Mám právo se ohradit vůči tomu, jak mne v práci oslovují?
.jpg)
Chtěla bych poprosit o váš názor na situaci, která se mi stala. Nastoupila jsem do nového zaměstnání. Je to česká firma, ale s takovými těmi rádoby americkými manýry. Každý je manažer, máme openspace, místo porad aktivy, místo přestávek coffee breaky, meetingy, feedbacky, až mi to někdy připadá směšné, že nepoužíváme české výrazy, když mezi námi žádný cizinec není. Ale to píšu jen na okraj, ta práce mě baví.
Dalším aspektem této „světovosti“ je i jiné chování, pro mě až příliš familierní. Narazila jsem na to hned druhý den, kdy mě vedoucí oslovil křestním jménem, a to ještě zdrobnělinou, kterou nesnáším. Jsem nejspíš ze staré školy, oslovování jménem by mi celkem nevadilo, ale považovala bych za slušnost se dotyčného (tedy v tomto případě mne) nejprve dotázat, zda ho tam mohu oslovovat a potom se případně domluvit na formě jména. Záleží samozřejmě na situaci, od pána v letech bych to samozřejmě vnímala jinak, než od mladíka či slečny, kteří by mohli být mými dětmi.
Dala jsem tedy při oslovení najevo svoje překvapení a rozpaky. Šéf to zaznamenal a prohodil, že tady je to tak normální, že se všichni oslovují křestními jmény bez ohledu na pozici, věk nebo pohlaví. Řekla jsem mu tedy, že na to sice nejsem zvyklá, ale že to respektuji a jen jsem ho požádala, aby používal jinou formu jména. Zdá se, že s tím nemá problém, někdy se splete, ale to není úmyslné. Tím celá věc skončila a myslím, že všechno funguje bez nějakých problémů.
Popisovala jsem ale tuto situaci doma, potom několika kamarádkám, a byla jsem docela zděšená. Prakticky všichni mi řekli, že jsem si to k němu neměla dovolit. Prý když mám práci, tak musím respektovat a snášet všechno, co si ke mě zaměstnavatel dovolí a mám být ráda, že mě za to nevyhodil. Já si nestěžovala, jen jsem to chtěla uvést jako poznatek, jak se změnila doba a vše je jiné. Tvrdě jsem ale narazila. Oponovala jsem, že pokud je to někde jako firemní kultura, tak to samozřejmě budu respektovat, nic jiného jsem ani neudělala, ale mohu si snad vybrat formu jména, kterým mě mají oslovovat. Jmenuji se totiž Bohuslava po tatínkovi, a nechávám si říkat Slávka. Je to pro mne snesitelnější, formu Bohunka nebo Bohuš vysloveně nesnáším, je mi to až odporné, a nedokážu si představit, že bych to navíc měla poslouchat celé dny. Přesto se na mě všichni dívali s ohromením, jak jsem si dovolila být drzá a když se tak jednou jmenuji, tak nemám právo na nějaké manýry. Prý má on rozhodující právo vybrat, jak mi bude říkat a já do toho nemám co mluvit.
Tak jsem se chtěla zeptat vás, jestli si myslíte totéž. Myslím, že jsem se nedopustila žádného faux-pas a naopak se domnívám, že je slušnost a ohleduplnost respektovat jméno, kterým si druhý přeje být oslovován (i kdyby se nakrásně jmenoval třeba úplně jinak). Chápu, že by asi bylo přes čáru, kdybych po nich chtěla, aby mě oslovovali třeba „ty stará lasičko“, ale takhle?
21.8.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 81 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám právo se ohradit vůči tomu, jak mne v práci oslovují?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Slávko, jsem ze staré školy, ale myslím, že ses zachovala dobře. Mám kamarádku Mílu. Jmenuje se Bohumila, ale jméno Bohunka také nesnáší a tak jí tak nikdo neříká. Jeden trapas se stal kamarádovi. Šel k lékaři, lékař mu podal ruku a představil se: Karel. Kamarád si myslel, že to jsou americké manýry a řekl: Pavel. - Pak ale zjistil, že ho vyšetřoval MUDr Jiří KAREL.
.JPG)
Taky nevidím problém - slušně jsi řekla, že se ti používaný tvar jména nelíbí, šéf to respektuje - práce tě baví, tak hodně štěstí...
Zbytečně bych se v tom nehnípala.
.jpeg)
Milá Slávko, já myslím, že jsi udělala velmi správně. A vypadá to, že ani vedoucí s tím nemá problém, asi rozumný člověk, tak o co jde. Naopak si myslím, že nechat si kálet na hlavu a být za otroka, jen proto, že se mi podařilo sehnat práci, není správné. Bohužel to tak ve spoustě zaměstnání chodí, ale je to o lidech. Slušní lidé se k sobě dovedou chovat slušně a to jak z pozice vedoucího, tak z pozice podřízeného. Jistě, nemusí se mi všechna rozhodnutí vedoucího líbit, ale nemělo by mě to urážet nebo ponižovat. 
.gif)
A ještě k těm americkým manýrům. Asi bych se na takové české poradě zeptala českého šéfa zda se stydí že je Čech a za svůj rodný jazyk. A jak by to šlo, ironicky bych tyto výrazy sabotovala. Třeba bych řekla: "ahá, ty jdeš na cigáro", " jo tááák, ty se jdeš vys..." 
