Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Je mi skoro třicet, dva a půl roku chodím s přítelem, kterému je o dva roky víc. Oba máme poměrně náročné zaměstnání, kde trávíme hodně času, bydlíme každý ve svém bytě. On jej dostal od svých rodičů, já jsem si pořídila na hypotéku garsonku.
Dlouhou dobu nám to takto oběma vyhovovalo, ale u mne se za posledního půl roku něco změnilo. Cítím, že už by se náš vztah měl posunout někam dál. Přece jen je nám už docela dost let na to, abychom spolu jenom chodili jako studenti. Už dříve jsem se snažila na téma budoucnost občas navést řeč, ale přítel nikdy nebyl takovým rozhovorům nakloněn. Podle něj nebylo a není co řešit, přece nám to takto vyhovuje.
Jenže ono to tak vyhovuje jenom jemu. Já už chci něco víc. Společný život se vším všudy, rodinu, děti. On o tom ale nechce ani slyšet. Zatím, jak říká. Prý ještě nedozrál k touze po založení rodiny a život, jaký žije, mu maximálně vyhovuje. Otevřeně přiznal, že v současné době nemá potřebu pořizovat si děti a založit si na problémy s tím související.
Dost mne tím ranil. Nemyslím, že by na tom, že chci dítě, bylo něco nenormálního. A s kým jiným bych je měla mít než s mužem, s nímž máme již více než dva roky vztah? On na mne kouká, jako bych spadla z višně, vůbec nechápe, co najednou vyvádím, že nám přece takhle nic nechybí a je nám fajn. 
Mně to ale pro plnohodnotný život připadá málo. Ano, nestrádáme ani finančně ani jakkoli jinak, oba dva máme poměrně slušné příjmy, takže ani mně splácení hypotéky nečiní žádný problém a ještě si zvládnu našetřit na dovolenou a další aktivity. V tom, že bych ráda spojila naše životy společným bydlením a založením rodiny, skutečně není nějaká moje vypočítavost a snaha pověsit se mu na krk. V žádném případě. Já jen prostě chci jít někam dál, posunout se. Toužím po dítěti a vím, že roky mi přibývají. Není mým cílem si v životě jen užívat a nepřidělávat si starosti, jak nazývá pořízení dítěte on.
Je mi to moc líto. Mám dojem, že jsem ztratila dva roky života vedle někoho, kdo má na svou budoucnost diametrálně odlišné nahlížení než já. Mrzí mne, že jsem to nepoznala dřív, respektive že jsem signálům, které vysílal, nepřikládala větší význam.
Jsem docela v koncích. Mám ho ráda, je mi s ním fajn. Představa, že se s ním rozejdu, mi není příjemná. Ale stejně tak se nechci vzdát své touhy po dítěti. Pomalu mi dochází, že ten, s nímž jsem, mi tuto touhu nikdy nenaplní, a to z důvodu své vlastní pohodlnosti a sobeckosti. Ale možná se pletu a třeba ještě změní názor, jen potřebuje více času.
Nevím, co mám dělat. Rozejít se s ním radši hned a neztrácet čas planými nadějemi, nebo ještě počkat? Ale jak dlouho? Můžu tak ztratit další roky a on se nikam dál neposune. V pětatřiceti už pro mne bude možná pozdě. Navíc jak zjišťuji ve svém okolí, přístup k životu, který preferuje můj přítel, začíná být čím dál rozšířenější. Žít a užít, hlavně si „nezadat“ a nezkomplikovat si život něčím „tak nepříjemným“, jako je dítě.
23.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Já se cítím podvedená, on tvrdí, že nic neudělal
- Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
- Jsem hladová, nebo on je držgrešle?
Diskuse ke článku - Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Viděla bych to na klidný rozhovor, kde by každý z vás řekl své představy s nějakým výhledem do budoucna. A v žádném případě tam nesmí být ani stín nátlaku. A pak třeba nějak čas na rozmyšlenou. Ne jako ultimátum,ale abyste se každý srovnali s novými skutečnostmi a ujasnili si, co vlastně doopravdy chcete.
Možná dospějete k tomu, že on by děti chtěl taky,ale až po určité době. Možná mu dojde, že ty zas nemůžeš čekat tak dlouho, zvlášť pokud chceš mít dětí víc, možná, když si to nechá projít hlavou, se rozhodne, že si chce ještě užít jednu pořádnou dovolenou a pak že by vlastně dítě nebylo tak špatné.
A nebo děti opravdu nechce a pak je na tobě, jak se zařídíš.
Já jsem to měla trochu podobně z druhé strany. Přítel už děti chtěl, mně se to zdálo ještě brzo, i když výhledově jsem je chtěla taky. Jde o to posoudit, co je pro dotyčného důležitější a přijatelnější, jestli svoboda, ale pak asi bez tebe a nebo ty a společný život a k tomu i to dítě, bez kterého ty být nechceš. A to už je zase na jeho rozhodnutí.
Miso, tohle je hrozne tezky. Nejspis jeste nedozral a proste nechce. Chapu te, od A az do Z. Myslim, ze tve pochybnosti jsou na miste. Je to na tobe, jestli chces cekat a risknout tim, ze propasnes cas mit deti, sice do 35 mas jeste docela cas, beru to jako tu maximalni hranici, dneska prvorodicka treba ve 33 nebo 34 uz neni zas tak neco moc neobvykleho. Otazka je spis ten tvuj chlap, nutit ho do chomoutu a zavazku by se mohlo otocit jednou proti tobe i diteti. Myslim si, ze je HODNE dulezite, aby dite chtel sam a dobrovolne chlap setjne jako ta zena. Kdyz nechce a je dotlacen, je velka pravdepodobnost, ze ho dite "nechytne" a bude nejakym zpusobem utikat a vyhybat se odpovednosti a ve finale budes mit pocit, ze jsi na vse sama. Nema cenu ho do cehokoliv nutit a presvedcovat pokud sam nechce.
