Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

vlastinapar:
já jsem prakticky clovek a city mi moc nerikaji, takze nedokazu posoudit co se ti honi v hlave a tak.... v tom ti snad poradi tady nekdo jiny. Ale z praktické stranky veci...dobre dejme tomu ze se s nimi sejdes, dobre dejme tomu ze jim reknes (nejak dokázes) co ti tenkrát provedli a jaké z toho más dodnes následky.... dejme tomu ze te snad vyslechnout, nezametou vec pod koberec, nevysmeji se ti (teknkrát si byla v jejich ocich slabodch, silne pochybuji ze by te dneska videli jinak - promin), v nejlepsim pripade SNAD! pochopi co vyvedli ...ale co z toho budes mit ty? Budes se citit lip, protoze agresori budou vedet ze ti ublizili? Doufás nekde v skrytu duse, ze se ti omluvi? Tady jde jen a jen o tebe, o nikoho jiného.... co z toho setkáni budes mit ty? Ver mi nebude se ti zit lépe nebo snadneji. Spis se obávám, ze k tomu svinstvu co si uz ted tahás s sebou zivotem, ti schuzkou s agresorem pribyde dalsi a bojim se, ze to bude posledni kapka, která te srazi na kolena. ANo lidi se meni a dostávaji rozum, ale blb zustane blbem a s agresora se vekem nestane chápajici dobrák. Chápu tvou touhu po nejaké "pomste" nebo omluve, ale setkánim se spoluzáky toho nedosáhnes a naopak ublizis tim nejvic sama sobe!

Anahir:
s těmi božími mlýny je to opravdu alespoň z části pravda, taky jsem byla na srazu spolužáků, a když jsem slyšela jak se mají dnes určití spolužáci, přestože nestrádají finančně, psychicky docela ano, neměnila bych.
vlastinapar:
odpustit můžeš, ale zapomenout se nedá.
Jenže trápit se tím ještě teď? Myslíš, že bys se jim připomněla a něco by se změnilo? Možná by to pro tebe bylo ještě horší, všechno bys prožívala znovu a bylo by to asi i mnohem bolestnější / psala jsi, jak vychvalují své rodiny, děti /.
Asi opravdu funguje to srovnání sama se sebou, se svým životem, takovým jaký jsi schopna si ho vytvořit.
Přeji hodně štěstí

kareta: to je pěkná myšlenka, ale nějak si to v praxi nedokážu představit. On dělá něco úplně jiného než já (teda píšu on, protože na toho jednoho mám pifku úplně největší, ale všichni jsme asi oborově úplně mimo možnost styku). Ale třeba se časem něco přihodí a ještě se budu divit

Anahir: já si dlouho myslela, že se tím neužírám. Vážně jsem se naučila žít docela normálně, sice trochu po svém, protože třeba do společnosti by mě nikdo nedostal ani heverem, ale jinak mám kamarády, mám práci, koníčky a život se snažím brát docela s humorem a notnou dávkou sebeironie (protože jinak bych se asi vážně zbláznila, kdybych si z toho všeho nedělala legraci). Samozřejmě, že někdy v noci bulím do polštáře, ale jinak jsem neměla pocit, že bych to s sebou nějak "vlekla" a toužila po pomstě. Prostě jsem si zařídila život tak, abych se v něm cítila docela šťastná.
Ale zlom nastal až u toho Googlu a od té chvíle mám strašnou touhu jim říct, co udělali. Třeba si to ani neuvědomují a pro ně to byla jen hra a netuší, co způsobila. Tak ať to vědí. Já nevim, třeba by mi stačila pouhá omluva a zas by se to uklidnilo nebo aspoň vědomí, že o tom ví a ať si s tím už naloží podle svého. Anebo jsem vážně po nějaké pomstě toužila akorát jsem si to nechtěla připustit.
No, zkusím se vrátit do starých kolejí a zapomenout na ně

