Rodiče se nám pletou do života
Ačkoli jsem už dávno dospělá a mám dokonce už sama dospělou dceru, stále mám problém se svými rodiči, respektive s mojí mámou. Co si pamatuji, vždycky byla generál a muselo být po jejím. Jinak se k smrti urazila a vydržela nekomunikovat třeba čtrnáct dní.
Díky bohu, že můj manžel je flegmatik jak se patří, jiný by si už dávno sbalil kufry. Moje matka a v jejím těsném závěsu i otec „přikyvovač“, nám v podstatě celý život udělovali nevyžádané rady, snažili se organizovat nám dovolené, kritizovali a hodnotili takřka cokoli, co jsme udělali.
Několikrát jsem se pokusila vzepřít, ale skončilo to vždycky matčiným ublíženým pláčem, následnou uražeností a tátovými výčitkami. A tak jsme se naučili je brát takové, jací jsou, vyslechli je a pak si všechno udělali po svém. Samozřejmě jsme si pak vyslechli spoustu řečí, ale ty jsme pouštěli jedním uchem dovnitř a druhým hned ven.
Teď ale řešíme docela problém. Jak jsem psala v úvodu, máme dospělou dceru. Na jaře odmaturovala, na vysokou nešla a už chodí do práce. Našla si docela dobré místo, oželela kvůli němu i poslední prázdniny a již od července je v plném pracovním procesu. Jako každý mladý člověk také touží se osamostatnit a bydlet sama. S manželem to oba chápeme a společně jsme začali hledat nějaký šikovný pronájem, který by zvládla financovat, a mohla si tak vyzkoušet samostatný život se vším všudy.
Při nedávné rodinné oslavě se dcera nepředloženě o svém záměru zmínila i před svými prarodiči. Když jsem slyšela, jak to ze sebe sype, šly na mne mrákoty, protože jsem věděla, co bude následovat. Hromady rad, doporučení atd. Nemýlila jsem se.
Moji rodiče vzali bydlení naší dcery do svých rukou, rozhodili sítě a postavili nás, tedy především ji, před hotovou věc: V domě, ve kterém bydlí, se uvolnila jedna nájemní garsonka a družstvo, jemuž dům patří, se rozhodlo prodat ji za velice výhodnou cenu. Podle našich by se té příležitosti mělo rozhodně využít, navíc nabídli, že by své vnučce zaplatili celou polovinu požadované částky a nám nadiktovali, že tu druhou polovinu bychom měli uhradit my. Je to přece naše jediné dítě.
A my teď stojíme před dilematem. Garsonka je prostorná, velmi pěkně řešená a kromě nějakých drobností je v podstatě hned obyvatelná bez nutnosti nějaké náročné rekonstrukce. Za tu cenu je to opravdu velice výhodné, normálně se takové byty v našem městě prodávají za dvojnásobek.
Jenže je tady několik velkých ALE. Ochotu rodičů zaplatit vnučce polovinu beru sice s povděkem, nicméně po celoživotních zkušenostech s nimi je mi jasné, že by jim naše dcera byla povinována nehynoucím vděkem a svým způsobem i poslušností, kterou by vyžadovali. Druhou polovinu, kterou bychom měli dle úsudku našich uhradit my, sice na účtu máme, ale vydali bychom se absolutně ze všech peněz a zůstali na suchu. A to se nám v dnešní nejisté době nechce podstoupit, je to příliš velké riziko. Poslední ALE je naše dcera samotná, které by se samozřejmě ten byt a za takových podmínek náramně líbil, nicméně představa, že by bydlela dvě patra pod všetečnou babičkou, jí nahání husí kůži.
A my teď řešíme, jak s celou touto situací naložit. Na jednu stranu je to šance, jak by dcera získala vlastní byt bez nutnosti brát si hypotéku nebo platit drahý pronájem. Taková nabídka se nemusí podruhé opakovat. Je to jistě nesporná výhoda a skutečnost, co výrazně hovoří pro. Jenže je potřeba brát v úvahu i druhou stranu mince – blízkost mých problematických rodičů a závazek, který by k nim z morálního hlediska cítila. Navíc by v tom domě byla patrně pod drobnohledem, takže na nějaké výrazné soukromí by asi mohla zapomenout.
Vím, že vyřešit si to musíme sami. Přesto bych se chtěla zeptat čtenářek, jestli by nebyly tak hodné a nezamyslely se nad naší situací ze svého nezaujatého a tím pádem objektivního pohledu. Možná nám vaše postřehy pomohou při konečném rozhodování. Děkuji všem.
15.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 75 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rodiče se nám pletou do života
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Koupit, pronajmout a nebo - prodat se ziskem!