.gif)
Stanik: já cítím obrovský rozdíl mezi těmi, co říkají, že děti nechtějí a že děti zatím nechtějí. Nějak se mi z mého okolí potvrzuje, že ti, co říkají "zatím," dost často dítě nechtějí s tím, s kým právě jsou (nemyslím teď samozřejmě dvacetileté, ale ty skoro třicátníky a starší). Ve 30 už člověk není na dítě mladý, ani ženská, ani chlap, aspoň podle mě.
.gif)
Míšo, jak můžeš vědět že je to ten pravý když spolu nežijete? Každý ve svém, to se nemůžete poznat. Ostatně, jsi si jistá že jsi jeho jediná? Důvěřuj, ale prověřuj. Ne ho špehovat, ale přece jen to oddělené bydlení o něčem vypovídá. Pokud nechce ani společné bydlení, nemůžeš ho znát dokonale.
Být na tvém místě, nevázala bych se na něj tolik a raději se "poohlédla"po vhodnějším partnerovi a otci svých dětí.
Kotě: no me je to celkem jedno, neb sama deti nechci. Tak mam pro ty co nechteji pochopeni. Je to pro holky, co decka chteji tezke. Chlapi se do toho moc nehrnou... nebo si poridi jedno.. rozvedou se a uz nechteji dalsi.. staci jim, ze plati alimenty.
Nesoudim, co je a anei spravne a co spatne.. kazdy ma pravo si to zaridit, tak , aby byl spokojeny. Ale jak rikam. chce to si to ujasnit hned na zacatku, jak to bude. My od zacatku oba vedeli, ze deti nechceme.. s tim jsme se i brali a jsme spolu krasnych spokojenych a bajecne bedetnych trinact let
Myslím,že to zase bylo ve špatné komunikaci těch dvou-přeci své představy o příštím životě se musí s partnerem probírat od počátku,nečekat,že to nějak samo vyplyne....Jinak si myslím,že muži v dosti případech se nechtějí vázat do manželství,nechtějí mít děti a chtějí si jen "užívat" života.....Míša by se neměla hroutit,že se nekoná svatba nebo děti,ale říct si,že prožila i něco hezkého a poučného.Ještě má na děti čas,já měla děti až po 30 a nic mi neuteklo.Takže hledět s vírou do budoucnosti a hledat a najít toho pravého!!!
Stanik: přijde mi, že tahle hranice se posouvá stále a stále nahoru, u chlapů víc než u ženských, a kde je ta hranice? za chvíli bude chlap mladej na dítě ve 35, pak ve 40... 
krom toho je to taky silně individuální, jako všechno. Kolem mě měli moji mužští kamarádi děti vesměs ve věku 27-32 let.
Riki: jinak vlastne souhlasim se vsim, co sji napsala 
Viděla bych to na vážnou debatu.Míša musí na rovinu říct,že by ráda posunula vztah do vyšší úrovně,zkusit společně žít a popřípadě mít spolu dítě.Dozví se bu´d že ano,že přítel to s ní zkusí.Nebo ji odmítne ještě razantněji,že ani náhodou nebude měnit svůj styl života.Pak se asi rozejdou a Míša zkusí štěstí jinde. Ale v žádném případě jí nezávidím. Já jsem toto musela udělat taky,byli jsme o něco mladší,ale chodili spolu 2,5 roku,9 měsíců jsme spolu bydleli. Cítila jsem náš vztah jako přechozený,stagnující. K závěru jsme nedošli ten večer,až za nějaký týden přišel s tím,že mám pravdu a že si mě chce vzít.A jsme spolu 25 let.
jinak tedy souhlasim.. ze ve 32 mit decko, je halt na chlapa brzy... i pokud by decka do budoucna chtel.
jj, tohele to je fakt smula. Myslim, ze tak zasadni otazku, jako chteni ci nechteni deti, by si meli plidi vyrikat co nejdrive. Pokud je to jen jeden, ktery deti chce, je to spatne.. protoze opravdu by nemel ztracet cas( hlavne u bab to plati dvojnasob) s nekym, kdo deti nechce. Neshoda v tak zasadni veci je s pokracovanim vztahu neslucitelna.
Zajímalo by mě, proč jste některé z vás tak příkré v odsudcích Míši (u Riki mě to teda nepřekvapuje ). Mně připadá celkem pochopitelné a logické, že normální, průměrná holka kolem třicítky, která má již dva roky s někým vztah,se touží usadit... a vlastně mě překvapuje, že to nenapadlo toho jejího chlapa, že když začne chodit s osmadvacítkou, že se s pravděpodobností hraničící s jistotou za pár let bude nucen konfrontovat s jejím hnízdicím pudem... 
Riki:. Každý chce od života něco jiného, rozchod je nevyhnutelný, bohužel.
.JPG){kind=avatar}
Není na co čekat. Je třeba si říci, jestli chceš partnera na občasný sex nebo na společný život. Možná, že jednou bude chtít společný život i on, ale spíš to bude s někým jiným. Muž, který ženu opravdu miluje, s ní chce taky žít a myslí i na budoucnost. Znám hodně mužů, kteří dlouho žili s jednou ženou a říkali, že dítě nechtějí a že jim to takto vyhovuje, pak potkali jinou a do roka s ní počali potomka. S příštím partnerem to chce mluvit o budoucnosti dříve, ale ne na třetí schůzce, samozřejmě
Kotě: 