teda nevím, mí kluci chodili do školy zhruba ve stejnou dobu a udělat někdo jim něco podobnýho, to by byl mazec. Taky jsem nebyla ve straně ani nikdo z rodiny, ale určitě bych nenechala své děti mrzačit, to vím jistě.
No a být v tvé situaci, asi bych to už po tak dlouhé době nechala být, jednak je to určitě trestně promlčené a zažít ještě nakonec to, že se ti znovu vysmějí do obličeje, to by tě určitě ranilo znovu. Je to smutné, kam až to tenkrát lidi z tvého okolí nechali dojít. A věř tomu, že by ti dotyční agresoři se ti jen vysmáli a udělali z tebe blázna, který si za všechno špatné jen může sám. Co čekáš, že by udělali, odprosili tě, politovali, odškodnili, to asi ne.

Anahir: to jsi napsala moc dobře.....

vlastinapar: aha, tak to nyní s rodiči je už lepší vysvetlení
Děvče, nežij minulostí, s ní nic nenaděláš. Udělej si vlatní budoucnost.
ZAČÍT JE NEJTĚŽŠÍ, ale pak už to je jen lepší a lepší

vlastinapar: nechala bych je svemu osudu... nezaslouzi si, abys na ne plytvala energii. A tobe preju uz jen same dobre lidi kolem tebe, hodne stesti a radosti v zivote

Ahoj Vlasto, lee má pravdu, asi jsme už zapomněli, že tenkrát to bylo jiné, pokud šlo o synáčky papalášů, věřím, že nebyla chuť ani moc s tím něco dělat. No, tenkrát.. ono to dneska o moc jiné není, včera to bylo pěkně vidět ve filmu Gympl v podání Jana Krause, akorát že už to nejsou papaláši, ale pracháči, kteří taky myslí, že můžou všechno. Ale to jsem odbočila. Jinak souhlasím s lee i v tom, že nejvíc funguje srovnání sama se sebou. Když jsem kdysi měla potřebu vyříkávat si něco s osobou, která mi ublížila, akorát jsem se dusila vlastními emocemi a připadala si vážně jako hysterka. Teď už ta osoba nežije a věřím, že zrovna v jejím případě zafungovaly ty boží mlýny. Ale jestli chceš něco podniknout, nechci tě zrazovat, jen si promysli, jestli jsi na to dost silná.

Jestli Ti můžu poradit, přestaň se užírat pomstou, nehledej pořád co mohlo být, kdyby... - to už neovlivníš. Hledej to, co může být nyní, to už ovlivnit můžeš, život máš ve svých rukou a co s ním NYNÍ uděláš je jen na tobě. Teď do tvého života agresoři už nemůžou, tak je tam přestaň pořád v hlavě pouštět a je na čase najít si své místo i radosti. Nežít minulostí, ale budoucností.

Šikanu ve škole znám, ale ne takového kalibru jako jsi prožila Ty. Je pravda, že mí rodiče to věděli, ale neuměli to řešit.Odnesla jsem si z toho nějaké psychické potíže, ale ty časem, věkem a zkušenostmi odezněly, ale je pravda, že to byla dlouhá cesta a hlavně člověk musel sám od sebe přestat myslet na pomstu. Odnesla jsem si jistou nedůvěru k lidem, kterou mám do teď, což není na škodu, řekla bych že je to spíše výhoda a určitou dávku chtění být raději sama, jen s lidmi které důvěrně znám. Ale to jsou věci se kterými se dá žít a bývá to výhoda.
Své spolužáky jsem po letech viděla na srazu (kam jsem nechtěla, ale manžel řekl, že bychto mohla aspoň zkusit), bylo nám přes třicet a všichni jsme byli normální, se svými starostmi i radostmi a kolikrát by se člověk divil těm osudům, že by ani jeden neřekl.
Co ti mám říct - co čekáš od lidí, kteří jako děti někoho těžce zranili? dnes jsou to úplně jiní lidé, žijí jiný život, Tvůj život se zastavil od toho incidentu a nepokračuje, protože zcela ovládá tvůj život dodnes.
Čekáš že jim to všechno řekneš a oni ti padnou k nohám a budou se omlouvat? Opustí je manželky, manželé? Že si něco uvědomí ale co jako dál? Nebo to chceš udělat proto, že je nyní budeš pronásledovat, psát jim, dělat peklíčko? Co vlastně od nich chceš?
Především bych si ale vyjasnila vztah s rodiči, protože podle mě ta křivda od nich Tě žere nejvíc. tam je cesta k nápravě. Osobně, ale musím říct, že ikdyž mí rodiče moc nevěděli co dělat, určitě by nedovolili mě bít. Prostě jsi zůstala jakoby dítětem, které nikdo nechránil a nedostalo pomoc od těch, které jediné mělo, od rodičů.
Přeju ti hodně štěstí, klidu a vlastních správných rozhodnutí

