho hnízda z větviček se měli shodnout na začátku.... jako dva roky s někým jezdit po výletech, navštěvovat se střídavě ve dvou bytech a žvanit o kunderovi je prima, ale těžko si můžu myslet, že to automaticky znamená souhru a soulad ve všem
.jpg)
chytrájakrádio: 
Stanik: jo, to taky nechápu, proč druhá strana nemůže akceptovat....
a taky nechápu druhou věc - proč člověka, který nechce děti, většina lidí považuje za nedozrálého. Pro mě je zralý každý, kdo ví, co chce a co nechce, bez ohledu na to, co to je.
majucha: no jo, jenže zrovna tak spousta lidí, mužů i žen, přijde na to, že si vybrali špatnýho partnera, se kterým mají děti a už jsou tak zaháčkovaný, že už je taky jaksi POZDĚ něco řešit... ono si nevybereš. člověk se prostě mění a vyzrává celej život, vždy stojí na nějakých křižovatkách, kdy se musí rozhodnout. a nikdy stoprocentně neví, jestli s tím rozhodnutím bude spokojenej po celej život... sovák i jirásková v době svýho mládí a dospělosti děti nechtěli a bylo to tehdy pro ně to nejlepší rozhodnutí. ted to vidí jinak, ale to podle mě neznamená, že kdyby měli možnost svůj život vrátit, tak by se tehdy, v těch 25 nebo kolika, rozhodli stejně 
Kadla: jenže průšvih je, že když na to čloivěk přijde, tak už je většinou pozdě. Teda u chlapa né, ten se může vysemenit i v osumdesáti
, ale ženská třeba po 40 už moc šancí nemá
Kotě: no, já si tedy nemyslím, že všechny, ba ani ne že většina dnešních mladých žen tolik touží hnízdit. Co kolem sebe vidím, tak se spíš snaží studovat, cestovat, a mají fůru všelijakých aktivit, o kterých jsem já v jejich věku ani netušila, že existují. Čehož lituji dodnes - pro mě sametová revoluce přišla pozdě, už jsem děti měla a musela se postarat, bez ohledu na možnosti, které se po revoluci otevřely. Ostatně nedávno někde v tisku, snad v Reflexu, byl článek o tom, jak se věk prvorodiček výrazně posunul směrem nad 35 let...
A proč jsem příkrá? No protože mi Míša připadá poněkud - eh, jak to říct decentně... Ona obviňuje přítele, vyčítá mu něco, a mluví o něm jako o sobci a lenochovi, kterému se nechce ji a dítě živit. No, kdyby se mnou někdo takto hovořil, taky by se mi nechtělo. Slečna si neuvědomuje, že teď sice může ona sama splácet hypotéku, a ještě ušetřit na dovolenou, ale až bude na mateřské, kdopak asi bude platit hypotéku za společné bydlení? Většinou to bývá muž. A ten pak musí být v práci od nevidím do nevidím, aby utáhl splátky, výdaje na domácnost a případně nějaké dovolené, nebo tvoření rezerv, může zapomenou na svoje koníčky, a doma bude mít manželku, která bude frfňat že aspoň o víkendu by se mohl věnovat jí a dítěti - třeba to tak vidí u svých kolegů či známých, a logicky se mu do toho nechce. Tím méně, že se mu to předkládá, jako že po dvou letech vztahu je to vlastně jeho povinnost, vzít si ji a konečně jí udělat dítě. Tož tak.
.jpg)
kat: Totéž řekl na stará kolena v rozhovoru Somr... Že celý život myslel, že děti nechce a teď toho lituje...
hele, v tomhle veku uz ho nepredelas. a nevypada to, ze on by se do nejake velke zmeny ve svem zivote nadsene hrnul. takze mas dve moznosti:
bud se prizpusobit jemu a zit si takovy skoro single pohodlny zivot jako dosud
nebo se proste i pres to, ze ho mas rada, rozhodnes odejit a budes hledat nekoho, kdo bude rodinnemu zivotu a dalsim ocekavanim z tve strany naklonen vice
nic mezi.
