Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Udělala jsem strašnou hloupost a nevím, jak se zachovat. Vezmu to od úplného začátku. Na základní škole mě spolužáci šikanovali. Nebylo to jen nějaké strkání, braní sešitů či předběhnutí ve frontě na oběd. Byly to neustálé fyzické útoky končící často na chirurgii nebo v nemocnici. Jenomže tenkrát to nikdo neřešil, rodiče to brali jako normální strkání a že prý málo vydržím a mám se bránit. Nezajímalo to moc ani učitelky. Když jsem se bránila, odnesla jsem to dvakrát tolik. Jednou jsem se v zoufalství ohnala proti jednomu útočníkovi aktovkou, zasáhla ho do obličeje a rozbila mu brýle. Odnesla jsem to třídní důtkou, doma dostala výprask a přišla jsem na dlouho o kapesné, z kterého jsem splácela škodu. To nejhorší ale přišlo potom. Spolužáci mě zkopali, měla jsem natrženou slezinu, polámané kůstky v obličeji a mnoho dalších zranění. Vím, že to tenkrát vyšetřovala policie, ale nevím, jak do dopadlo, rodiče mi nic neřekli a po propuštění z nemocnice jsem byla přeřazena na jinou školu a základku jsem dokončila tam.

Je to už hodně let nazpátek, myslela jsem si, že jsem se smířila s následky. Mám trochu pochroumaný obličej (ale to by asi dokázala napravit plastická chirurgie, kdybych moc chtěla), ale kvůli těm kopancům do břicha mám poškozené reprodukční orgány a zkrátka nemůžu mít děti. Měla jsem sice pár krátkodobých vztahů, ale na nějaký dlouhodobý a vážný s mojí diagnózou – tím myslím nejen vzhled a sterilitu, ale i jiné zdravotní problémy a psychické bloky atd. – nejspíš nemám šanci.

Nedávno jsem na podobné téma četla nějaký článek. Okomentovala jsem ho, že na takové věci je čas krátký a zapomenout se nedá, že já si dodneška pamatuji i konkrétní jména, slova a hlasy. No a pak jsem to udělala, ani nevím proč. Zadala jsem ta jména do vyhledávače. A on je našel. Od té doby se moc užírám a nevím, co mám dělat. Dokud jsem nevěděla, kam zmizeli, měla jsem pocit, že jsem smířená se svým osudem. Teď mám ale sto chutí se za nimi vydat, postavit se před ně, před jejich rodiny, které mají, před jejich děti, kterými se chlubí na internetu, a říct jim, jak mi ublížili, že mi vzali možnost normálního života a připravili mě o možnost mít vlastní rodinu.

Mám pocit, že by se mi tím ulevilo, přinejmenším bych to už nenesla sama. Zároveň se bojím toho, že se mi vysmějí, protože oni jsou v pohodě a nemyslím si, že by se tolik mohla změnit jejich povaha. Zkrátka nevím. Všechno se to stalo v roce 85, pro všechny je to tak dlouhá doba, ale pro mě pořád nedávno. Nedoporučujte mi prosím psychology, strávila jsem s nimi několik let po tom incidentu, nemyslím si, že to k něčemu bylo, ale naučila jsem se žít sama se sebou a běžně v rámci společnosti fungovat. Chtěla bych jen znát názor druhých, zda by v mojí kůži šli za těmi agresory, nebo jak si myslí, že by oni na takovou návštěvu reagovali. Chci to jen vidět v jiném světle a z nezaujatých úhlů pohledu, než je ten můj. Potom se nějak rozhodnu. Děkuji.