Já bych se, být dcerou, nejvíce bála toho, že když na jejich nabídku přistoupím, že mi bude babča do všecho kecat s odůvodněním, že to díky nim mám kde bydlet a proto musí dohlídnou, jestli ty svoje penízky dobře investovali. Upřímě řečeno, bude to mít jen dvě patra, tak můžete počítat, že jí holka bude mít za zadkem 24 hodin denně nezávisle na tom, jestli je dcera doma nebo ne. Protože, když jí nedokážete odmítnout, jak jí vysvětlíte, proč jí nechcete dát klíče?? A co až si najde přítele? Pustí ho k vodě, jen proto, že se bábě nelíbí a bydlí v JEJÍM bytě a je jim povinována nehynoucím vděkem a poslušností????
Ať se dcera rozhodne sama. Pokud řekne ne a prarodiče natáhnou hubu, je to jejich věc. Máte vlastní život, jste dospělí a svéprávní, tak si ho nenechte organizovat. Když je Vaše matka generál, tak ať vstoupí do armády, Vy jí šaška dělat nemusíte. Hodně 
já bych do toho šla
myslím, že prarodiče mají k vnoučeti jiný vztah, než k dítěti...možná s nimi vnučka bude dobře vycházet
a pokud by to fakt fest drhlo, tak prodat a jít jinam...
rozhodně předem nastavit pevně pravidla
kamarádka takhle zavedla 1 návštěvní den v týdnu, kdy i počítala s návštěvou a jinak neotevřela...babi po čase pochopila...
musí být hodně těžký mít takový rodiče, resp. mámu. Tuto nabídku bych odmítla - právě kvůli blízkosti babičky. Že se urazí - to je holt její problém, ale když jí to rozumně vysvětlíte, vy budete mít svědomí čistý 
Když chce holka samostatnost, tak co nejdál od babičky ...
Nika1: 
Souhlas. Pokud je koupě tak výhodná, vždycky je možnost prodat za lepší cenu.
.JPG)
Ať řekne svůj názor i dcera. Jestli by tam chtěla bydlet, s babi v zádech a s vděčností k ní...
Jestli chce už teď splácet byt nebo si "užívat" s rodiči.
Po svých zkušenostech bych s díky odmítla.
Dcera si nakonec může najít přítele, který bude mít bydlení vyřešené anebo ho budou chtít řešit spolu.
.jpg)
A co takhle ríct babicce NE! Ano urazí se, táta vás nazve nevdecníky a co já vím co jeste, ale v podstate stane se neco? Nejakou dobu budou urazení a vy budete mít klid a drív nebo pozdeji prijdou znovu.
Tyhle pronblémy jsem resila s máti do mých necelých 21 let, pak jsem se den ze dne odstehovala z jejích ochranných krídel a dobrých rad a byl pokoj. Sice dál radila.ale v dopisech a ty se dají vyhodit nebo na ne neodpovídat. Být ve stejné situaci dneska, nepálila bych vsechny mosty a nelikvidovala bych k vuli ní kus vlastního zivota, ale klidne a rozhodne bych jí do ocí rekla NE!!! A trvala na nem.
A pokud se vám i dceri garsonka líbí, tak dceri pujcte co muzete a na zbytek at si holka vezme pujcku nebo hypo. Nakonec chce se osamostatnit? Chce. A osamostnení neznamená, ze dostane naservírovaný bydlení na zlatým tácku, stací ze jste jí ho vy (nebo babí s dedou) pomohli najít. Peníze bych od prarodicu rozhodne nebrala ,ani jako pujcku. A jejich urazení a dobrý rady presla opet s durazným NE. Maximálne se urazí a holka bude mít aspon ze zacátku bydlení od nich pokoj. I kdyz o tom pochybuji, taková babicka generál at sebeurazená se stejne bude motat do zarizování. A at si proboha holka od ní nepujcuje ani na zarízení, to radsi spát na madraci na zemi.
V první řadě bych si položila otázku, zda si můžete dovolit a zda vůbec chcete zaplatit druhou půlku bytu. Protože pokud ne, tak žádný problém k řešení nemáte, dcera sama by na hypotéku stejně asi nedosáhla. Pokud ano, asi bych do koupě šla s tím, že aspoň tu vaši polovinu by vám mohla splácet. Ona je dneska velká výhoda, když se člověk nemusí zadlužit hypotékou. A vykašlala bych se na řeči, že to není žádné osamostatnění se, když rodiče vypomůžou s bydlením. 
Hlavně ale záleží na dceři, zda tam vůbec chce bydlet.
