Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Je mi skoro třicet, dva a půl roku chodím s přítelem, kterému je o dva roky víc. Oba máme poměrně náročné zaměstnání, kde trávíme hodně času, bydlíme každý ve svém bytě. On jej dostal od svých rodičů, já jsem si pořídila na hypotéku garsonku.
Dlouhou dobu nám to takto oběma vyhovovalo, ale u mne se za posledního půl roku něco změnilo. Cítím, že už by se náš vztah měl posunout někam dál. Přece jen je nám už docela dost let na to, abychom spolu jenom chodili jako studenti. Už dříve jsem se snažila na téma budoucnost občas navést řeč, ale přítel nikdy nebyl takovým rozhovorům nakloněn. Podle něj nebylo a není co řešit, přece nám to takto vyhovuje.
Jenže ono to tak vyhovuje jenom jemu. Já už chci něco víc. Společný život se vším všudy, rodinu, děti. On o tom ale nechce ani slyšet. Zatím, jak říká. Prý ještě nedozrál k touze po založení rodiny a život, jaký žije, mu maximálně vyhovuje. Otevřeně přiznal, že v současné době nemá potřebu pořizovat si děti a založit si na problémy s tím související.
Dost mne tím ranil. Nemyslím, že by na tom, že chci dítě, bylo něco nenormálního. A s kým jiným bych je měla mít než s mužem, s nímž máme již více než dva roky vztah? On na mne kouká, jako bych spadla z višně, vůbec nechápe, co najednou vyvádím, že nám přece takhle nic nechybí a je nám fajn. 
Mně to ale pro plnohodnotný život připadá málo. Ano, nestrádáme ani finančně ani jakkoli jinak, oba dva máme poměrně slušné příjmy, takže ani mně splácení hypotéky nečiní žádný problém a ještě si zvládnu našetřit na dovolenou a další aktivity. V tom, že bych ráda spojila naše životy společným bydlením a založením rodiny, skutečně není nějaká moje vypočítavost a snaha pověsit se mu na krk. V žádném případě. Já jen prostě chci jít někam dál, posunout se. Toužím po dítěti a vím, že roky mi přibývají. Není mým cílem si v životě jen užívat a nepřidělávat si starosti, jak nazývá pořízení dítěte on.
Je mi to moc líto. Mám dojem, že jsem ztratila dva roky života vedle někoho, kdo má na svou budoucnost diametrálně odlišné nahlížení než já. Mrzí mne, že jsem to nepoznala dřív, respektive že jsem signálům, které vysílal, nepřikládala větší význam.
Jsem docela v koncích. Mám ho ráda, je mi s ním fajn. Představa, že se s ním rozejdu, mi není příjemná. Ale stejně tak se nechci vzdát své touhy po dítěti. Pomalu mi dochází, že ten, s nímž jsem, mi tuto touhu nikdy nenaplní, a to z důvodu své vlastní pohodlnosti a sobeckosti. Ale možná se pletu a třeba ještě změní názor, jen potřebuje více času.
Nevím, co mám dělat. Rozejít se s ním radši hned a neztrácet čas planými nadějemi, nebo ještě počkat? Ale jak dlouho? Můžu tak ztratit další roky a on se nikam dál neposune. V pětatřiceti už pro mne bude možná pozdě. Navíc jak zjišťuji ve svém okolí, přístup k životu, který preferuje můj přítel, začíná být čím dál rozšířenější. Žít a užít, hlavně si „nezadat“ a nezkomplikovat si život něčím „tak nepříjemným“, jako je dítě.
23.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Já se cítím podvedená, on tvrdí, že nic neudělal
- Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
- Jsem hladová, nebo on je držgrešle?
Diskuse ke článku - Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jo, my ženský jsme na začátku dost slepý a neslyšíme co slyšet nechceme. Můžeš zkusit rozhovor na téma, jestli jeho rozhodnutí se nevázat je definitivní nebo si myslí, že za půl roku, rok se na to bude dívat jinak. Jinak pokud ty chceš něco zásadně jinýho než on, tak se rozejdi a neztrácej čas. A ztráta času to nebyla 
, byla to zkušenost. Příště si o dětech promluvte hned, poslouchej co říká, a zařiď se dle toho.
