Filmové povídání aneb Kolikrát jste viděli Vetřelce?
Jsou filmy, které můžeme vidět klidně i po sto padesáté páté a nikdy se nám neomrzí. Známe je zpaměti, přesně víme, co bude následovat a jak to dopadne, ale přesto se na ně rádi podíváme znovu.
Na druhou stranu má asi každý z nás v soukromé videotéce několik titulů, jež by podruhé nezhlédl ani za nic. Nemyslím tím filmy, které nás nezaujaly ani neobohatily. Takové se nám obvykle záhy vykouří z hlavy a naše nitro jimi zůstane nepoznamenáno.
Některé filmové kousky si však pamatujeme zatraceně dobře a víme, že když se objeví v nabídce televizního programu, s radostí (či s obavami) si je necháme ujít.
Osobně tyto filmy dělím do tří kategorií.
Tou první je kategorie filmů, které jsem zhlédla nějakým omylem. Nechala jsem se nalákat reklamou nebo doporučením známých a očekávala něco výjimečného. Možná jsem jen nebyla ve správnou chvíli naladěna na správnou vlnu, ale při odchodu z kina jsem měla pocit, že jsem ty dvě hodiny mohla strávit smysluplněji. Moje babička by lakonicky poznamenala: „To byla ale blbost.“ A tak třeba dodnes lituji peněz vydaných za zhlédnutí takových perel, jako byl např. Mr. and Mrs. Smith, Otesánek či Hostel. Zejména u posledně jmenovaného si myslím, že na vytvoření takové kreace bylo škoda materiálu.
Druhou kategorii tvoří filmy, o nichž už předem vím, že to „bude síla“, ale přesto si nemohu pomoci a musím je vidět na vlastní oči. Před lety jsem se musela pravděpodobně zbláznit, když jsem se rozhodla jít do kina na Umučení Krista. Navíc, věrna svému zvyku, jsem si koupila lístky pěkně doprostřed, abych měla dobrý výhled. Byla to hrůza. Na plátně trpěl chudák Kristus, v hledišti chuděra já. Měla jsem dost už při první scéně, kdy byl bičován, během jeho cesty s křížem jsem se kousala do jazyka, abych nahlas nekřičela: „Už ho proboha nechte!“, a závěrečné ukřižování jsem jen slyšela a odmítala věnovat ději na plátně jeden jediný pohled. Když jsem odcházela domů, marně jsem se snažila přijít na to, proč byl vlastně tento film natočen a co si z něj divák měl odnést jiného než dokonale pocuchané nervy.
Do třetí kategorie filmů, které jsem viděla jen jednou a již nikdy více, patří filmy, které mne hluboce zasáhly a ještě několik dní poté jsem o nich přemýšlela. Přestože je považuji za skvosty, vím, že zhlédnout je podruhé by bylo nad mé síly. Patří mezi ně například Sophiina volba nebo Schindlerův seznam...
A co vy? Také máte svou autocenzuru a na některé filmy se podruhé už nepodíváte? A kolikrát jste viděli Vetřelce? Jedničku. Já asi pětkrát.
15.8.2014 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 75 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Filmové povídání aneb Kolikrát jste viděli Vetřelce?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak na filmy, o kterých vím, že bych je podruhé vidět nechtěla, jako např.Sophiina volba nebo Lidice, nejdu ani poprvé - při vší úctě k nim.
V kině byl kdysi nejhorší zážitek český film Ještě větší blbec, než jsme doufali. A na druhé straně jsou filmy, na které se ráda podívám znovu, ale žádný konkrétní, který bych si nikdy nenechala ujít, mě zrovna nenapadá. Snad ti Homolkovi vždycky potěší
Ale kdyby byla soutěž, kolikrát kdo viděl všechny díly Harryho Pottera, byla by rekordmanka moje dcera
.jpg)
Na mne hluboce zapůsobil film Habermannův mlýn.. Dodnes je mi z toho špatně od žaludku... z toho, jaké svině my lidi dokážeme být.. .
Tak já mám zase sci-fi, krimi a akční ráda, a zase nemusím romantický, film na motivy Pilcher a spol. jsou pro mě nekoukatelný a jejich sledování považuju za ztrátu času.
Jinak do té první bych přiřadila film District 9. sci-fi o mimozemšťanech žijících na Zemi v rezervaci. Byla jsem varována, že to není nic moc, ale musela jsem se přesvědčit na vlastí oči. Do druhé kategorie bych dala Na křídlech vážky. Mysteriózní film s Kevinem Costnerem, který jsem dodneška nějak nepochopila. Do třetí kategorie pak kromě Schindlerova seznamu ještě Den pro mou lásku a Lidice.