Garsonku bych koupila, když je tak výhodná. Pokud dcera má slušné místo, není problém, aby Vám a prarodičům splácela. Dohodla bych splátkový kalendář a je to. Tak nebude mít "máslo" na hlavě, že jste jí to vy a prarodiče naservírovali jak na tácu a zaplatili. Jen bych se bála každodenních návštěv babičky, tak bych to s ní řešila narovinu a občas neotevřela a rozhodně jí nedávala klíče.
Mám taky dospěloou dceru na VŠ a zatím bydlí u nás, ale pokud by se jí naskytla taková výhodná nabídka, asi bych to doho šla. Pokud se nechcete vydat z peněz, tak přispějte dceři jen část a na zbytek ať si vezme půjčku, aby měla taky nějakou zodpovědnost. Pokud by bydlela někde v pronájmu, tak by platila taky takové vysoké částky a tímto si bude splácet svoje. Pokud bude pro ni bydlení v jednom domě s babičkou a dědem neúsnosné, už se dá s takovým bytem něco dělat - vyměnit, prodat atd. Třeba si najde přítele a někdy se k němu odstěhuje a peníze za byt použijí na lepší bydlení. Má aspoň něco do začátku a prostě něco musí zase za to překousnout.
Po celoživotních zkušenostech máte konečně možnost vzít osud do vlastních rukou a rodičům co nejzdvořileji poděkovat. Bude to nepříjemnost s lamentacemi a výčitkami, ale ušetříte si budoucí průšvihy. Vždyť sami víte, za co život v jejich blízkosti stojí, ne? Ať si to rozhodne dcera. Někdy je dobré nemít peníze, bylo by po problému
Já nevím, sama mám 23 letou dceru, která končí VŠ a bydlí po podnájmech. Po zvážení všech pro a proti bych asi do této nabídky šla, s tím, že dcera bude aspoň část splácet, abyste nezůstali bez rezervy - koneckonců chodí do práce a pořád je lepší dávat peníze do svého, než do podnájmu. A pokud jí osud zanese jinam, vždycky se dá garsonka prodat a aspoň bude mít nějaký základ na další bydlení. Ovšem nejvíc ze všeho záleží na dceři, jistě prarodiče dobře zná, tak musí sama zvážit, jestli s nimi chce bydlet v jednom domě...
Ve dvaceti (nebo kolik je dceři) bych se vykašlala na nějaké výhodné nabídky, zadlužování rodičů a bydlení poblíž všetečných babiček a šla bych raději do podnájmu. Vlastnictví nemovitosti je fajn, ale měl by k tomu nějak člověk dospět...v tomhle věku je dobré se chvíli rozhlížet a počkat si kam mě vlastně život zavane a kam se chci já sama pohnout. Bez toho že bych se musela trápit nad tím komu kolik a jak dlužím a kdo mě má pod dohledem 
Hm jakkoliv se rozhodnete sliznete si peskovani od rodicu stejne. Takze bych to resila salamounsky. At se rozhodne dcera a rozhodnuti taky prarodicum oznami sama. Pokud bude dcera garsonku chtit a vydelava tak at si vezme pujcku na druhou polovinu garsonky. Vy ji muzete pomoct tak, ze ji treba pujdete rucit. Urcite se nevydavejte ze vsech penez. Dcera by nemela vsechno dostat zadarmo.
To by nebyl jen morální závazek, to by byl sakra skutečný závazek. Pod pojmem samostatný život si já teda nepředstavuju, že půlku zaplatí maminka a půlku babička, aby slečna mohla bydlet. No nic, to je v rodině, to si vyřiďte mezi sebou. Ale jestli je ten byt družstevní, tak to zas tak úžasně výhodné asi není, to bude možná jenom převod užívacího práva... Nicméně, v každém případě za sebe říkám, že bych zdrhala už dávno. Aspoň 100 km daleko, aby rodiče přestali mít přehled, a mohli kofrat nanejvýš po telefonu. Svoje celoživotní úspory bych rozhodně nedala na takovouhle akci, a mohl by si ublíženě plakat, kdo chtěl. Co když si pozítří zlomím obě nohy, z nemocenské nebudu mít ani na suchou vodu, a finanční rezervy budou výhodně investovány do bytu slečny dcery. Co potom? Co když si zlomí obě nohy ta babička, co to celé vymyslela, z čeho by jí kdo zaplatil pečovatelku? A takových co když se dá vymyslet kopec. Holt jsem možná krkavčí matka, ale podle mě rodičovská povinnost končí tím, že dítko dosáhlo vzdělanosti a samo se uživí. Dál už stačí jen zpovzdálí přihlížet, povzbuzovat a podat pomocnou končetinu v případě pádu na ústa. Kupování bytu do toho nepatří, to je nadstandard.
