Buzeruje mě za volantem
Je mi dvaatřicet let a konečně jsem se odhodlala k tomu, udělat si řidičský průkaz. Jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem to zvládla a zkoušky udělala bez problémů. Hned, jak jsem řidičák držela v ruce, jsem samozřejmě chtěla začít co nejvíce jezdit, abych získala praxi. A tady jsem tvrdě narazila na přístup mého manžela.
Pokaždé, když někam jedeme a já řídím, mě neskutečně nervuje. Neustále mne buzeruje, křičí na mě. Naprosto nesmyslně, nikdy jsem nikoho nějak neohrozila, ani nespáchala žádný přestupek. On je však ve chvíli, kdy sedím za volantem, jako smyslů zbavený. Podle něj špatně řadím, zbytečně dlouho čekám při výjezdu z vedlejší silnice, nejsem dostatečně pohotová při rozjezdu na zelenou. Na delších úsecích mne zase peskuje, proč nepředjíždím, když se přede mnou někdo loudá. Pravda, na předjíždění si ještě netroufnu.
Jsem z toho dost otrávená, tolik jsem se těšila, až začnu sama jezdit, baví mě to, ale manželův přístup mi bere jakoukoli chuť dál jezdit. Nejraději bych se na to vykašlala. Neudělám to jen proto, že by on z toho asi měl radost a mohl by říkat, že jsem na řízení levá.
Tuhle jsem si zkusila vyjet sama, bez něj. Prostě jsem si vzala auto a vyrazila na nákup. To byla, panečku, jízda. V klidu, bez nervů. Bylo mi přímo blaženě. Ovšem jen do té doby, než jsem se vrátila a dostala od manžela vynadáno, co si to dovoluji vzít si sama naše společné auto. Opáčila jsem, že si dovoluji jen to samé, co on, když jede někam sám. On prý může, protože je vyježděný a já nad sebou potřebuji dozor. Tohle mi doslova řekl.
Máme kvůli tomu dusno, protože ani jeden nechceme slevit. On trvá na tom, že sama jezdit nesmím, já zase nechci řídit, když je v autě on. Když se s ním snažím promluvit a vysvětlit mu, že jeho přístup v roli spolujezdce mne strašně nervuje, je schopný to uznat, dokonce i slíbí, že si bude dávat pozor, ale nikdy to nevydrží. Jakmile sednu za volant a on vedle mne, nejpozději na první křižovatce to začne: Jeď už krucinál, na co čekáš, to je strašný tohleto…“ Kdyby to alespoň říkal normálně, ale to jeho nekonečný řvaní mě šíleně deptá.
Vím ze svého okolí, že tímto způsobem reaguje většina mužů. Proto se ptám – přejde to toho mého někdy? Taky jsem měly se svými manžely problémy, když jste začaly samostatně řídit?
5.1.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Buzeruje mě za volantem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Ota: udržet konstantní rychlost je občas docela problém, pekelně mi leze na nervy za někým takovým jet, to mám nohu na brzdě a oči na stopkách. Pokud máš dost trpělivosti to vydržet a udržet emoce na uzdě, můžeš někoho něco naučit, ale řvoucí manžel? To těžko, tady v tom případě bych vycouvala z pozic.
Mně totiž děsí všechny ty rady, jak si to vybojovat. Ne že by se to vybojovat nedalo, ale když mi někdo hamtne na brzdu před nosem za účelem vysazování manžela uprostřed silnice............zabila bych patrně oba rovným dílem. Tak si tu tiše uvažuju, jestli ten boj za rovnoprávnost stojí za to.
Bojujte, ale ne na silnici, tam nejste sami.
Kotě: jo, tohle dělá tchýně taky. A nejraději mě chce navigovat při vyjíždění ze dvora a pod. tak jsem jí vysvětlila, že bezpečnější bude, když mi nebude radit 
Naštěstí to vzala v pohodě 
Jo, tak tohle mi dělal taky. Jsem se jednou naštvala a jak řídil tak jsem mu začala dělat to samé. Před každým přechodem jsem hulákala, že je tam přechod a na něm lidi a pod., před křižovatkou, že je červená, jak blikla zelená už jsm mu hlásila, že může jet 
Se začal vztekat, že se nemůže soustředit a co blbnu tak jsem mu řekla, že přesně takhle se cítím já...