Esme: Ty jsi ale pěkné číslo! A není to urážka.
Oslovování křestním jménem je celkem v pořádku. Já v práci také tak oslovuji každého kdo i mě osloví křestním jménem. Některým lékařům to nebylo zrovna vhod, ale zvykli si.
Jen by mi asi také vadilo kdyby si kolegové sami určili jak mi budou říkat. A pokud by to i šéf nerespektoval, několikrát bych ho slušně upozornila, pak bych užila ostřejší formu a i jeho oslovila ostřeji tak,aby se mu to taky nelíbilo. Např. místo Josefe Pepane, místo Václave Venco nebo Vášo,...
Ach ach, etiketo braň se... jak je to vlastně s tím nabízením tykání, má právo ho nabídnout mladší šéf nebo starší dáma? Tedy, pokud jsem podle článku správně usoudila že šéf je mladší.
Bez ohledu na etiketu právo na vlastní názor jak být oslovována považuji za tak samozřejmé že bych to ani neřešila; spíš mne překvapuje názor že je povinnost strpět vše co zaměstnavatel požaduje - to si ty kamarádky nedělaly srandu? Kdyby byla "firemní zvyklost" říkat si číslem, tak bys musela slyšet třeba na "Stopadesátsedm"? Fuj, to jsem se až rozčílila nad lidskou hloupostí. 
Pak se spousta lidí diví že se ve firmách šikanuje... no, když si to dají líbit...
Jinak se šéfem si tykáme, při nástupu jsem se na oslovování optala sama a nabídla mu tykání první (jsme cca stejně staří).
.JPG)
Slávi, já ti závidím...že se šéf chytil... já totiž bojuju celý život za to, aby mi lidi říkali jak chci já, ne tak jak to mám v občance - lépe řečeno ať mi říkají jakkoliv, jenom ne tím jménem v základním tvaru...a v pracovním životě prohrávám - a to podotýkám, že se pohybuju v kolektivu kde si vesměs už všichni tykáme a máme tady spoustů Láďů, Mílu, Dášu, Zuzku, ale mi nikdo zdrobněle neřekne - i přes mé mnohaleté protesty... Já si tudíž myslím, že není správné dělat něco, co vím, že druhé mrzí... takže máš štěstí, že u tebe to zabralo, a pokud o tvém odporu k oné zdrobnělině lidi v soukromí ví a přesto ti říkají že máš držet hubu a krok, tak bych je poslala do prdele...
orinka: dadka: Myslím, že Slávka si nestěžuje na problémy v práci, jen chtěla vědět, jestli si i ostatní (tak jako její kamarádky) myslí, že požádat šéfa o jinou formu oslovení je drzost...
Slávko, myslím, žes to vyřešila dobře a ke spokojenosti všech. To vidím jako zralý a dospělý přístup. Postoj kamarádek (zaměstnavatel je pánbůh a může si dovolit cokoliv) jen napomáhá tomu, že si pak zaměstnavatelé dovolí úplně všechno - ze zmaněstnanců je pak jen stádo ovcí bez vlastních názorů a vůle.
Gratuluju k dobré práci 
.jpg)
pokud jsi to rekla sefovi a kolegum slusnym tonem, zduraznila respekt k zavedenym firemnim tradicim, event vysvetlila svuj odpor k bohunce a podobnym paskvilum, nevidim v tvem jednani zadny problem. Zvlast pokud je aspon vedeni castecne z ciziny a nebo hodne "zerou" narizeni z ciziny. Spis bych rekla ze jsi si svym postojem ziskala respekt, takze bud naprosto klidná 
..... ber to jako radu od nekoho, kdo zije 20 roku v cizine kde neexistuje vykani a prijmeni, a z toho 7 pracuje v jednom z nejvetsich mezinarodnich koncernu
.gif)
A mě to zase naopak potěšilo,když mi šéf od skoro prvního dne začal říkat jménem,protože jsem věděla,že jménem oslovuje jen ty,který mu sedí
...já bych tohle neřešila s nikým a už vůbec né tady....
O co v tomhle článku vlastně jde? Vždyť se nic nestalo!
.gif)
Ja tedy nevim, ale tvoje starosti na moji hlavu. Pokud by me prace bavila a krome osloveni me nikdo netyral a nesikanoval, hodila bych to za hlavu. Spousta lidi by za slusnou praci slysela i na certa.
Po upozorneni, ze na druhou verzi jmena nejsi zvykla, tudiz neumyslne nereagujes, by si snad spolupracovnici zvykli na tu tvoji variantu.
Odporne by mne znelo osloveni "soudruzko" nebo kdyby mne smatlal sef na zadek, ale vlastni jmeno?
Já patřím právě k té staré škole, jak pisatelka uvádí. Nejsem zvyklá na zdrobnělinu svého jména, ale nevadilo mi to. Nebyl důvod, abych něco takového řešila. Zdrobněle mi říkávala moje máma, ale i táta, bez ohledu na to, kolik mi bylo let. Takže si myslím, že oslovování zdrobnělinou je prkotina a ne problém. 
Tvuj postoj je OK, divna byla reakce z Tvého domova a kamarádek.
