Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 56 let, jsem rozvedená, matka dvou již dospělých dětí. Před dvěma lety jsem se už stala i babičkou. Před asi dvěma týdny vyšel zde na magazínu článek na téma mladí versus staří a diskuse pod ním mne vyprovokovala k napsání mého příběhu, který se týká péče o staré a nemohoucí rodinné příslušníky.

Narodila jsem se jako nejmladší dítě ze tří sourozenců. Sestra již zemřela a zůstal mi bratr, kterému je 70 let a je rozvedený.

Tatínek nám zemřel před dvaceti lety a maminka teprve před čtyřmi měsíci, bylo jí krásných 97 let. Posledních patnáct roků jsem se o ni starala, protože kvůli svému zdravotnímu stavu nemohla být sama. Bydlela u nás, kde jsem jí vyhradila naši původní ložnici a zařídila ji jejím nábytkem. V té době už jsem byla sama s dětmi (manžel od nás odešel), takže mi spaní v obývacím pokoji nevadilo.

Od svých 41 let v podstatě až dosud jsem tedy měla doma svou maminku. Nikdy jsem toho nelitovala, považovala jsem za správné se o ni postarat. I když to pro mne znamenalo zajišťovat určitým způsobem servis i pro mého rozvedeného bratra, který byl zvyklý chodit k mamince každý víkend na oběd a nosit jí špinavé prádlo. Když už máma nemohla a bydlela u nás, jak ona, tak bratr automaticky očekávali, že v jejím servisu budu pokračovat. Velký podíl na zachování tohoto modelu měla hlavně maminka. Pravda je, že brácha alespoň vždycky nakoupil jídlo.

Tak to šlo celých patnáct let. Mé děti v průběhu té doby dospěly a osamostatnily se a já fungovala jako pečovatelka. Můj osobní život šel stranou. Z práce rovnou domů postarat se o maminku, víkendy jsem trávila u plotny, vyvářela, prala a žehlila.

Teď je mi 56 roků a konečně bych mohla začít žít. A to bych moc chtěla. Vynahradit si vše, o co jsem za posledních 15 let přišla. Vyrazit někam na dovolenou, věnovat se vnoučeti, a taky, možná, najít si konečně nějakého přítele, někoho, s kým by mi bylo dobře.

Narážím však na problém s bratrem. On by totiž rád v onom zaběhnutém modelu víkendového vaření a praní a žehlení jeho prádla pokračoval. Nyní je navíc po komplikované operaci kolene velice špatně pohyblivý (prý se to již nezlepší) a přišel s nápadem, že by se ke mně nastěhoval.

Odmítla jsem to. Jak jeho nastěhování, tak pravidelné víkendové vyváření a praní. Jednou za měsíc klidně, ale každý víkend ne. Mám toho už prostě dost. Bratr je na mne rozzlobený, označil mne za sobeckou, co prý si má ve svém věku a při svém zdravotním stavu počít, doslova citově vydírá. Prý mi už přece o nic nejde, děti bydlí samostatně a já už žiju sama, on by se nastěhoval do pokojíku po mamince.

Jsem neoblomná a pevně si stojím za svým. Bratrovi jsem řekla, že je na něm, aby se o sebe začal starat, ať si zaplatí pečovatelku, prádelnu a dovoz jídla. Vzhledem k tomu, že už několik desetiletí žije sám a hodně skromně, úspory má nemalé. Vím, že si to může dovolit.

Po těch patnácti letech velkého odříkání a přizpůsobování z mé strany mám pocit, že konečně můžu začít žít po svém. Bez toho, abych se neustále ohlížela na potřeby někoho jiného. Celé ty uplynulé roky jsem nic jiného nedělala. Přesto jsem nyní postavena do nelichotivého světla sobecké potvory, která se odmítá postarat o svého starého, špatně pohyblivého bratra.

V diskusi pod článkem, na který reaguji, od některých čtenářek zaznělo, že postarat se ve stáří o své blízké je povinnost a samozřejmost. S tím souhlasím. Ovšem z vlastní zkušenosti dodávám: jen do určité míry. O maminku jsem se postarala, jak nejlépe jsem mohla. Dokonce i o bratra. Ale nikdo mi nemůže vyčítat, že nechci v této pečovatelské roli pokračovat až do konce svého života.

Byla bych moc ráda, kdybyste se vy, které tu péči o blízké osoby od příbuzných požadujete za každou cenu, dokázaly na celou věc podívat i z jiného úhlu. Možná, že i na mne bude jednou nějaká sestra z domova důchodců hledět jako na sobeckou ženu, která není schopná a ochotná postarat se o nemohoucího bratra. A možná i sobecká opravdu jsem. Přesto si myslím, že i já mám nárok na kus normálního, obyčejného života.