Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Bohužel děti ve věku školní docházky dělají přesně to, co je jim dospělým okolím tolerováno, trestně odpovědní ještě asi útočníci nebyli, takže nevím, jestli dnes uspěješ.
Obávám se, že jediní, koho bys mohla zažalovat, jsou tvoji rodiče, kteří to měli řešit, trvalé následky jsou důkazem.

V první řadě nechápu ignoraci rodičů.
Při prvním takovém útoku na moje dcery bych jednala natolik rázně, že by se mě báli i jejich rodiče

taky souhlasím, Monik to pěkně zhrnula....
To, co se ti stalo, je hodně zlé, přemýšlím co bych asi udělala v podobné situaci....asi bych se víc zlobila na dospělé, ti měli nějak reagovat, hlavně rodiče, ti jsou tu přeci od toho, aby svoje děti chránily, pro mě by asi bylo nejtěžší odpustit jim, ti spolužáci byli stejně staré děti jako ty, i když kruté a zlé, ale jen děti a nikdo jim nedal najevo, že to co dělají, je špatné...
Hmmm, z vlastní zkušenosti, i když jiné, vím, že mě většinou nepomohla konfrontace s někým, kdo mi ublížil... jediné, co mě funguje, je srovnání se sama se sebou a odpuštění, i když to je někdy hodně velká fuška a jde to těžko a některé věci zatím nejdou vůbec...
přeju ti hodně štěstí a klid v duši

Je neuvěřitelné, že to dopustili tví rodiče a učitelé.
Konfrontace z očí do očí už je zřejmě k ničemu. I kdybys dala dohromady policejní protokoly...bůhví, čí to tenkrát byly děti a jak vlastně zápis proběhl...bude to promlčené.
Třeba se k nim dostane tenhle článek nebo příběh napiš do nějaké nadace, Bílého kruhu...nebo podobné organizace, napiš do blogu...Určitě se najde někdo kompetentní kdo ti pomůže, poradí.

Koukam, ze se tady opakuju az ted jsem precetla reakce.
Souhlasim se vsema.
Hlavne kdyz si ted predstavim, ze by mel tohle delat nekdo moji dceri, tak se priznam, ze si nejsem jista, zda bych neskoncila ve vezeni.
Vubec, ani trochu nechapu, jak muzou rodice tohle dovolit.
Tohle je moje nocni mura. Ze by se nekdo ze spoluzaku mel jen posmivat mym detem apod. Asi bych byla hodne zla....

Když už bych za nima a jejich rodinama šla, sehnala bych si nejdřív nějaký zápis od té policie co to tenkrát vyšetřovala, stejně tak z nemocnice. To bych nakopírovala, předala, řekla k tomu jen pár slov. Nebo poslala poštou s vysvětlujícím dopisem na jejich partnery abych předešla nějakým svým vlastním emočním zkratům a aby to pak nemohli před tou rodinou obhájit tím, že jsi nějaký blázen apod.
To v případě, že bych se rozhodla k tomuto.

Nejdřív bych si ale v klidu sedla a zhodnotila, co mi to přinese, co tím získám. Jak psychicky, tak z jejich strany co se týká reakce.
Zda tím jen neztratím energii nebo nezabřednu do ještě horších psychických problémů.
Evidentně s tím nejsi srovnaná a nejspíš s něčím takovým se ani srovnat nelze po celý život.
Promyslela bych si tedy, zda by mi to mohlo pomoci a nebo zda by nebylo lepší tu energii věnovat hledání pomoci abych se z toho dostala alespoň v rámci možností.
A také bych si zkusila vyřešit vztahy s rodiči, protože to asi také není v pořádku, když tenkrát reagovali jak reagovali. Zkus se zamyslet, zda tě víc netíží ta křivda z jejich strany než ta od spolužáků.
Někdy si člověk myslí, že ho užírá něco, co se pak ukáže jako zástupný problém.
Hodně dobré jsou na odkrývání hluboko zasunutých problémů rodinné konstelace. Dokážou dost psychicky pomoci. Zkusila byhc toto a pak se rozhodla co dál.

Vycházím z premisy, že Vlasta je už napůl rozhodnutá. Pak bych tam ovšem nešla s tím, že si chci u kávy pohovořit, jací byli zlí. Pokud tam už půjde, pak za nějakým účelem. Postavit se do dveří s tím "podívejte se, co jste mi udělali" postrádá smysl. Jinak nechápu rodiče. A na odpuštění nevěřím.

taky jsem prošla dětskou šikanou. Ale naštěstí šlo v mém případě jen o krátkodobou, neb se toho stal svědkem jeden občan z vesnice a učinil tomu rázně přítrž. Zmaloval ty zmetky a byl klid. Bohužel radu nemám, rodiče to měli řešit a nenechat to dojít tak daleko.