Katastrofické filmy žádné, scifi taky ne - mám ráda Na křídlech vážky, Vzkaz v láhvi, Dům u jezera, Zrození šampiona a naše komedie 
.JPG){kind=avatar}
Je pár filmů, které můžu vidět pořád dokola, třeba Láska nebeská. Nikdy jsem neviděla filmy Schindlerův seznam, Lidice, Habermannův mlýn, Umučení Krista. Asi ani nikdy nenajdu odvahu vidět je. Jiné mě docela rozčílily, ale jinak, než zamýšleli autoři. Třeba Zachraňte vojína Ryana nebo Patriot. Na stará kolena propagandu snáším stále hůř.
.jpg)
Kolikrat jsem videla vetrelce netusim, ale pamatuji si, ze na dvojku jsme zdrhli cela trida z vyucovani a sedeli jsme v kine v 1.rade - to byl HODNE blby napad 
.
Za ztratu casu povazuji v posledni dobe letosni oscarovy film Jasmininy slzy, za nesmirne nudny opet letosniho oscara Gravitaci. Jinak si momentalne nevzpominam.
Na co se podivam kdykoliv rada znovu jsou anglicke detektivky, anglicka historie, svedske detektivky, v podstate cokoliv s Meryl Streep nebo Colin Firth, serialy Bones ci Fringe.
Co jsem videla jednou a NIKDY vice byl Valecny kun. Pro me za me at se lidi vrazdi a ctvrti za ziva, ale na zvirata at nesahaji!!!!
A co primo nesnasim jsou filmy o budoucnosti kde se tvurci shoduji ve vice ci mene katastrofickych scenarich rozpadajici se planety, zbytek lidstva preziva ve spinavych krytech typu cim vetsi hajzl tim vetsi sance na preziti.
Bellana: 
Člověk nemá měnit slovo vývoj na vyvíjel, nebo udělá tak trapnou hrubku.
No a pak jsou tu sci-fi a střílečky. Ty ani nepouštím, tak si je nemůžu pustit "znovu".
bohunka: Film "Záhrada plná plienok" vysílali, když jsem čekala své první dítě. Hodně to se mnou zamávalo. Byl to vlastně hraný dokument. Nejvíc mě dostal ten chlapeček, který měl jen jednu ruku, byl bez nohou, pohyboval se na takovem vozíčku, s jakým si na písku hrávaly děti. Vypadal, že intelekt má v pořádku. Určitě si dovedeš představit, jak se mnou ten film zamával a s jakými obavami jsem pak svého syna pozorovala, když měl velkou hlavu, nechtělo se mu hýbat a vůbec se nevyvýjel podle tabulek.
Já se nemůžu znovu dívat na Obecnou školu - scéna s přimrzlým jazykem mi nedělá dobře. A ještě na Vesničko má středisková - tam je mi vždycky tak strašně líto Otíka, když se dostane do toho paneláku, že to prostě fakt nemusím znovu vidět. Jen zahlídnu fotku z filmu a vzpomenu si na něho. No a co bych si už dobrovolně nepustila, tak je Královna Margot. Scéna s Bartolomějskou nocí je vylíčena tak přesvědčivě, že mě těhdy přítel z kina domů spíš nesl než vedl - takový šok jsem utrpěla. A po mi, prosím, nevadí Sběratelé kostí, Kriminálka Las Vegas a podobné dost "realistické" záběry na mrtvoly, vnitřosti, apod.
Nesnáším horory a fantasmagorické seriály - Červený trpaslík apod.
Dodnes vzpomínám na film "Záhrada plná plienok" . Vysílali ho v telce za hluboké totality - řekla bych rok 1980-1983, byl o mladých manželech co se jim narodilo postižené dítě a zůstalo v ústavu, tam opravdu visely stovky a stovky plínek - rodiče za dítětem chodili na návštěvy a paní vždycky moc plakala, pak s děckem seděli na lavičce a snad se jim narodilo zdravé dítě, ale to jak drží v parku to postižené v náručí, mrazí mě ještě teď.
Stejně vzpomínám na film "Den pro mou lásku".
Žádný z akčních a sfici filmů mě tak nazasáhl.
.jpg)
jenom né vetřelce...za" homolkovejma" půjdu světa kraj
Schindlerův seznam-pokaždé mi tečou slzy. Mým favoritem je film Nehynoucí láska-s Gary Oldmanem v hlavní roli. Je opomíjený, snad jsem ho ani neviděla v televizi, poprvé kdysi ve videopůjčovně. Vypráví o lásce Beethovena, také u něho skápne slza. Na horory už ani nemohu koukat, bojím se pak jít v noci i na WC.
Jedine tak prirodovedne filmy, nebo nejake stare detektivky.
Za nic na světě bych se nedívala na horory, akční filmy a sci-fi.Taky nemusím novodobé pohádky pro děti.
Miluju dokumenty o přírodě, filmy ze současnosti, historické folmy o anglických panovnících,staré filmy pro pamětníky...je toho hodně.
Vetřelce jsem neviděla ani jednou a Schindlerův seznam patří mezi filmy, před kterými smekám.Zanechal ve mně hluboký dojem.