.jpg)
Jako nezodpovedný mi neprijde. Má stálou práci, má kde bydlet atd, kdyby byl nezodpovedný tak je na podpore u maminky, aspon podle me. On jenom nechce to co chces ty. Nechce díte, at uz z toho duvodu nebo z jiného, proste nechce, jestli ho nechce ted a nebo vubec na tom momentálne nezálezí. Nechce se stehovat dohromady - nechce ted a nebo nechce vubec, opet sumafuk. Proste on chce neco jiného nez ty. Mluvili jste nekdy spolu o budoucnosti? Vís jak si ji on predstavuje a co by chtel a nechtel? Neríkám, ze se más rídit podle neho, to ne. Ale kdyz budes vedet co od zivota ocekává tak pak se muzes zarídit podle toho - at uz ze pockás az on bude chtít a nebo budes vedet ze nechce a muzes jit svou cestou ted hned a "neztrácet" víc casu.
.jpg)
To je těžké. Napíšeš větu :
respektive že jsem signálům, které vysílal, nepřikládala větší význam.
a vzápětí :
Ale možná se pletu a třeba ještě změní názor, jen potřebuje více času.
Tak si to už konečně přiznej - Tvůj partner nechce s tebou založit rodinu a nestojí ani o společné bydlení. Pokud by o to stál, už dávno by pro to sám něco dělal
.gif)
caira: KOPAČKY - 
Tvůj přítel:
Milá redakce, moje přítelkyně zešílela!
Známe se dva roky, bydlíme každý ve svém bytě a moje přítelkyně se najednou z ničeho nic chce sestěhovávat a mít rodinu.
Já bych rád ještě počkal, chtěl bych ji vzít na dovolenou... s dítětem jsou starosti a to už si to tak neužijeme.
Jak jí mám vysvětlit, že se na dítě ještě necítím? Ona je dost zarputla a stojí si za svým, že chce dítě a rodinu a společné bydlení.Mně to vyhovuuje tak jak to je. Jsem samostatný, byt mám a dokážu se o sebe postarat. Nepotřebuju pečovatelku, která na oplátku bude chtít oplodňovací spermii.
Je šance, jak jí to vysvětlit, aniž bych ji musel dávat kopečky?
Tuhle otázku za tebe nikdo nevyřeší, to si musíš rozhodnouit ty sama, co je pro tebe důležitější a čeho jsi ochotná vzdát se spíš. Nemůžeš přítele donutit, aby přehodnotil svůj pohled a nebylo by ani fér od něj čekat nějakou změnu "časem" a proto s ním zůstat - vedlo by to jen k tomu, že bys mu začala vyčítat, proč ta změna pořád nepřichází. A jestli spolu dosud jen "chodíte" a bydlíte každý jinde, tak se nediv, že je to na něj trochu hrr. To chtělo začít společným bydlením a proměnou vztahu a pak teprve hovořit o tom, že do toho vztahu přidáme někoh třetího - dítě.
Já osobně bych pravděpodobně nebudovala dvouletý vážný vztah s někým, kdo od začátku odmítá mluvit o budoucnosti a bere ji stylem "však je nám fajn". Jasně že je, ale nemusí být na věky. Když by se mi stalo, že přes všechny rozhovory by se naše vize začaly rozcházet, já osobně bych si dala přednost partnerovi. Nejsem až tak moc hnízdící typ a děti sice chci, ale tak nějak protože to k životu patří a nevadí mi to. Ale tohle má každá jinak a tobě nikdo neporadí, co si máš vybrat.
Každopádně bych si s přítelem promluvila velmi důkladně, řekla bych mu, že uvažuješ z tohoto důvodu i o rozchodu, i když by tě to hodně bolelo. On zřejmě nechápe, co řešíš a jak je to pro tebe důležité.
Riki: 
Riki to vystihla přesně.
Je dobré, že víte, co od života chcete, ale neznamená to, že váš názor je lepší, plnohodnotnější a normálnější než názor přítele. Každý má právo na jinou představu o vztahu a jeho vývoji.
Asi bych se pokusila s přítelem znovu promluit, ale rozhodně ne nějakým nátlkem, zeptat se, zda-li vůbec někdy společné bydlení a děti plánuje, mluvit o tom, čeho by chtěl dosáhnout, k čemu směřuje, poznat více jeho životní cíle a touhy. Je možné, že jednou rodinu bude chtít, jen se na to necítí teď, je možné, že v budoucnu by se nebránil společnému bydlení, ale dítě nechce nikdy, je možné, že nechce ani dítě ani bydlení. Ale je možné, že už nebude chtít diskutivat právě proto, že se cítí pod tlakem, vzhledem k tomu, že na dané téma chcete zavést řeč často. Spíš sdělit svůj názor, své pocity, dát mu nějaký čas. Jde o to, jestli má úplně jiné cíle než vy, nebo pouze jiné jejich načasování.