Taky nechápu hlavně ty dospělé, kteří tomu přihlíželi. Tvoji rodiče ještě žijí? Zkusila sis o tom promluvit s nimi? Myslím si, že se na tom, co se stalo, podepsali hlavně oni. Co se týká těch agresorů, nevím, těžko říct. Asi by mě to taky lákalo je vyhledat, ale měla bych strach - myslím, že kdo byl bezohledný spratek v mládí, těžko se nějak podstatně změní. Víc osvobozující by asi bylo vykašlat se na ně, a napnout energii někam, co přinese něco pozitivního Tobě. Taky věřím na boží mlýny. A líbí se mi i rada od karety, i když je nejspíš těžko proveditelná.

Je to strašné, co se ti přihodilo a taky nechápu všechny ty dospělé, kteří to tak nějak nechali...
Možná to byli spratci vlivných rodin, čert ví.
Neumím si představit, že bych to v případě svého dítěte nechala jen tak a takovou dobu.
Co dělala třídní, co dělala policie, co dělali rodiče?
Myslím taky, že tím vyhledáním nic nevyřešíš, možná by se ti smáli do obličeje a udělali z tebe pomatenou ženskou.
Zkus si napsat na papír, co bys jim chtěla říct, jak ti ublížili, všechno to vypiš - třeba každému zvlášť...a pak to spal.
Šikanu na vlastní kůži jsem zažila taky, ale rozhodně ne v takové míře. Byly to spíš kecy, které ubližovaly.
Drž se, zažila sis toho hodně.

Zkus se stát jejich nadřízenou v práci. Napni prostě energii tam, kde to tobě prospěje...a alespoň jednoho vydusí. Uspokojí tě to.

A co tím získáš, když je vyhledáš? Podle mě jsou to lidé, kteří na své hrubosti pouze pokračovali a asi se tím vystavíš velkému nebezpečí. V žádném případě bych za nimi sama nešla. Navíc - pokud budou vědět, co na ně víš, můžeš jim být i nebezpečná. Aby tě pak nezačli pronásledovat. Na tvém místě bych psychologa již nehledala, máš své zkušenosti. Ale informovala bych se u právníka případně na policii, zda se s tím ještě dá vůbec něco dělat. To oni vědět nemusí. Možná pro ně ale budeš přitěžující okolností, pochybuju, že tihle neřádi mají na svědomí jenom tebe. Jinak už to nech, mělo se zasáhnout tenkrát. Věř na boží mlýny - možná, kdybys znala historii jejich dalšího života, bys poznala, že už je začínají semílat.

Vlasto, zažívala jsem v dětství něco velice podobného, trvalo to pět let. Já si naštěstí odnesla trvalé následky pouze psychické, fyzické se díkybohu zahojily. Moje rada zní, vykašli se na to. Nepřinese ti to nic dobrého, věř mi.

Vlasti, to co jsi prožila, to je hrůzostrašné. Neexistuje žádná omluva za slepotu a netečnost všech zúčastněných dospělých. Za jejich zbabělost jsi zaplatila krásou, zdravím a psychičkou. ... Nevím, co bych udělala já v podobné situaci. Ale vím, že oplácet zlo zlem, nepřináší uspokojení, které očekáváme. Dokonce se nemusíš setkat ani s lítostí agresora.
Jediné čemu jsem vždy věřila, byly zákony země. Ty spravedlivě a v pravý čas uštědřily políček každému, kdo si ho zasloužil. A věř, že takové kopance přicházejí přesně ve chvíli, kdy je trestaný nečeká a nejméně potřebuje. Když to necháš v klidu, výsledky spravedlivosti se Ti samy ukážou. A potrestaný bude vědět za co je má.
Tak jako Ty žiješ se svým bolem, tak všichni zúčastnění žijí s tím, co udělali i neudělali. A svědomí umí dát pěkně zabrat.
Zkus se nezlobit na ty všechny chudáky. Povznes se nad celou situací. Vytvoř si svoji krásu a pracuj s tím, co máš a můžeš mít. Nedovol, aby to, co mít nemůžeš, Tě ničilo, hyzdilo.
Ukaž všem, že jsi lepší než oni.
Přeji Ti hodně štěstí, lásku ...

Kaliban: Myslíš že právník nějak pomůže? Když byli na základce a je to už přes 20 let?