Hádky jsou prý normální a utužují vztah
"Trápí mne chování mého přítele. Tak jako je někdo chorobně žárlivý, je on chorobně hádavý. Někdy mi připadá, že se v konstruování různých konfliktů přímo vyžívá. Jakákoli maličkost je pro něj záminkou, aby na mne začal nasazovat a nejspokojenější je, když se rozčílím a začnu se s ním hádat. S oblibou pak hádku ukončí s tím, že s hysterkou se bavit nebude, a odmítá se mnou dál komunikovat. Šílím z toho! Vykonstruuje konflikt, a když ze mne začnou stříkat emoce a potřebuju je ze sebe dostat, zmlkne a úplně mne ignoruje. Když s ním pak o tom mluvím a chci zjistit, co ho vede k takovému chování, říká, že hádky jsou zdravé a utužují vztah. Nechápe, že tento způsob komunikace mne psychicky doslova ždímá."
Takto popisuje soužití se svým přítelem čtenářka, říkejme jí třeba Mirka, a ptá se, co si o takovém chování myslí ostatní čtenářky a zda také zastávají názor, že partneři, kteří se hádají, mají pevnější svazek. Ona sama to považuje za nesmysl a postupně v ní dozrává rozhodnutí vztah ukončit.
Hádáte se? Jak často a o čem?
Musím přiznat, že když jsem Mirčin e-mail četla a představila si situaci, kdy mne partner vyprovokuje a hned poté okázale ignoruje, nebezpečně se mi zvedla hladina 
adrenalinu v krvi. Osobně považuji takového partnera za nevyzrálého a prchala bych od něj rychlostí nadzvukového letadla.
To, že hádky utužují vztah, je možná pravda, ovšem musí to být hádky konstruktivní, "o něčem" a musí být zakončené vzájemnou domluvou, usmířením. Jestli si mladý muž z Mirčina příběhu myslí, že jeho milá k němu bude hořet tím větší láskou, čím víc ji bude psychicky deptat, tak by měl patrně co nejdříve navštívit nějakého odborníka, aby mu to pořádně vysvětlil.
Vzpomněla jsem si v té souvislosti na své rodiče. Ti byli zase opačný extrém. Nikdy za celý život jsem je neslyšela se hádat. Možná tak činili vždy pouze v soukromí, beze svědků, ale spíš si myslím, že se opravdu nehádali. Jestli to je nebo není dobře, těžko soudit. Občasná, klidně i ostřejší výměna názorů je podle mne potřeba, pročistí se vzduch, ujasní se vzájemná situace. Až když jsem dospěla jsem si začala všímat, že naši se prostě nehádají, protože maminka většinou ustoupí hned v zárodku hrozícího konfliktu. Přesto není nějak uťápnutá, stejně jako tatínek není žádný despotický agresor. Je jim spolu dobře a jejich vztah je založen především na vzájemné úctě. Ostatně, jinak by spolu asi tak dlouho nevydrželi, právě dnes totiž slaví svou zlatou svatbu.
Jak jste na tom vy a hádky s partnerem? Jsou u vás na denním pořádku, nebo spíš výjimečně či dokonce nikdy? Jak případné hádky snášíte? Napište své vlastní zkušenosti a názor na "hádky, které utužují vztah". A co byste poradily Mirce z úvodního příběhu? Má se snažit naučit svého partnera správně komunikovat, nebo má svou energii zacílit nějakým jiným směrem?
7.10.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 73 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Hádky jsou prý normální a utužují vztah
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Stanik: No to je pravda, taky dobrý. Asi nemá cenu dělat pořadí. Všechny jsou pěkně na 
Stanik: No, jak kdy. Když se synek dostane do ráže, tak z něj rostu i já a nejde zarazit, to chápu, že z něj holka šílí. Jenže pak už je na něj alergická a reaguje nepřiměřeně i na normální situace.
Takže když je jasná situace (kluk je evidentně naštvaný nebo se nudí a vybíjí přebytečnou energii na sestře), dostane vynadáno on plus dcera za jakékoli nebezpečné reakce jako je kopání do břicha, i kdyby byla stokrát v právu).
Na druhou stranu nechci, aby toho zneužívala a ječela pokaždé když chce aby bratr dostal vynadáno, takže nepřiběhnu na každé vykvíknutí.
A pokud jde o nějaký předmět sporu, tak se jim snažím vysvětlit způsob, jak by dosáhli dohody bez boje a k všeobecné spokojenosti. To docela funguje, když opadnou emoce.
U nás je možná trochu rozdíl v tom, že kluk je starší.
