Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám dva syny – 12 a 11 let. Když jsem tak brzy otěhotněla po narození prvního, utěšovala jsem se alespoň tím, že k sobě budou děti mít blízko a budou si rozumět. Jak jsem se mýlila!

Sotva se ten mladší vyloupl do batolecího věku, začaly mezi oběma kluky rozbroje, které stále nabírají na intenzitě. Když byli malí, rvali se o bábovičky a autíčka, teď své potyčky okořenili o peprné nadávky, zákeřné naschvály a opravdové surovosti. Bohužel, manžel od nás odešel a jsem s nimi sama. A patrně jejich výchovu nezvládám.

Kluci se řežou a hádají takřka nepřetržitě, pomalu ani nevím, jaké to je, když na sebe promluví normálně. Jeden druhému neudělá nic dobrého, schovávají si věci do školy, hračky, mažou si vzájemně z PC různé soubory a hry. Jakoby se v tom oba dva vyžívali, udělat tomu druhému něco špatného, způsobit mu újmu.

Já jako soudce absolutně selhávám, protože jakmile začnu něco „vyšetřovat“, nemám šanci dopátrat se nějaké objektivní pravdy. Kluci mne okamžitě zahrnou svými teoriemi, přihodí, co mu ten druhý udělal, a já mám pak neodolatelnou chuť ztřískat je oba dva na jednu hromadu.

K tomu se přiznám, i když nerada a stydím se za to: chvílemi se přistihuji, že je snad až nenávidím. Nemám chvíli klidu, pořád jen poslouchám nějaký křik, řežbu, pláč. Když je vezmu na výlet nebo kamkoli ven, všude je to s nimi pro ostudu. Otravují, hádají se, kdo bude sedět u okýnka, rvou se, kdo dostane zmrzlinu jako první.

Jsem zoufalá. Jejich otec si je bere maximálně jednou za měsíc na jeden den, má novou rodinu a jeho manželka je prý špatně snáší. Ani se jí nedivím.

Akorát jsem to já, kdo je označován za neschopného, výchovně selhávajícího. Kluky k sobě na víkend nechtějí ani prarodiče, protože jsou na ně prý příliš divocí. Do školy chodím minimálně jednou měsíčně na koberec a poslouchám, jak jsou mí synové nezvladatelní. Jediné, v čem mají plusové body je prospěch – oba dva se dobře učí.

Mimoškolní činnosti taky skončily fiaskem. Staršího z fotbalového kroužku vyhodili, protože terorizoval ostatní spoluhráče a mladší to má v basketbalovém družstvu momentálně taky nahnuté.

Kde se stala chyba? Jsem na vině já, nebo je to v nich? Někdy mám pocit, jako bych porodila dvě monstra. Poradí mi někdo, jak se dají takovéhle nezvladatelné děti zkrotit?