Já ji ale nesnesla

Ale vím,jak se jmenovalaSnášelová

vlastinapar: kašli na konfrontaci...fakt se na ně zkus dostat jinak!

TAké jsem zažila šikanu,ale neměla jsme následky,bylo to na základce,nevim,proč mě asi ve 2.třídě venku napadla spolužačka z dětsk.domova dodnes,ani nevím,zda jsme to našim řeklaale pak jsem se jí raději vyhýbala..

vlastinapar: to je fajn, že ses ozvala
asi člověk trochu zapomíná, že v tom minulém režimu bylo všechno jinak a nešlo to, někam naběhnout a všechny seřvat...ale stejně, kdyby mi někdo mlátil dítě..., ale je těžké někoho soudit, pokud to člověk sám nezažije, tak si to nikdy nemůže ani představit...

Dobrý den, myslela jsem si, že na zapojení do diskuze nebudu mít sílu, ale zatím to jde . Chtěla bych jen dovysvětlit některé věci ohledně rodičů. Když jsem byla větší a začalo mi docházet, že jsem v tom jaksi byla sama, tak jsem se jich ptala, proč s tím něco nedělali. Protože rada, kterou jsem tehdy dostala: "Tak jim řekni, ať už toho nechají" mi připadla jaksi neúčinná a hlavně jsem měla dojem, ře rodiče vůbec nechápou jak daleko to zachází. Rodiče mi nějak odpověděli, tehdy jsem to nebrala, ale dneska to docela dokážu pochopit.
Říkali, že ve škole i několikrát byli, ale bylo to k ničemu. V socialistickém zřízení totiž šikana na školách prostě NEEXISTOVALA, to se děje v americe a dalších hnusných zemích, ale ne v ČSSR mezi pionýry. Takže to vyznělo do ztracena, někdy sice nějaká rozumná úča trochu zasáhla, ale o to víc jsem to pak schytala, tak jsem i byla ráda, když se to nechává být. Druhá věc byla, že kdyby to hnali přes policajty - pokud by to vůbec šlo, tak by to nejspíš dopadlo stejně, navíc maminka nebyla ve straně ani jako řadový člen a tak jim to prý dávali sežrat i takovýmto způsobem. Táta pracoval jinde a domů jezdil jen na víkendy, máma měla další dvě děti a sama to zvládala jen taktak a řešit ještě takovuhle věc nevíc už prostě bylo nad její síly. Poslední věc, která to komplikovala, že dva z té party byli synáčci jednoho tehdejšího papaláše, takže by se to zametlo pod koberec tak jako tak. Hodně jsem přemýšlela nad tím, jestli naši mohli udělat něco víc, nevím, možná jo, ale už jim to nevyčítám. V máminý kůži bych tenkrát taky nechtěla být.

Ohledně těch policejních záznamů - je to 27 let nazpátek, předpokládám, že to už bude dávno skartovaný, ale i kdyby ne, tak pochybuju, že bych se tam dočetla něco co by mi pomohlo. Neznám právní řád, ale předpokládám že to už stejně bude promlčený

Ale díky za příspěvky, je pravda, že vlastně úplně nevím, co bych jim řekla a co bych od toho čekala, budu si to muset ještě hodně probrat v palici