Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ze všeho nejméně mám ráda spory a dlouhé debaty. Ovšem máte-li rodinu, zaručeně se jim nevyhnete. Zastávám názor, že ideální vztahy neexistují a lidé, kteří spolu žijí a občas se nepohádají, nejsou normální. Myslím tím ovšem obvyklou hádku, která je prospěšná tím, že si dva všechno vyříkají a vyčistí se vzduch. Žádná Itálie, prokopnuté dveře a létající talíře.

Jednou jsem jedné kolegyni, která tvrdila, že se doma nikdy nehádají, řekla, že se vůbec nedivím, že si často stěžuje na úpornou bolest hlavy. Musí ji totiž šíleně tlačit svatozář.

Já jsem svým založením spíše flegmatik. Než dopadne ta poslední kapička, která mě nadzvedne, trvá to hodně dlouho. Pak už je jedno, že jde o hloupost, a vybuchnu jako parní kotel. Ječím jako Viktorka u splavu, co mi slina na jazyk přinese, občas ze mne vyletí i něco, co mě potom dlouho mrzí. Po hádce ještě chodím jako mlčenlivá sfinga, zatímco ve mně všechno zběsile šrotuje a nakonec vyšumí.

Naproti tomu můj manžel nastartuje ve vteřině a vztek z něj stejně rychle vyprchá. Snad proto, že jsme tak různí, jsme spolu tak dlouho vydrželi.

Ze všeho nejvíc nesnáším takové to dusno, které věstí domácí bouřku. Zato miluju, když se divoká debata zvrhne v humor a místo boha pomsty a Amazonky tu najednou stojí dva blázni, kteří se chechtají, až jim tečou slzy.

...Teda ten mě zase nadzvednul. On je v klidu a netuší, že právě ta poslední maličkost dovršila můj limit. Bublá to ve mně jako v papiňáku a mám chuť mu spočítat všechno za pětadvacet let manželství. Od ohrnutí nosu nad předloženým jídlem po svlečené ponožky, ladně naaranžované na opěradle křesla. Má to cenu se vůbec rozčilovat? Vždyť já tak miluji klid. Sakra, proč mě ty nejlepší argumenty napadají vždycky až po skončení debaty?

....... A tak se na něj zahledím a tvrdě pravím: „Po žních půjdeš k Turkovi!“