Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mojí babičce je pětasedmdesát let, žije sama. Je zcela soběstačná, i když zdraví už jí samozřejmě neslouží jako dřív. Když před sedmi lety ovdověla, byla hodně smutná, dlouho se se smrtí dědečka nedokázala vyrovnat. Teď už je to lepší, všichni se ji snažíme co nejvíce navštěvovat, ale není to úplně jednoduché. Chodíme do práce, kde jsme většinou od rána do večera, času moc není.

Pokaždé, když k babičce přijedeme, stěžuje si na svou osamělost a občas se trochu zasní a začne povídat, že kdyby měla doma třeba kočičku, nebylo by jí tak smutno. Hned to však zavrhne, prý už je stará a nebylo by odpovědné brát si domů živé zvířátko.

S maminkou přemýšlíme, že bychom jí nějakou kočičku pořídily a darovaly pod stromeček. Myslíme, že by měla velkou radost, nebyla by už tak sama. V případě, že by se cokoli stalo a babičku musela například do nemocnice, by si kočičku k sobě vzala máma.

Jelikož jsme nikdy doma žádné zvířátko neměly, tak se snažíme zjistit co nejvíce informací. Vlastně už jsme rozhodnuté, že si pro nějakou kočičku dojedeme do útulku.

Jen nevíme, zda by bylo lepší koťátko, nebo už dospělá kočička. Co myslíte, že by bylo v babiččině případě nejlepší? Pravda je, že koťata jsou roztomilá, hravá, veselá, což by bylo určitě fajn, navíc by si ho babička v podstatě vypiplala a vychovala. Nebo by bylo lepší pořídit už dospělou kočičku? Tady máme trochu obavy, aby nebyla nějak psychicky narušená případnými špatnými zkušenostmi apod. Nebo by bylo lepší přivést babičku do útulku, aby si vybrala sama? Slyšela jsem, že se kolikrát stane, že si vlastně to zvířátko vybere samo, že prostě přeskočí vzájemná jiskra.

Jak říkám, jsme v tomhle ohledu s mamkou obě nezkušené, sice se snažíme získat co nejvíc informací, ale zatím jsme k nějakému nejsprávnějšímu rozhodnutí nedospěly.