Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, jestli mi někdo dokážete poradit, asi ne. Situaci, kterou právě řešíme, jsem si nedokázala představit ani v těch nejhorších snech. Jde o mého staršího, jedenadvacetiletého syna. Kromě něj mám ještě mladšího, devítiletého.

Jsem podruhé vdaná, se současným manželem máme devítiletého syna, ten starší je z mého předchozího manželství.  Jeho biologický otec o něj v podstatě nejevil zájem, plně ho nahradil můj současný manžel. Oba kluky má rád, nedělá mezi nimi rozdíly.

Starší syn nám ale pořádně zavařil. Jeho puberta byla naprosto šílená, nehnulo s ním vůbec nic. Ve druhém ročníku se vykašlal na učňák a nedokončil ho, celý další rok se flákal doma, nic nedělal, kradl nám peníze z peněženek. Přiznám se, že tehdy jsem se modlila, aby mu už bylo osmnáct a já ho mohla poslat do světa, ať si žije za své. Těsně před tím, než se stal plnoletým, se ale vzpamatoval, konečně si našel práci a vypadalo to, že šel do sebe.

Klid však netrval dlouho. Asi rok, maximálně rok a půl. Pak to začalo postupně narůstat. Začalo to nezaplaceným účtem za mobilní telefon, následovala kreditní karta po splatnosti, vždycky jsme mu pomohli a zdůraznili, že takhle to opravdu nejde. Jenže syn si to patrně vysvětlil po svém. Vůbec jsme netušili, v čem lítá, zjistili jsme to až ve chvíli, kdy mu domů začaly chodit obálky se zeleným pruhem a poslední kapkou byl telefonát od exekutora. Hrozilo, že nám přijde domů zabavit věci, pokud nezaplatíme osmdesát tisíc za jeho půjčku po splatnosti. Manžel si tehdy sám vzal úvěr, aby to zaplatil a synovi jsme řekli, že nám to bude splácet.

Jenže to není všechno. Postupně vypluly na povrch jeho další půjčky, všechny u nebankovních společností. Součet splátek je tak vysoký, že mu na to jeho příjem nestačí. Momentálně nám syn tedy dává celou výplatu, my to posíláme na jeho úvěry a ještě doplácíme. K tomu ho samozřejmě živíme a dáváme mu kapesné. Řekli jsme mu, že je to už opravdu naposledy, co mu takhle pomáháme, že to teď musí dva roky takhle vydržet (a my taky) a pak může začít znovu s čistým štítem.

Minulý týden přišla další rána. Syn si vzal další nebankovní úvěr od nějakého lichváře. Mně vůbec není jasné, jak je možné, že mu vůbec ještě někdo půjčí, nemá čím ručit, splátek má jak naděláno. Nicméně ten poslední úvěr mne už dostal do kolapsu. Nevím, co s tím. Manžel je naštvaný strašně, dělá od rána do noci, aby to všechno utáhl, já jsem v invalidním důchodu. A kluk si tím vším proplouvá, jako by se nechumelilo a když potřebuje peníze, najde si nějakého lichváře a zas je chvíli v balíku. Všechny ty napůjčované peníze prohýřil, probendil s kamarády, platil za ně večeře a kdoví co všechno. Nic hodnotného za ně nemá.

Jsem v koncích. Mám to teď postavené tak, že buď půjde syn nebo manžel s tím mladším. Muž je už s trpělivostí úplně na konci a řekl, že nic jiného nezbývá, než kluka vyhodit a nechat ho, ať se stará sám.

Já s tím na jednu stranu souhlasím, už toho bylo opravdu moc. Mám ale dilema. Prý i když se syn odstěhuje a odhlásíme mu trvalé bydliště, tak stejně k nám může přijít exekutor na ty jeho dluhy, které vznikly ještě v době, kdy tady bydlel. To bychom si tedy nepomohli, protože on by to rozhodně neplatil.

A pak mám ještě takové to klasické maminkovské dilema. Je to můj syn, ano, je to výlupek a zasloužil by co pro to. Ale když ho vyhodím, podepíšu mu tím definitivní ortel. On už teď je v podstatě na dně a jakž tak žije jenom díky tomu, že má u nás zázemí. Nemá kam jít, nemá na to, aby si zaplatil podnájem, aby se uživil. Tím, že nedodělal školu, bere jako nekvalifikovaný opravdu malý plat.

Nevím, co mám dělat. Věřte mi, že jsou chvíle, kdy bych mu nejraději okamžitě sbalila jeho věci a poslala ho do háje, ale přes to všechno, co nám způsobil, je to přece pořád moje dítě.

Možná mi pomůže přečíst si vaše nezaujaté názory a pohledy na naši situaci. Já nějak asi nejsem schopná ji objektivně posoudit. Předem vám děkuji.