Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem vdaná, za pár týdnů očekávám narození mého prvního dítěte. Jsem už doslova „na rozsypání“, termín porodu mám 2. ledna. Sotva se valím, otékají mi nohy, bolí mne záda, připadám si jako funící lokomotiva. Jak jsem se dřív porodu bála, tak teď už se těším, až to na mě konečně přijde a bude to za mnou.

Mám starší sestru, která je u od dětství takový ten „hroutící se typ“. Ze všeho je na prášky, každá maličkost ji neskutečně rozhodí, migrénu má častěji než menstruaci. Myslím, že tento její životní postoj je z velké míry zapříčiněn i tím, že jí to rodiče od malička baštili a jednali s ní jako bavlnce. Stačilo, aby Kamilka zafňukala a už bylo kolem ní rušno a všichni se strachovali, co jí je. Pravda, jako malá prý prodělala těžký zápal mozkových blan, asi proto k ní pak měli všichni tak přehnané ohledy.

A pokračuje to i v její dospělosti, dokonce i nyní, kdy má sama dvě děti. Je neuvěřitelná. Svou vlastní osobou dokáže zaměstnat všechny kolem sebe. Neustále vyžaduje zvláštní ohledy, pomoc, podporu, pochopení, litování. Obdivuji jejího manžela, podle mě musí mít svatozář, jinak to není možné.

Když byla na mateřské, hroutila se, nic nestíhala, máma jí chodila pomáhat s úklidem, nosila navařené kastróly s jídlem, žehlila prádlo, téměř každý víkend hlídala děti. Mne ségra pasovala do role tetičky na telefonu a volala mi několikrát v týdnu, dožadovala se návštěv, při kterých mi pak vykecávala díru do hlavy nekonečným stěžováním a pláčem nad pitomostmi. Když jsem se vdala a otěhotněla, začala jsem návštěvy u ní omezovat, už mne to příliš vyčerpávalo. Z toho je ona opět na prášky, vyčítá mi, že o ni nemám zájem, že jsem se od ní odtáhla. Nikdy ji nenapadlo se třeba alespoň jednou zeptat, jak se mám já, co naše budoucí miminko. Pořád má v hlavě jen samu sebe: Já, já, já.

Jako zaměstnaná matka dvou dětí, je v současné době patřičně utahaná, takže doslova zaúkolovala mámu upečením cukroví a také před ní sehrála srdceryvnou migrénovou scénu, jejímž výsledkem bylo, že se maminka nabídla, že jí přijde pomoci s předvánočním úklidem. Strašně mne to naštvalo, sestře jsem od plic řekla, že by se měla stydět takhle zneužívat vlastní mámu. Nikam to nevedlo, opět jsem jako odpověď vyslechla jen samé nešťastné a bolestínské nářky.

A teď k jádru věci. Jak jsem psala v úvodu, jsem v poslední fázi těhotenství. Vše mám pro miminko připravené, byt vymalovaný, na úklid po malování manžel zavolal firmu. Zlehounka se chystám na Vánoce, nic nehrotím, hlavně se snažím dost odpočívat. A sestra teď za mnou přišla s prosbou, zda bych jí mezi svátky o vánočních prázdninách nemohla pohlídat děti (kluci 7 a 9 let), že jí nevyšla dovolená, ani jejímu manželovi, naši jdou taky do práce a ona nemá kluky kam dát. A že by tedy mohli být u nás, když jsem už doma na mateřské.

Představila jsem si, jak mi tady (když odhlédnu od mého stavu) řádí dva neskuteční raubíři, což synovci skutečně jsou, a dělají mi z mého, pro miminko přichystaného, bytu jeden velký binec. Křik, hádání, praní (tohle všechno je u nich na denním pořádku), dloubání v jídle, neposlouchání. A do toho já, doslova pár dní před porodem.

Ke zvážení odpovědi mi postačila ani ne minuta. Odmítla jsem. A tím jsem udělala něco zcela neslýchaného. Sestra na mne zůstala naprosto nevěřícně zírat, vyloženě nechápala. Naštěstí byl u toho i můj manžel, který má slova potvrdil a dal důrazně najevo, že v tuto chvíli jsem přednější já a naše miminko než její problémy s umístěním dětí.

Sestra odešla naštvaná a otřesená. Hned si stěžovala mamince, která mi okamžitě volala a snažila se mne přemluvit, abych si k sobě kluky vzala, že prý jde jen o čtyři dny. Byla jsem pevná a neoblomná jako skála. Moc mne zamrzelo, že mi pak mamka vyčetla necitlivost a neochotu a zavěsila mi telefon.

A tak máme v rodině takhle těsně před Vánocemi docela dusno. Je mi z toho moc smutno, nikomu jsem nic neudělala a cítím se jako černá ovce. Ani se mi nechce jít na sváteční oběd, u kterého se na Štěpána vždycky všichni scházíme. Manžel stojí pevně za mnou, navrhl, že ten oběd odpískáme, můžu se v nejhorším vymluvit, že mi není dobře.

Mrzí mne, k čemu došlo, ale skutečně se necítím vinna. Ráda bych jim všem vysvětlila, že už je nejvyšší čas, aby se sestra začala chovat jako dospělá a přestala nás všechny kolem citově vydírat a zaměstnávat. Byla bych ráda, kdyby to pochopila alespoň maminka. Její přístup mne mrzí hodně. Myslíte, že je ještě šance, že se setra změní a naše rodinné vztahy začnou být konečně normální bez toho, aby ona byla středem vesmíru?