Naši se před námi nehádali, jestli potichu v ložnici,to nevím. Ale tichou domácnost držela mamka hodně dlouho, i vůči nám dětem, což byl humus. Ideální je, když si to partneři vyříkají mimo uši svých dětí. Jenže kdo z nás žije ideální život, že jo?
jelítko: kdepak, druha nejhorsi je lakota 
Mně tedy z toho popisu taky spíš připadá, že se hádá Mirka, protože se nechá vyprovokovat. Kdoví, jestli pak Mirka nezuří a manžel v klídku nesedí v křesle a nepozoruje ji. Tak ať se do toho prostě nenechá zatáhnout a manžela to po čase přestane bavit.
To, že se někdo nehádá a podřídí se stoprocentně tomu druhému, taky nepovažuju za ideální. Taková byla moje babička, celý život držela hubu a krok a když děda umřel, tak ona poprve v životě žila svůj vlastní život a dělala to, co doopravdy chtěla.
a my se nemůžeme hádat kvůli kočkám. Je na nich vidět jakási hrůza z toho, co bude, co to děláme, nechápou, proč je řev - a nevinné zvíře přece nenecháme trpět kvůli naší blbosti.
PEGG: 7:34 Ty bláho, to bych se po...., kdyby se mi chlap urážel. Lidi co se uráží fakt nesnášim. Hned po blbosti druhá nejhorší "vlastnost".
Já mohu srovnat oba dva případy. Jak hádky na dením pořádku, tak vztah téměř bez hádek. Můj minulý partner byl těžký cholerik a já jsem taky dost cholerická. Takže si dovedete představit ten masakr. Hádky kvůli každý kravině. Ale velká úcta mezi námi nám při hádkách bránila v urážení a ponižování, tak se to docela dalo. Byli jsme s přítelem velice šťastní i tak. Jeho vášeň se projevovala i v tom, že mi dával svojí lásku hodně najevo a téměř na rukou mě nosil. Bohužel po osmi a půl letech mi ho nehoda navždy vzala. Současný přítel je neotřesitelný flegmatik. Většinou se první naštvu já, začnu ho "prudit" on mi na to vždycky odpoví tak, že se buď hned uklidním nebo dostanu záchvat smíchu. S ním se prostě hádat nedá a on ví jak na mně, aby mě uklidnil a je klid. Když už se opravdu pohádáme je to většinou kvůli nedorozumění, které si vysvětlíme a donluvíme se jak problém řešit. Když srovnám oba vztahy z pohledu hádek, tak tenhle z toho vychází stoprocentně líp.
.JPG){kind=avatar}
Riki: A taky se při tom učí argumentovat a formulovat své myšlenky tak, aby to ti ostatní byli schopní pochopit. To je vlastně taková intelektuální gymnastika.
Jako je to v té Suchého povídce: "Jeden biolog, ten mladší, mohly mu být tak čtyři, ten tvrdil, že velryby maj nohy. Jsem mu chtěl říct, že velryby jsou savci a savci, jak známo,... Sem ho nechal bejt. "
Verera: hmm.. u tech decek by me zajimalo, jak to resis? propleskenes provokatera, nebo karas slecnu? ( ciste empiricky vyzkum, u nas tototiz bylo s bratrem totez)
Riki: 
presne! tyhle diskuse taky miluju. Clovek bys takhle mel ů dohadovat" .. rozsiruje to obzory a udrzuje jisrku 
No a já osobně jsem ochotná vést vášnivé diskuze o těch zde jmenovaných tématech jako zatmění a jiných podobných, třeba si pamatuju dlouhý spor o to, jsou-li inteligentnější lišky nebo delfíni (dodnes nedořešeno - sežeňte někde delfína k experimentu a porovnání ) ale to nejsou hádky, to jsou výměny názorů, a poučení, člověk u toho získá řadu nových informací a rozšiřuje si obzory. 
Ad zlatá svatba - obdivuhodné, to je třeba smeknout. To už je určité umění nejen v komunikaci, když jsou lidi spolu tolik let a stále v lásce a úctě. 
Mí rodiče budou mít zlatou svatbu za rok... možná. Taky jsem je nikdy neslyšela se hádat. Ale když už jsem byla velká holka a měla vlastní rodinu, přiznali mi, nezávisle na sobě, že se občas přece jen hádali, ale jen šeptem, v ložnici, abychom se ségrou nic neslyšely a nepoznaly.
.jpeg)
Verera - 7.10.2011 9:37
Verera: je to jedna možnost, že to takhle nějak mají... a že z toho třeba taky vyrostou. 
Ale spíš to vidím na rozchod.