Renee: zrovna nedávno jsem četla rozhovor s Jiřinou Jiráskovou, kde mimo jiné uvedla, že nemít děti byla chyba.
Ještě bych dodala, že moc nerozumím tomu, proč se Míša s tím partnerem nebavila o dětech už dávno. Tohle je věc, kterou by si lidi měli ujasnit hned. Takže Míšo, až si po rozchodu najdeš dalšího, pobav se s ním o jeho představách včas 
chytrájakrádio: Naprostý souhlas 
Nechápu, jak si může někdo myslet, že když někdo netouží po většinovém modelu (společný byt, společné děti), nemá toho druhého rád a vlastně se ani neznají a vysoce pravděpodobně si to rozdává paralelně ještě s někým jiným.... 
To asi ti lidé soudí podle sebe Ale každý takový není a jsou i fungující pěkné vztahy bez těchto tradičních věcí. Třeba Jiřina Jirásková. Byla skoro 30 let se Zdeňkem Podskalským, až do jeho smrti, neměli žádné děti a oba měli vlastní byt. Kdyby to bylo tak špatné a nefunkční, jak si někteří lidé myslí, asi by jim to až do smrti nevydrželo, že
Na každý pád se ale ti dva musí na svých představách shodnout, což v případě Míši není. Takže budoucnost tohohle vztahu nevidím. Její přítel si bude muset najít někoho, kdo je jako Jiřina Jirásková, a Míša chlapa, co má taky hnízdící pudy.
já mám jen poznámku k věku rodičů
už jserm to tu kolikrát psala
tchýni bylo 42 a tchánovi 49, když se jim narodilo jejich 3. dítě...
na to dítě nikdy neměli čas, nikdy nebyli jako rodina
a i švagrová mi potom říkala, jak ji bylo líto, když viděla jiné rodiny...a ona místo rodičů měla vlastně věkem prarodiče...
takže s početím by se to nemělo dlouho odkládat, kvůli tomu děcku
jinak si myslím, že tento vztah je vlastně přátelstvím okořeněným sexem, že to žádná láska není
a podle toho bych se zařídila
Uf, Míšo. Musím říct, že podle toho článku jsi mi extrémně nesympatická... To, že tvůj přítel nechce děti ani společný bydlení přece není znak jeho sobeckosti nebo toho, že tě nemá rád. Prostě má jen jiný očekávání. Nikdo není povinen se přizpůsobit tvýmu pohledu na svět, tomu, že TY máš momentálně potřebu posovat vztah někam dál... Tvůj přítel by udělal nejlíp, kdyby tě poslal k šípku, s tebou nemá šanci bejt šťastnej, ty jsi ten typ ženy, kterej je schopen profesionálního dušení ve jménu "vztahu" 
Stanik: 10.05 Hele Staníku, nenaštvi se, ale ona si to skutečně spousta lidí rozmyslí. Ty seš si třeba jistá odjakživa, ale já znám dost lidí, kteří tvrdili, že dítě nikdy a dneska mají dvě i tři. Takže se moc nedivím, že to okolí nechápe definitivně. U chlapu to býva tak, jak říka Lubar. Roky s někým sou, vázat se nechtějí a pak potkají novou ženskou a buch, do roka svatba a dítě. A u spousty ženských mám pocit, že vykřikují, jak nechtejí svatbu a děti protožýe mají pocit, že jsou freee a in a vůbec a pak se diví, když to protějšek vezme vážně a taky nechce a nebo si to dítě pořídí a překlopí se do opačnýho extrému a jsou z nich supermatky.
Lubar: tak to fakt nemam tu zkusenost, Ja vzdycky rikala na rovinu, ze deti nechci nikdy... ale je fakt, ze spoustu chlapu na to rikalo " to si rozmyslis, jsi mlada"... tohle zas nechapu ja, proc nemuze druha strana proste nazor akceptovat.. a podle toho se rozhodnout.