Kdyby to nebyla otázka načasování, bude lépe, když každý půjde svou cestou... Kompromisy jsou třeba určitě, ale v některých situacích by pro oba byly pouze pyrrhovým vítězstvím a šťastný by nebyl ani jeden z vás.
Načasování a soulad životních cílů je ve vztahu velmi ošemetná věc, někdy se lidé, kteří by se k sobě hodili, pouze potkají v nesprávný čas.
Chceš hnízdit, on chce létat. To je zkrátka život, asi to dopadne tak, že se rozloučíte a každý si půjdete svou cestou. Je velké štěstí, že nemáte společný majetek ani bydlení, v podstatě je to ideální začátek něčeho nového.
.jpg)
pod prispevek kotete se muzu jen podepsat
Je normální, že vztah prochází nějakým vývojem, jak ty píšeš, posunuje se dál. Bohužel bývá také normální, že vývojem projde jen jedna polovina dvojice, zatímco ten druhý ustrne na svých pozicích. Tobě nelze zazlívat, že by ses chtěla usadit a mít dítě, tvému příteli nelze zazlívat, že si chce nadále užívat jako "mingle". Pokud se ovšem v nejbližší době nesejdete alespoň na půli cesty (dejme tomu společné bydlení), pak bez ohledu na vzájemnou přitažlivost a duševní spřízněnost nemá cenu takový vztah udržovat - oba byste v něm postupně zahořkli, a ty mnohem více než on.
Touha po zahnízdění je silná věc, která bohužel dokáže vztah nejen stmelit, ale i totálně podkopat. Pokud si se svým přítelem znovu vážně promluvíš a zjistíš, že skutečně není ochoten na vašem vztahu něco měnit, bylo by asi pošetilé v něm zůstávat. Život je příliš krátký, než aby člověk čekal na "možná jednou" a nikdy nevíš, co tě může třeba hned následující den potkat... 
Podle toho, co píšete, vám ale dotyčný nic neslíbil. Sama říkáte, že vám to taky vyhovovalo, ten dosavadní způsob soužití. Na rovinu vám říká, jaké má názory a pohled na svět, a zřejmě nikdy nepředstíral, že by to bylo jinak. Za to, že vám zřejmě tikají biologické hodiny, on nemůže. Má plné právo si svůj život a budoucnost představovat zcela jinak než vy. Samozřejmě že je překvapen, když najednou po dvou letech vztahu od něj chcete něco, o čem jste patrně dosud nikdy nemluvili. Ono to opravdu není samo sebou, že každý jednoho krásného dne dojde k touze po rodině a potomstvu. Ani to není nějaké "posunutí se někam dál". Lidi mohou žít plnohodnotné životy i bez dětí, a vůbec to nemusí znamenat, že je to nějaká vada na charakteru. A už vůbec není chyba toho muže, že jste vy názor změnila - ani není jeho povinnost změnit názor taky, jenom proto, že přece máte spolu vztah. Mohl by se cítit stejně raněn a zaskočen, a říkat si, že ztratil dva roky života s někým, kdo má diametrálně odlišný pohled. On, jak říkáte, sobecky dítě nechce, a vy ho stejně sobecky chcete. Je to 50 na 50. 
Je rozdíl mezi "mít rád" a "milovat".
Budeš-li milovat a budeš-li milována... nikdy nebude ani jedna strana toužit po ztrátě druhé/druhého. Půjde s ním do čekoholiv bez váhání...
Pokud jeden má jen rád a druhý miluje a spojí-li své cesty v jednu, ani jeden nebude šťastný, vždy to bude jen o kompromisech, hledání chyb na druhém... a nejistotě z dalších společných dnů, roků. Bude to nerovný vztah.
Rozchod dnes bude jistě méně bolestivý než někdy v budoucnu.
Záleží na Tobě, co všechno jsi ochotna obětovat pro tento vztah.
Očekávat, že přítel změní svůj názor, asi nebude to pravé ořechové.
...
Přeji Ti hodně štěstí.