Naštěstí mu nevadilo, že si beru auto a jezdím sama, takže jsme to vyřešili tak, že když jedeme společně řídí on, když řídím já, tak mlčí, páč jinak by musel sedět vzadu 
No a teď jsem dostala vlastní autí a už je to úplná pohoda 
.jpg)
Grainne: já zas brzdím i na místě spolujezdce.
Moje žena má už jedinou nebezpečnou tendenci , soustavně zpomaluje ... prostě vyrazí z obce, rozjede se na 80-90 km a pak začne ubírat jako by se chtěla kochat krajinou a jede cca 70 a vlastně nutí ostatní předjíždět. To samé na dálnici vytáhne to na 130 a po pár minutách najednou koukám jedeme 100-110
Grainne: tohle se mi stalo, když jsem tuhle někam vezla svoji mámu. Ona taky s tátou "řídí". Ovšem já na to nejsem zvyklá a když jsem vjížděla na hlavní a zcela bez problémů vyhlížela a dávala přednost, ona spatřila auto a zařvala "BACHA!!!" Tak jsem se lekla, že mi chcípnul motor 
Tak jsem ji sprdla, že jestli to otci nevadí, tak dobrý, ale mně že infarkty způsobovat nebude, nebo budem mít nehodu... a byl klid 
Já mám takové štěstí. Můj muž nemá řidičák! 
Já to neřešila, pokud by manžel takto začal, tak zastavím i uprostřed cesty, přesednu si na místo spolujezdce a nechám ho řídit - samozřejmě mu to patřičně "osolím". Pěkně mu budu říkat, co má dělat - blikat, přidat, ubrat, řadit... Však ho by to přešlo
Ota: nemusí být vůl, jenom se bojí a hlavně, nemá to pod kontrolou.
Můj manžel sice teoreticky uznává, že řídím dobře, ale prakticky mu to nazabrání uprostřed křižovatky zařvat:"Pozor!" a fakt to nedělá schválně.
Sice automatickou reakci šlápnout na brzdu jsem odbourala, ale nervy na to fakt nemám.
Ahojky, já jsem letos začla jezditasi po pěti letech vození se v autě manželem. práce mně přinutila. Manžel trpěl, že mu huntuju jeho miláčka a tak mi koupil ojetinu za pár korun. Začala jsem jezdit sama úplně v pohodě a jsem ráda, že jsem se nakonec odhodlala. Sice jsem už stačila letos nabourat do sloupu, ale mně se bohudík nic nestalo.Auto bylo na odpis a tak jsme koupili další. První jízdu po nehodě jsem se sice trochu klepala, ale teď už je to v pohodě.
Nejlepší bude,když si koupíš druhé auto, nikdo po tobě nebude řvát a stresovat.
JarkaP: no dřív mě to vadilo víc, ona naše stará škodovka víc řvala
JarkaP: no dřív mě to vadilo víc, ona naše stará škodovka víc řvala
Křeček: no já mám totiž hroznej problém s ženskou řidičskou suverenitou, když poté (po třetí, čtvrté.....sedmé) musím přidrátovávat na parkovišti u Kauflandu zrcátko. Za tři roky prosím, nemluvě o parkování přes tři parkovací místa - toleruju dvě...atd.
Já totiž naprosto nevidím důvod, proč se za ten volant cpát, když nemusím. Vážně, připadá mi rozumné, jezdit sama, nebo s kamarádkou a postupně se vyjezdit, koupit si nějakou tu pikslu za tím účelem, ale dělat si doma dusno bez účelu? Nebo si někdo vážně myslí, že řvoucí, nebo trpící manžel někoho naučí jezdit?
Nenaučí, takže to ztrácí původní pointu a přeroste to v mocenský boj. Vážně nemám potřebu dokazovat, kdo doma nosí kalhoty.
Jinak pokud je auto společené, tady bych se já nebavila vůbec o tom, jestli si ho vezmu, nebo ne.
.jpg)
poslala bych ho do prdele - promiň, ale to, co ti vykládá, je jenom nedostatek jeho vlastního sebevědomí, když si ho musí hojit na tobě a ještě takovým způsobem...
Ota: Tvoje žena je mi sympatická - taky mi připadá zbytečné řadit, když vím, že za pár stovek metrů bych musela zase přeřazovat zpátky
.JPG)
Grainne: jak - neuhánět svoje práva?
Takhle se prostě nedá fungovat, ani za volantem, ani jinak.
Buď si to manžel nechá normálně a bez hádek vysvětlit, neboje potřeba to nějakým způsobem utnout.
